Stůj, nebo …

„Stůj, nebo budu střílet !“ Ne, nelekejte se, to není začátek žádné válečné povídky či románu ani nějakého mafiánského příběhu. To mě jen napadla myšlenka, že lidé ve svém životě často svádí bitvy nejen ve skutečných válečných konfliktech, ale i v konfliktech zcela jiného charakteru. Často bojují se zákeřnou nemocí, se závislostí na kouření či drogách nebo s jinými „nepřáteli“, jejichž jménem může být třeba i pohodlnost, lenost či nedostatek sebevědomí.

Zcela jistě je tradičním „bojištěm“ i půda školy, na níž se střetávají na jedné straně studenti a na straně druhé jejich učitelé a profesoři. Střetávají se většinou jen obrazně a je to „boj“, který vždy existoval, stále existuje a nepochybně i v budoucnu existovat bude. Musí to ovšem být boj s přesnými pravidly, boj studenta o lepší známku, boj učitele o zájem žáka.

Stále častěji se ovšem setkáváme s případy, kdy vztah studentů a učitelů přerůstá do neuvěřitelných rozměrů, těžkých konfliktů, končících dokonce smrtí. A to nemám na mysli šílené střelce na amerických univerzitách, kteří dokáží povraždit své spolužáky a učitele jen proto, že se jim z nějakého důvodu znelíbili. I české školství má svou první oběť, která vzešla z konfliktu žák – učitel.

Jak je něco takového vůbec možné ? A kdo je na vině ? Dá se tomu zabránit ? Jak tomu předcházet ? Jak s tím vlastně bojovat ? Spousta otázek se mi honí hlavou a odpovědi na ně se hledají těžko. Mnoho mých spolužáků a vrstevníků to nepochybně zajímá také, takže se pokusím svést malou bitvu s tímto velkým problémem a přispět k tématu svým laickým názorem kvintánky. Především se snažím odpovědět si na otázku, jak je možné, že si žák dovolí učiteli nasadit na hlavu odpadkový koš, říci mu, ty šmejde, nebo něco podobného. Odpověď může být jen jedna. Je na takovéto chování zvyklý z domova. Někteří rodiče prostě svým dětem dovolí prakticky všechno a ony si pak myslí, že to musí platit i ve škole. Tady je asi jedna z příčin problému a tkví v samotné rodině žáka. Rodiče, kterých se to týká, si tento problém ovšem dokáží stěží přiznat. Nedovedu si představit, že bych si něco podobného dovolila já ke svým rodičům. Můj respekt k nim a jejich autorita, kterou mají v mých očích, to prostě nedovolí. A jsme u další možné příčiny, která je na vině. Mají všichni učitelé dostatečný respekt a přirozenou autoritu u svých žáků ? A tady si troufnu říci, že odpověď na otázku znám. Rozhodně nemají ! Avšak řešení tohoto problému je takříkajíc ve hvězdách. Protože stejně jako existují dobří a špatní studenti, dobří a špatní zedníci, tak existují i dobří a špatní učitelé. Takže na obou stranách té pomyslné fronty existuje určitý podíl viny na stávající situaci.

Jak z toho ven ? Hm, opět těžká otázka. Snad si vzít inspiraci u učitele národů a udělat školní výuku ne zrovna hrou, ale určitě ji udělat zábavnější, atraktivnější, zajímavější. Protože pokud platí, že dítě, které si hraje, nezlobí, pak něco podobného platí i o studentech. Dovolím si to formulovat asi takto: student, kterého výuka baví, neruší a nezlobí. A to mohu sama potvrdit. Takže to je asi velká výzva pro učitele, kteří mají alespoň zčásti řešení tohoto problému ve svých rukou. Vždyť tak jako studenty nebaví nezáživná výuka, nemůže učitele bavit hodina se studenty, kteří projevují o jeho předmět naprostý nezájem.

Asi samostatnou kapitolou a nejaktuálnějším tématem ve vzájemných vztazích žáků a učitelů je používání nebo spíše zneužívání mobilních telefonů. Každý má možnost na internetu dnes vidět, co všechno se v českých třídách děje. A je pro mě nepochopitelné, že s takovou věcí si některé školy nedokážou poradit. Protože pokud si budou moci studenti nosit do školy, co chtějí, a dělat si s tím, co chtějí, může to začít mobilem a skončit třeba pistolí . A pak by se, nedej bože, mohlo opravdu stát, že se na půdě české školy ozve výkřik : „Stůj, nebo budu střílet!“

Eliška Procházková, Gymnázium Bučovice, kvinta

Proč pláčeš, maminko?

