Každý se jednou za život rozhodne udělat zásadní krok, a to jest pořídit si psa. Ovšem při výběru chlupatého miláčka hraje roli několik faktorů, které by měl každý zkušený pejskař znát. Proto bych vás chtěla s některými seznámit.
Pejsci mohou být všelijací, od zavalitých (dobře krmených psů) po vyzáblé, kteří kus žvance vidí jednou za uherský rok. Od velikosti dvoupatrového autobusu po nákupní vozíček, se kterým si hraje vaše čtyřleté dítě v hypermarketu. Od nahaláčů, kteří klepou kosu i v létě, po huňáče, jejichž srst připomíná hruď chlupatého řidiče náklaďáku. Jak říkám, rozmanitost psů je velmi pestrá, stačí si jen vybrat.


Když se zaměříme na konkrétní rasy, můžeme u psů najít spoustu lidových pojmenování. Pobavme se například o klasickém smetákovi. Pod tímto pojmenováním si člověk představí velkou chlupatou obludu, špinavou od všeho, kudy prošla a slintající tak, že by slinami naplnila středně velkou bečku na vodu. Ale jak jistě víme, i takové plemeno má city a rádo se pomazlí. Ale přiznejme si - když se za vámi takový pes rozběhne, každý normální člověk se zakousne do stromu a dělá suchou větev. Dále tu máme plemeno typu pouliční směska. Jsou to roztomilí pejsci, u kterých však nezjistíte, zda je jejich otec z ušlechtilého rodu nebo to byl pouze vořech ze sousedního statku. Ale na tom ostatně nezáleží, že?
Ne každý však upřednostňuje chlupaté mazlíčky velikosti nákladního vozu, a proto bych se ráda zaměřila na pejsky malého, ale mohu-li podotknout, milého vzrůstu. Tito pejsci mají velmi líbezný štěkot, který vám pohladí vaše bubínky stejně jako například vřískání malého a hladového dítěte. Jejich vzhled je nevinný, takový pejsek se může jevit jako Panna Marie při Nanebevzetí, ale nenechme se ošálit. Je to pouze klam! Takové kousnutí od malého a milého psíčka může být pěkným oříškem, neřku-li přímo ořechem i pro zkušeného chirurga.
Já osobně mám zkušenost právě s tímto typem pejsků, jelikož jednoho vlastníme. A proto si dovoluji doporučit, dobře zvažte, zda si malého, milého pejska pořídíte…

Veronika Matulová


Pokud kupujete malé auto, znamená to, že koupit jej a vlastnit jej bude téměř bez problémů a bude mít hodně výhod, díky kterým nebudete muset být tak obezřetní, protože je malé a ne tak drahé. Největšími výhodami jsou bezpochyby cena, snadné parkování, malá spotřeba a levné pojistné. Co víc si přát?
Pokud bydlíte ve velkém městě, tak malé prdítko bude určitě nejvhodnější volbou. Budete shánět auto, které je univerzální, malé, kvalitní a hlavně miloučké od pohledu a za samozřejmě hrozně malé peníze, jak jinak. Vždyť vzhled je přeci nejdůležitější.
Vaše nové auto bude z nějakého kvalitního autobazaru, který uvádí vždy pravdivé informace o voze a doloží i servisní historii. Kupované auto určitě nebude mít stočený tachometr, přeci byste pánům prodejcům v tak velkolepém a známém autobazaru nemohli nevěřit? Co byste to byl za člověka. Navíc je to malé a levné auto. Proč by se jali na takovém něco provádět? To by se jim přeci nevyplatilo.
Při jízdě v nové káře si budete připadat tak cool, že ho budete řídit s třicítkou na tachometru a budete si s ním najíždět do zatáček jako s kamionem i přesto, že je to, pardon, mrzák. Opakem by mohlo být jet s vaší nepřehlednou nákupní taštičkou jako by byla úplně miniaturní, například v případě, kdy je zúžená vozovka a vy si řeknete: „Jóó, tam se určitě vejdu s tou moji nákupní taškou, když tak si ten, kdo řídí toho obra, v pohodě uhne!“. Ano, tak je to úplně v pořádku. Také parkování je s malým autem úplně fajn, jelikož je to opravdu malé auto, nemusím si vůbec dávat pozor na ostatní auta na parkovišti, vždyť já se tam vejdu!
Od malého auta můžeme očekávat, že i když je malé a vhodné jen do města, tak s ním můžeme vyrazit s pěti lidmi a překypujícím kufrem třeba na chatu. A přec to bude pohodlné v tak malém prosotru a my si pak nemůžeme vůbec stěžovat, když jsme si ho koupili s úmyslem s nim jezdit pouze ve městě. Samozřejmě, že spotřeba se nezvýší při tak lehkém nákladu jako pírko, abychom si pak nemohli stěžovat, jak nám to malé autíčko žere hodně paliva.
No neplatí i tady „malé, ale milé“?

Dominik Pešek

Máme doma Křečka, teda vlastně morče. Jeho problém ovšem je, že mu říkáme Křeček a každý se nás táže, jakže se to vlastně jmenuje. Potom musíme každému vysvětlovat, že Křeček se jen jmenuje, ale rodem je to morče. Občas je z toho patříčná osoba tak zmatená, že se ještě pětkrát táže, jakže se ten tvor, co ho chováme doma, vlastně jmenuje.
Nevím, jestli na takovou přerostlou obludu jako je náš Křeček, můžeme použít slovní spojení "malé, ale milé". Nejspíš nemůžeme, protože jestli srovnáme našeho Křečka s křečky (rodem), tak zjistíme, že proti nim vlastně vůbec není malý! Ale o to víc je milý, pokud zrovna nehryže.
Jeho srst má kaštanově hnědou barvu s několika bílými fleky. Má malá, inteligentní, zákeřná, černá očka s malými kotoučovitými oušky. Pod růžovým čenichem má celkem dlouhé bílé fousky. Obzvláště výrazně zářivý bílý flek má na zadku, divže jeho bobky nechytají bílou barvu.
Postupem času se náš Křeček naučil vydávat zvuky připomínající štěkání psa, čímž nám chce říct, že by zase něco žral. Vždy když jdu kolem jeho klece a uslyším tento zvuk, tak se leknu, naštvu, urazím a hodím po něm něco k jídlu, aby přestal "štěkat". Občas mám pocit, že štěká jen tak z rozmaru, protože má misku plnou jídla. Nebo je to možná tím, že to, co po něm házím, mu chutná víc než to seno, co má v misce. Každopádně už mám toho štěkání dost, a dost možná když na mě příště štěkne, nic mu nehodím, ale naopak vyhodím z okna jeho.

Jan Sekanina