Dívám se na skloněné hlavy svých studentů. Občas se některá zvedne a upře pohled do dáli. Přemýšlí. Publicistický styl nepatří k nejlehčím slohovým útvarům a pokus o fejeton bývá pro mnohé studenty těžko rozlousknutelným oříškem.

Když jsem před viděla tuhle svoji třídu poprvé usednout do lavic našeho gymnázia, byly to ještě děti. Když zavřu před spaním oči, vídám je před sebou. Dychtiví, usměvaví, později se ukázalo, že až na výjimky trošku líní na učení, ale upřímní a se srdcem na dlani. Nikdy mi neudělali ostudu, mohla jsem se na ně spolehnout.

Vždycky jsem se sama sebe ptala, co je vlastně nejdůležitějším úkolem češtináře? Asi naučit děti pravopis, dát dohromady smysluplný text a milovat literaturu. Jenže na tohle všechno máte na vyšším stupni gymnázia 3 – 4 hodiny týdně. A maturovat musí všichni, nejen ti, které předmět zajímá. Pustili jsme se do práce a určitě jsme spolu za těch sedm let ledacos dokázali. Ovšem někdo prostě na pravopis „nemá buňky“ a hrubky bude dělat celý život, někdo nedokáže abstraktně uvažovat, volit vzletné fráze nebo ironicky glosovat, aby vytvořil zajímavou slohovou práci. No a literatura? Moc bych si přála, aby ji milovali jako já, abych jim mohla předčítat pasáže svých oblíbených autorů, abychom společně rozebírali myšlenky klasiků a uvažovali nad platností jejich výroků pro dnešek, všímali si stylistických prostředků, kterými docilují působnosti svých děl …

A tady je kámen úrazu. Texty v čítankách nejsou vybírány zrovna nejvhodněji a nejtypičtěji pro daného autora, učebnice jsou buď předimenzované a nepřehledné, nebo připomínají telefonní seznam, takže největší pomůckou zůstává sešit s poznámkami, které je třeba v hodině zapisovat. Dokud se nezmění systém maturitních zkoušek, a především přijímací pohovory na vysoké školy, nebudou hodiny literatury tím, čím bych je chtěla mít a co dělají studenti nejraději – hrou s textem, s myšlenkami. Jenže u nás už proběhlo tolik reforem školství a všechny začínaly zespodu – od těch nejmenších. Než se dostaly k vysokým školám, přišly další. A přitom by to mělo být úplně naopak.

Jak krásně by se nám učila literatura bez hrozby přijímacího testu na vysoké škole, kde budou chtít opět jen směry, autory a jejich díla. Přitom tohle všechno si šikovný student najde v knize nebo počítači.

Bude zvonit, studenti dokončují své práce, nejistě se rozhlížejí kolem sebe. Maturitní práce je za dveřmi a nejdůležitější zkouška vás teprve čeká. Chtěla bych v rozhodujících chvílích stát při vás a pomáhat, jak jsem to dělala celá léta. Jenže dnes už jste dospělí a musíte si poradit sami. Jste svobodnými lidmi ve svobodné zemi a záleží jen na vás, čeho v životě dosáhnete.

PhDr. Emilie Kostrbová