15. 4. 1912, Londýn

Jako obvykle se při snídani natáhnu pro noviny. Rozevřu je a to, co uvidím na první stránce, mi vyrazí dech. Nevěřícně hledím na obrovský titulek TITANIC SE POTOPIL KE DNU . Pod ním se nachází obrázek potápějící se lodi. „Panebože,“ vydechnu.

     8. 3. 1912, Londýn

 „Coleen, už zase? Rád bych si přečetl noviny!“ okřikne mne táta, když vidí, že si zase prohlížím fotografii Titanicu v novinách. „Ještě chvíli, pak ti je vrátím,“ zaprosím a opravdu za pár minut tatínkovi noviny podám.

     3.4.1912, Londýn

„Chtěl bych ti popřát k tvým 20. narozeninám hodně zdraví, štěstí, lásky a…“ odmlčí se, „všechno nejlepší. Dárek je ode mne a tvé matky.“ S těmito slovy mi podá malou bílou krabičku se zdobeným stříbrným víkem, převázanou červenou stuhou. Při rozvazování stuhy přemýšlím, co by to mohlo být. Šperk? Nebo něco jiného? Pohlédnu dovnitř a nemůžu spustit oči z malého lístku ležícího na měkké výplni krabičky. „Ale to je lístek na Titanic,“ ozvu se překvapeně a nemůžu uvěřit svým očím. „Jen druhá třída, ale doufám, že máš radost.“ „Děkuji.“ A vrhnu se ke svým rodičům a obejmu je.

     10.4. 1912 Southamon

Vystoupím z kočáru a vydám se na nástupiště. Všude proudí davy lidí. Ženy jsou oblečeny v překrásných šatech. V tom okamžiku mi mé modré šaty s krajkou připadnou neuvěřitelně ošklivé. Na konci nástupiště ji konečně uvidím. Největší a nejrychlejší loď na světě. Loď, o které už měsíce sním a doufám, že ji budu moci spatřit. Titanic. S rodiči se propleteme davem loučících se lidí až k nástupnímu můstku.Stoupnu si do fronty a přitom si prohlížím loď. Můj pohled upoutá mladá rodina s malou holčičkou, která si hraje s lodním lístkem. Náhle ho upustí. Pozoruji lístek. Jako by padal celou věčnost, zavlní se ve větru, dopadne na hladinu moře a drobné vlnky ho odnesou dál od lodi. Holčička se rozbrečí. Námořník odmítá dítě pustit na loď, i když celou situaci sledoval a na vlastní oči viděl, jak dívenka svůj lístek upustila. Je mi jí neskutečně líto.

     Náhle mě napadne dát jí svůj lístek. A to také udělám. „Vezměte si ho, potřebujete ho víc než já.“

„ Je vidět, že jsi už dospělá. Udělala jsi dobrý skutek,“ pochválí mě táta.

     Odcházím z nástupiště a přemýšlím, co mě to vlastně napadlo.

     15. 4. 1912, Londýn

„Panebože.“ Upustím noviny.

Lenka Jedličková, kvarta