O chrobákovi  /převyprávění pohádky/

     Byl jednou jeden les, v tom lese strom a u toho stromu chrobák. Díval se, jak žluťásek lepí plakáty. Žluťásek zvedl ze země šneka, otřel o něj zadní stranu plakátu a potom plakát přilepil na strom. Chrobák si plakát se zaujetím prohlédl. Psalo se tam o taneční zábavě dnes večer. Žluťásek se ale postavil mezi plakát a chrobáka a povídá: „To není nic pro tebe. Minule ses opil nektarem tak, že jsi byl nepříčetný, zamknul ses na záchodě a tvrdil, že se rozpouštíš!“

     Chrobák se zastavil před domkem paní Cvrčkové. Dostal totiž nápad. Paní Cvrčková je švadlena a ušije mu převlek.Paní Cvrčková se smála, ale ušila. Dostala od chrobáka užmoulanou bankovku. Na jedné straně bylo napsáno 500 dolarů a na druhé straně MONOPOLY.

     Chrobák se v převleku dostavil na motýlí slavnost. Hlídač požadoval občanský průkaz. Byl odbyt fotbalovou kartičkou. Sice nechápal, proč je v občanském průkaze počet střelených gólů, ale chrobáka pustil.

     Jak náš hrdina vstoupil na parket, uslyšel svůj oblíbený hit Bazooka od skupiny Bombastic a začal trsat jako o život. Nevšiml si, že způsobil menší zemětřesení a několik motýlů utržilo lehká zranění . V zápalu tance polámal spoustu kopřiv a motýli, na které kopřivy spadly, utrpěli popáleniny 1. stupně. Poté chrobák zamířil do bečky s nektarem a policie, která přijela, mu naměřila 4,6 promile.

     Nakonec vše pro chrobáka dobře dopadlo. Z policejní stanice ho pustili, všichni motýli se z nemocnice vrátili, jen paní Cvrčková nechápala, proč jí tu bankovku nechtějí v obchodě vzít.

                                                                                        Jan Pokorný, prima

Čím bych chtěl/a být

     Moje vysněné povolání? Již od dětství jsem si přála být zpěvačkou nebo herečkou. Když jsem byla malá, připravila jsem si každé Vánoce besídku, ve které jsem hlavní roli hrála já. Vlastně jsem byla jedinou herečkou ve svém divadle, stíhala  jsem hrát anděla a čerta zároveň, zpívat vánoční koledy a přednášet básničky. Byla jsem na sebe tolik pyšná, když mi všichni tleskali, usmívali se a říkali, jak moc jsem šikovná.

     Postupem času jsem si však uvědomovala, že nemám na to, abych byla obdivovanou celebritou. Čím jsem byla starší, tím víc jsem poznávala, že jenom malé procento skutečně talentovaných lidí se dostane na vrchol slávy, tam ke hvězdám, tam, kde na parketu stojíte jen vy a všichni očekávají váš ohromující výkon.Ve svých pěti letech jsem si myslela, že jsem hvězda, také jsem byla úspěšná, ale jen pro oči a uši příbuzných.

     Když jsem se dostávala do puberty a viděla ty překrásné herečky a zpěvačky, věděla jsem, že pokud nebudu mít rty jako Angelina Jolie, vnady jako Pamela Anderson nebo dokonalou postavu Nicole Scherzinger ze skupiny Pussycat Dolls, na svůj vrchol slávy se nedostanu.

     Najednou se objevila věc, která mě začala bavit víc než předvádění scén  z filmů nebo zpívání písní z Titanicu. Bylo to psaní.

     Všechno začalo u mého otce. Nikdy jsem nebyla jeho malá holčička, nejdokonalejší stvoření, na které by byl pyšný. V dětství mi to bylo jedno, ale v pubertě  mi tatínek začal scházet. I když byl tak blízko, byl mi čím dál víc cizí.

     Začala jsem o svých trápeních psát a bylo mi lépe. Sice všechny moje zápisky skončily v koši, ale já jsem si uvědomila, jaké mám štěstí. Mám „dva v jednom“. Člověka, který je mi skvělou maminkou a tatínkem zároveň. Moje maminka tu pro mě vždycky byla, je a doufám, že i dlouho bude.

     Tady jsem pochopila, že tohle je ve skutečnosti  směr, kterým chci jít. Chtěla bych psát, psát pro lidi, informovat je o dění ve světě nebo jim radit s problémy. Reportérka , novinářka, to je mé vysněné povolání.

                                                                                                              Martina Píšťková, III.

     Že nebudu princeznou, s tím jsem se už smířila. Že nebudu zpěvačkou, to už je mi také jasné. Že by modelkou? Hm, to by mě asi taky nebavilo. A tak jsem se rozhodla, že budu milionářkou. Plánovala jsem si, jak budu podnikat, vydělávat „těžký prachy“ a svět mi bude ležet u nohou. Čím jsem ale starší, více vím, více čtu a více vnímám okolí, chápu, že peníze znamenají hodně, ale nejsou všechno. Nemůžu si za ně pořídit kamarády, štěstí, lásku. Myslím, že bohatí lidé jsou nedůvěřiví, ostražití a v podstatě osamělí. Hlídat své miliony, aby je někdo neukradl, to se mi fakt nechce. Kupovat si kamarády? Nemám zájem. A užírat se tím, jestli je někdo opravdový kamarád nebo jen naoko, to musí být pravé peklo. Takže opouštím krásnou představu stát se milionářkou a zůstávám nohama na zemi.

    Chtěla bych rozdávat radost, vlídná slova a úsměvy. Těšit se do práce a cítit, že se i na mne někdo těší, předávat zkušenosti a vědomosti a zároveň se něčemu novému učit. Být mezi lidmi, kteří věří v dobro. Tohle bych si moc přála. Už vás napadá, čím bych chtěla být? Chtěla bych se stát učitelkou a dodávám: učitelkou na prvním stupni, ne u „caloňů“, jako jste vy! (myšlena tercie, která v hodině slohu poslouchá a hodnotí výtvory spolužáků)

                                                                                                              Alena Jedounková, III.

     Nad otázkou budoucího povolání jsem se už několikrát zamýšlel. Chtěl bych se stát zemědělcem. Chovat zvířata a pěstovat rostliny. A proč?

     Práce s půdou mě už odmalička  bavila a zajímala. Pěstoval jsem hrách a ředkvičky, na dvorku jsem choval „ušáky“, pomáhal jsem dědovi se sušením sena.

     Největší část mé skříňky zabíraly traktory, nákladní auta, valníky, umělohmotná zvířátka. Můj pokoj představoval malou velkou farmu.

     Později jsme si doma pořídili dva koně, kobylu a valacha.Tehdy mě napadla myšlenka, že se stanu farmářem.

     Nyní už zvládnu jízdu v traktoru a moje i naše hospodářství se pomalu rozrůstá.

     Doufám, že se vyplní moje přání a stanu se dobrým hospodářem jako moji předkové.

                                                                                                                  Matěj Pospíšil, III.