Válka je škaredá. Zlá. Válka je škaredá a zlá a já tam nikdy nepudu. Do žádné války. Budu doma a žádná válka nebude. A když bude, tak já tam nepudu. Nikdy, i kdyby mě měli nutit. Budu doma s maminkou, a až se táta vrátí, tak mu to řeknu a taky že nechci, aby on už někam chodil. A že ho mám rád. Maminka říká, že to ví, že ho mám rád, a že mu to moc pomáhá, když tady nemůže být s náma, ale že my za ním taky nemůžem. Nebude to prý dlouho trvat, až se Němci vzdají, tak nám bude všem dobře a budeme jezdit na výlety. A že mě prý vezmou k jezeru, odkud pocházím. Že si uděláme piknik na tom stejném místě jako tatínek s maminkou před několika lety...

„Proč pláčeš maminko?...“

•

Má milovaná Jane

Chybíš mi. Slovy snad ani nedokážu popsat jak. Tvá fotka s Johnathanem v náručí je mi spolu se vzpomínkou na vás jedinou útěchou a nadějí. Nadějí, že opět shledám tvé jemné ruce, to hedvábí, žár tvého dechu, dvě hluboké studny tvých očí, ve kterých se stále topím. Jemné vlasy, ty vlny ze zlatých nití. Kouzla tvých slov, co mě naplňují, nevím, co to je, ale čím déle jsem zde, tím chladněji a prázdněji si připadám. Jediné tvé slovo by mi dodalo na síle a zdejší zimu bych přežil s duhou a sněženkami ... Miluju tě, Jane. Miluju!

... Hned co se vrátím, tak se vydáme k Lomondu, ukážu Johnovi konečně ty námořnické suky a naučím ho rybařit. A víš co? Nechci malý nízký plot jako všichni okolo, vysázíme všechno barevné kvítí, co jsi vždycky chtěla a konečně opravím to zábradlí. Vyjedeme si k moři a celou filmovou noc strávíme v autě, jako kdysi. Přemýšlel jsem, chci si najít práci se d řevem. Jako tvůj táta. Nábytek, schody nebo třeba i budky pro ptáky. Splním ti to přání. Splním ho, slibuju. Už to nebude dlouho trvat.

Byl jsem převelen ze střediska na sever k Arnhemu, máme připravit pozice pro výsadkáře. Řekli nám – naší jednotce, že je to naše poslední akce. Splníme tuhle a během několika týdnů pojedeme domů. Slyšíš to, Jane?! Domů. Za tebou! Za chvíli vyrážíme, snad se dostanu ke štábu, abych ti tohle poslal... Pár týdnů...

Polib za mě syna a pověz mu, že tatínek zanedlouho přijede. A Ty? Tebe miluju, Čarodějko, tebe miluju ze všeho nejvíc...

Líbá tvůj oddaný

•

Vážená paní Peerová,

s nejhlubší soustrastí, jež mě naplňuje, Vám s úctou k památce Vašeho muže oznamuji, že Váš manžel Anthony Peer zemřel dne 25. srpna 1944 nedaleko města Arnhemu při přepadu německé hlídky. Jako hrdinnému vojákovi mu posmrtně udělujeme Medaili za zásluhy vykonané během celé služby pro armádu Velké Británie během války. Vložený dopis byl nalezen spolu dalšími osobními věcmi, které ...

...

...

...

S hlubokým soucitem

Bernard Law Montgomery

Přišel jsem za maminkou, zatahal ji za rukáv.

