Moji podlí spolužáci v pondělí minulého týdne zjistili, že potřebují, aby někdo napsal reportáž o tom, jaké to bylo v muzeu knihy, kam jsme se vydali ve čtvrtek 28.5. Souhrou totálního selhání lidskosti a projevením nedemokratické stránky demokracie jsem ten někdo tak trochu já, proto by tohle nikdo neměl číst. A proč to označuji za totální selhání lidskosti? Protože se o tom rozhodlo za mé nepřítomnosti. Kdybych byl přítomen a mohl se zúčastnit hlasování, tak bych je všechny hravě přehlasoval asi tak o tři sta procent. A nejhorší na tom celém je, že si teď všichni budou myslet, že když mě vybrali spolužáci, tak napíšu něco inteligentního, a to se pravděpodobně nestane. Teď znáte můj smutný příběh, co napsal sám život. Pokud jsem vás dojal, věřte, že to nebylo mým záměrem, pouze jsem v srdíčku cítil, že pravda musí být vyřčena. Snad jste schopni číst dál a vaše upřímné slzy vám moc nemlží zrak.


Ve čtvrtek ráno jsem vstal a zase jsem se pro jednou vydal změřit své síly s krušnými patnácti sty metry, které dělí můj hrad a vlakové nádraží. Když jsem dorazil na nádraží, zbývaly už jenom poslední minuty do odjezdu vlaku, takže jsem nezahálel a šel si koupit jízdenku. U okýnka jsem se potkal se svými spolužáky a paní profesorkou Lokajovou, která mně a spolužákovi doporučila si koupit společnou jízdenku pro dva. Protože nemám moc velké zkušenosti s ježděním vlakem, autobusem a jinými dopravními prostředky, tak jsem nechal spolužáka, aby to domluvil u paní za přepážkou, a sám jsem ho jen tak jistil z bezpečné vzdálenosti. Toho jištění potřeboval opravdu hodně. Také jsem si všiml značných mezer v jeho uvažování, protože prvně za tou paní došel a pozdravil a až pak se mě zeptal, co jako má říct. Po nekonečné diskusi, ve které jsme se všichni tvářili, jako bychom byli poprvé ve vězeňských sprchách, jsme přišli na to, že na rozdíl ode mě můj spolužák chce v Brně zůstat a nebude si kupovat lístek zpátky. V tu chvíli jsem toho měl vážně dost a chtěl jsem jít domů, jenže pak jsem si vzpomněl, že jsem za to vlastně zaplatil třicet korun, takže mně nezbývalo nic jiného, než pokračovat dál. Každý jsme si tedy koupili svůj vlastní lístek zvlášť a nasedli jsme do vlaku. Poté se spolužačce pomocí nejmodernějších super technologií (mobilem) ozvala jiná spolužačka s tím, že je v dalším vagónu a vyžaduje naši společnost. Vydali jsme se tedy na cestu do dalekých končin vlaku. Naše cesta postupovala docela dobře, dokud nám ji nezkřížil problém – dveře. Nebyly to jen tak nějaké dveře, ale dveře, které oddělovaly dva vagóny. Po dlouhém přemýšlení mě napadlo něco, co ještě nikoho přede mnou nenapadlo. Použít kliku. Najednou byla cesta volná. Usadili jsme se a čekali, dokud vlak nedorazí do Brna.
Vystoupili jsme na komfortně zařízeném hlavním nádraží města Brna, které mě na okamžik oslnilo svou čistotou. Seskupili jsme se, zjistili jsme, kdo nám chybí a jestli jsme ho vůbec potřebovali, a ponořili jsme se do hlubin Brna. Pak jsem zažil okamžiky plné chaosu a nejistoty, kdy jsem nevěděl, jaké nebezpečenství na mě číhá na dalším kroku. Naposledy jsem totiž byl v Brně, když jsem sjel z výrobního pásu v porodnici. Ještě když jsme jeli na Pálavu, ale to se nepočítá, protože jsem se moc nevzdálil od nádraží, takže jsem nic neviděl a nic nepoznal. Naštěstí jsem udržel krok se svým stádem a na Zelný trh jsem dorazil ve stejném stavu, v jakém jsem vyšel z nádraží.
Na Zelném trhu mně nějak začaly nesedět počty. Vzal jsem v úvahu všechny zkušenosti, které jsem získal za svých dlouhých šestnáct let života, a začal myslet. Všechno nasvědčovalo tomu, že je tam s námi i kvinta, ale nejsem odborník, abych to mohl říct s jistotou. Také mě na Zelňáku zaujaly zvláštní malé fontánky, které byly rozmístěny po celém prostranství. Jejich účel mně unikal, ale určitě tam nemůžou být jen tak pro nic za nic, proč by za ně jinak někdo vyhazoval peníze, že? Pak jsme se vydali na procházku po Brně, na které si spolužák vyzkoušel, že se správným vybavením a motivací je práce průvodce hračka. Viděli jsme Brněnského draka, demonstraci toho, že drakem se v dnešní době může stát úplně každý, třeba i krokodýl. Na náměstí Svobody jsme se zastavili u černého objektu, kterému lidé říkají hodiny. Já bych tomu ale tak neříkal, protože Wikipedie tvrdí, že hodiny jsou přístroj na určování času, ale ani po pár minutách intenzivního prohlížení jsem stále nevěděl, kolik vlastně je. Také jsme navštívili Petrov a radnici.
Pak už jsme se konečně dostali do muzea knihy, které bylo součástí Moravského zemského muzea. Ujal se nás nějaký pán, který vypadal, že tomu rozumí a že už v tom muzeu někdy byl. Přivítal nás a začal prezentovat. Už po pár větách nám bylo jasné, že to nebude nic moc zábavného, protože jeho hlas nebyl ani trošku tak vzrušující, jako například vytříbený melodický tenor pana profesora Zelinky. Prvně nám vysvětlil, že ty vitrínou chráněné knížky nejsou jen tak ledajaké kopie, ale kopie vyrobené pomocí nejčernější černé magie, laserových mečů, krve jednorožců a dalších udělátek, které mají několikanásobně vyšší cenu, než můj život. Poté nám vyjmenoval díla, které tam byla vystavena, a ke každému řekl tolik informací, že by bylo rychlejší a jednodušší ty knihy vyndat z vitrín a jednu po druhé je přečíst. Zrovna v okamžik, kdy jsem cítil, že každou chvíli z té nudy dostanu záchvat umírání, nám dal rozchod a možnost si ty knihy prohlédnout zblízka. Nejvíce mě zaujala kniha návštěv, protože jako jediná byla psaná jazykem, kterému rozumím. Vyčetl jsem z ní, že toto muzeum navštívila nejen spousta lidí, ale i zvířat a samostatných lidských orgánů.
Poté jsme byli vypuštěni na svobodu a dostali jsme možnost se na hodinu projít Brnem. Já jsem se samozřejmě držel davu, abych se nikde neztratil, protože to by mohlo znamenat to, že by na moje dny byla použita funkce ∑. A to by rozhodně nebylo dobře. Jinými slovy řečeno by moje dny byly sečteny. Pak jsme se znovu sešli na vlakovém nádraží a odjeli jsme tam, kam patříme. Domů.

Daniel Štark, 1. A