Jak mě ovlivnila literatura

Moje první přečtená kniha byla Hoši od Bobří řeky. Bylo to dobrý, ale na demokrata tělem i duší trochu moc budovatelské či komunistické, dalo by se říci. Pak přišlo několik knížek, jejichž název si nepamatuji. Na radu svého nábožensky založeného kamaráda jsem se odhodlal přečíst si světový bestseller – Bibli. Bylo to dobrý, ale ne tak, jak jsem čekal. Tato kniha sice měla silné pasáže, zvlášť ta z Pulp Fiction je dobrá, ale celkově vzato mi tato kniha připadala naivní, teda aspoň já bych neuvěřil takovým laciným trikům, jako je měnění vody ve víno; beztak to měl schované v rukávu. I když ten kousek s odvaleným balvanem se mu povedl. A pak ti apoštolové a svatý Jan Křtitel, který zřejmě pod vlivem psychotropních látek uzřel konec světa...

Po těchto zkušenostech jsem se do dalších doporučených knih pouštět nehodlal, celkově se mi vlastně číst nechtělo.

Avšak osud tomu chtěl jinak. Jednoho krásného dne jsem shlédl film Pán prstenů, jenž ve mně zanechal hlubokou stopu. Začal jsem ihned shánět příslušnou literaturu a dostal jsem se ke knize Hobit, cesta tam a zase zpátky. Po první kapitole mi bylo jasné, že tahle kniha je ta pravá, aby usedla nejvýše na pomyslném žebříčku oblíbenosti knih. Na takový literární zážitek se nezapomíná, proto se odvažuji říci, že i po tak dlouhé době, a přesto, že je tahle kniha oproti dalším Tolkienovým knihám napsána více pohádkovým stylem, že tahle kniha bude v mém srdci napořád. Naučila mě, jak zneškodnit zlobra, skřeta, že nemám pít vodu v Temném hvozdu, jak přelstít schizofrenického jeskynního patvora a další užitečné rady do života.

Roky plynuly a já se dostal do temného období svého života, začal jsem poslouchat Cradle of Filth a rád jsem se díval na filmy s milionovým rozpočtem na krev a pořádnou dávkou strachu. Tento „lajfstajl“ mě přivedl ke knize Kruh od japonského autora Kudji Suzukiho. Z tohohle hororového románu jsem si odnesl drahná ponaučení a myslím, že mi tato kniha již několikrát zachránila život. Nebudu si radši zahrávat s kletbami na neoznačených videokazetách.

Po knize Kruh jsem přečetl několik dílů fantasy o teenagerovském kouzelníkovi Harry Potterovi. Taky kdo to nečetl, že?

Sága o čarodějnickém učni byla však završena a z učedníka se stal dospělý muž, zabil úhlavního nepřítele a měl děti s vysněnou ženou, jak už to v životě bývá.

Od té doby jsem přečetl maximálně novinový článek, avšak pevně věřím, že tam někde venku je ta pravá, která čeká na to, až zaryji svůj pohled do půvabného fontu, líbeznými tahy rukou budu obracet její stránky a na konci se slzami v očích zaklapnu její protilehlé strany k sobě.

Martin Kocourek, VI.

Můj mobil

„Crrr, crrr!“

Sbíhám po schodech tak rychle, jak to jen jde. Chytám za kliku a tam leží. Celý se chvěje a na displeji mu bliká jméno. V takovém případě je vhodné stlačit zelený čudlík a můžeme komunikovat. Není to však vždy nutné nebo vhodné. Co si budeme povídat... Každý zná tu chvíli, kdy raději hovor odmítne. Nemusíme si zde jmenovat důvody, je jich nepřeberně mnoho. Pojďme ale poukázat na jeden, dle mého názoru ten nejhorší.

Je jím situace prekérní, a to, když nám z batohu zazní zvuk našeho přítele zrovna v největším tichu, při hodině českého jazyka. Ano, i to se stává.Rada v takové situaci není vůbec jednoduchá, proto vám ji nebudu ani sugerovat.

Zamyslete se nad tím, co byste v takové situaci dělali vy. Pokud jste tiché děvče se samými jedničkami, určitě by se vám to nestalo, protože taková děvčata vědí, co se sluší a patří a mobilní aparáty mají vypnuté, schované, a v lepších případech je do školy vůbec nenosí. Uvažujme tedy o studentovi plnokrevném, nebojácném zaujmout bojovou pozici, který bojuje, pokud válka neskončí. Začne to naprostým popíráním vlastnictví aparátu. Existují bohužel i chytří učitelé, kteří nevěří studentovu slovu a začnou provádět pátrací akci. Dospějme ke konci této akce a řekněme, že student je dopaden. Následuje následující: zabavení mobilu, zadání speciálního domácího úkolu, popřípadě oboje zároveň.

Závěrem si tedy udělám radost, jelikož jsem právě tím studentem, jemuž nebyl mobilní telefon zabaven, nýbrž jen přidělen domácí úkol, ke kterému jsem ve chvíli jeho vyřčení necítil žádný odpor a necítím ho doteď.

Tímto si dovoluji apelovat na všechny školou povinné: buďme rádi, že nám dávají jen úkoly a neberou nám to, co nám patří, protože kdyby tomu tak bylo, zlenivěli bychom a dovolili bychom si na chudáky učitele všechno.

A jak k tomu takový státní zaměstnanec přijde?

Vojtěch Hujňák VI.