„Maminko! Maminko! Proč pláčeš?“

Ondřej Macháček, Gymnázium Bučovice, septima

Skutečné války

Války byly, jsou a pravděpodobně i budou. Provázejí lidi od nepaměti. Proč tomu tak je? Proč lidé válčí, proč se už konečně nepoučili a nedostali rozum? Proč? Otázka je jednoduchá, jednoduchou odpověď ale neznám.
Takže proč jsou na světě války? Příčin je mnoho. Někteří lidé mají pocit, že mají pro sebe málo místa, a tak jednoduše násilně obsadí cizí území. Nejde jim ale o místo, kam by prostě složili hlavu, jde jim o bohatství, kterým nové území oplývá. Ropa, zlato, barevné kovy. Jde jen a jen o peníze a moc, která je s nimi spojená. Jaká je cena za to všechno? Smrt, bída, utrpení, hladomor, chudoba, nemoci. Miliony lidí doplatily na válčení. Škoda je i jen jediného zmařeného života.
Katastrofální důsledky má touha mocných stát se ještě mocnějšími, až budou nejmocnějšími na celém světě. To je podle mě hrozný nesmysl. Zkuste se starat o malý stát. Jako je třeba ten náš. Dá to určitě pořádně zabrat. Vidíme to každý den ve zprávách. A starat se třeba o půl světa, to je naprosto nemožné. Těch problémů třeba jen s tím, jak všechny uživit! Nebo spíš ty obavy o vlastní život, jaké musí takový světovládce mít. Jazykové bariéry, to také musí být hrůza. S češtinou by to člověk moc nevytrhl. Jedině snad nařídit, že čeština bude jediný úřední jazyk. A jsme u toho. Světovládce se sám bojí, proto musí i ostatní udržovat ve strachu. Co je to za život?
Lidé si neumí vážit obyčejných věcí. Touží mít stále víc a víc a to někdy za jakoukoliv cenu. A jak nejrychleji něco získá primitiv? Vezme si to násilím. Následuje potom známé oko za oko. A už je tu důvod k boji. Auta, domy, zlato. Kam si to všechno jednou vezmeme? To náhodou vím docela přesně. Nevezmeme si nic nikam. Všechny ty věci, které v životě nasyslíme budou jenom součástí dědického řízení. Pokud nejsme sami univerzálním dědicem, tak není o co stát.
Někdy jsou nejhorší osobní, soukromé války, které vedeme každý den sami se sebou. Nebývají sice krvavé, ale protože se nás přímo týkají, jsou někdy těmi nejobtížnějšími. Všichni víme, jak těžké je brzy ráno vstát z postele, jít do školy, vydržet do konce vyučování, podat rodičům informace, co bylo dnes nového. Když se ale jeden hodně snaží, zvítězí i bez násilí.
Jak předejít válkám? Nemám univerzální recept. Ale dobrý začátek by byl vypořádat se s agresivitou. Dnes existuje mnoho způsobů. Když se ti zdá, že máš nedostatek prostoru, skoč do nafukovací koule, nechej se spustit z obrovského kopce, a když se potom dostaneš znovu na čerstvý vzduch, to bude radosti z dalekých obzorů! Chceš střílet? Vezmi kámoše na paintball. Někdy tuto zábavu organizují i pedagogové na školních výletech! Chceš získat nová území? Být vládcem světa? Spusť v počítači jednu z posledních herních novinek a hned máš parcelu i na Měsíci.
Když jsem se doma zeptal rodičů, co mi mohou říci k tématu válka, maminka se vyjádřila, že hlavní je, aby lidé po sobě nestříleli a tatínek prohlásil, že válka je vůl. Co k tomu ještě můžu říci já?!

Erik Duraja, Gymnázium Bučovice, kvarta

Moje válka

Každý ve svém životě někdy musí svést nějakou tu válku. Nemůžeme přece jenom odevzdaně sedět doma na „zadku“, koukat se, jak nám plyne život skrze prsty, a čekat na lepší časy. Jak mi říká moje máma: „ Jo, holka, život je boj.“

Když se tak ohlédnu do minulosti,zjišťuji, že i já už jsem pár menších bitev vybojovala. Vezmu-li to hodně zkrátka, tak to asi začalo, když jsem byla ještě malé prtě a můj starší bratr mi kradl dudlík. Asi jsem tehdy proti němu moc nebojovala, ale moje vítězství se projevilo o jedenáct let později, když mu narostly křivé zuby a musel nosit rovnátka. Řekla bych, že po těch čtyřech letech soužití s rovnátky pochopil, že krást pomůcky batolatům se nevyplácí. A to byl můj první vyhraný boj i s odplatou. No jo, začala jsem brzy. Za pár let jsem se však střetla s mnohem větším a silnějším nepřítelem, s taťkou. Náš boj se odehrával večer co večer u televize, a sice boj o ovladač. Musíte uznat, že tuhle bitvu jsem nemohla vyhrát. Zatímco on po večerech sledoval válečné filmy u naší jediné televizní obrazovky, já se musela spokojit s Večerníčkem a postelí. Avšak později se mým největším a úhlavním nepřítelem stala mamka. Náš boj se změnil v krutou a nelítostnou válku. Válku o neuklizený pokoj, neumyté nádobí, nevyžehlené prádlo, nezaplacené obědy, pozdní příchody a odmlouvání, tzv. držkování. Puberta není snadný věk, zvláště pro svědomité matky. Časem jsem však zvolila úplně jinou taktiku, hru na mrtvého brouka. Tato hra je velice obtížná, ale časem a zvýšeným úsilím jsem ji vypilovala téměř k dokonalosti. Stačí se řídit heslem „Jít, udělat a nekecat“ . Proč se hádat? Vždyť válku s rodiči je nemožné vyhrát. Jediné, čeho můžeme docílit, je pár facek anebo hodinová přednáška. Naši zvládali obojí, asi proto jsem se rychle vzdala.

Dnes mě trápí spíš jiný druh boje. Boj samé se sebou. Ale tenhle boj bych chtěla opravdu vyhrát. Nechci se za pár let ohlédnout a uvědomit si, že jediné, co jsem v životě udělala a zvládla, jsou dvě děti a asi miliarda snídaní, obědů, svačin, večeří, metráky prádla, kilometry uklizených podlah a tisíce hodin strávených v supermarketech. Večer, až děti usnou, se potichu odplížit k televizi a tam omdlít, než ten koloběh začne znovu. A proto si říkám, že když se teď donutím na sobě zapracovat, bude můj život za pár let třeba o něco lepší. Jenže to není zrovna jednoduché, boj s rodiči byl proti tomu úplná hračka. Ale jak přelstít sama sebe a vyhrát? A tak se každý den pouštím znovu do boje a snažím se donutit k učení. Už jsem se několikrát přistihla, že než abych se vrhla do školní práce, raději si několikrát přerovnám pokoj, uklidím, vyperu, i žehlení je mi mnohdy milejší. Snažím se najít sebemenší příležitost, jen abych se téhle povinnosti vyhnula.

Vidím, že proti mně stojí opravdu silný nepřítel! Ten nejmazanější našeptávač špatností, který mě obelstí s obdivuhodnou lehkostí - moje lenost. Kdo z nás dvou to vyhraje, ukáže až čas. Jedno vím však jistě už dnes, bez boje se nevzdám.

Hana Pavlíková, Gymnázium Bučovice, oktáva

Jugoslávský konflikt – rozpad SFRJ

Jugoslávský konflikt byl nejhorší válkou, která zasáhla Evropu od konce 2. světové války. Přišlo během něj o život několik desítek tisíc civilistů (faktická čísla si nedovolím uvést, jelikož jako taková neexistují, ale podle odhadů se lze pohybovat v rozmezí od devadesáti do dvou set tisíc mrtvých, tudíž pravda bude snad někde kolem sto padesáti tisíc), několik stovek tisíc osob bylo zraněno, pronásledováno a vyhnáno z domovů bylo přes milion lidí (převážně Srbů) a škody způsobené na majetku se pohybují v desítkách miliard amerických dolarů.

Výše uvedené je pouhá statistika – výčet. Za každým z těch anonymních čísel je jeden lidský příběh, který se psal před touto válkou, psal se během ní, a když Pán Bůh dal, tak se psal i po ní.

Jisté je, že jugoslávský konflikt byl velkou mediální atrakcí od počátku devadesátých let až do přelomu tisíciletí a s přestávkami je jí především díky Kosovu až do dnešních dnů. Asi je to i pochopitelné – jde o válku „bílých mužů“ a navíc je to z USA a západní Evropy do „Jugošky“ přece jen blíž než někam do rovníkové Afriky. Přes všechen mediální prostor, který tento konflikt získal, si troufám tvrdit, že není mnoho lidí, kteří by byli schopni popsat podstatu konfliktu, a to i z řad těch, kteří se o tuto problematiku zajímají více. Důvodem je podle mě malé množství alespoň částečně nepokřivených a nezatajených informací, které k nám pronikly, stejně tak jako velké množství naprostých lží, přenesených na objednávku do obývacích pokojů celého světa. Navzdory těmto faktům se o jakési shrnutí konfliktu pokusím, uvědomuji si však, že všechno, co zde napíšu, se až tak úplně nemusí slučovat s pojmem pravda, ale kdo z nás zná skutečnou pravdu?

Válka v SFRJ začala v červnu 1991, když slovinské polovojenské síly zavraždily vojáky jugoslávské armády střežící hranici s Itálií a Maďarskem a převzaly její kontrolu. Ale začala válka skutečně tehdy a byla vražda pohraničníků skutečným důvodem rozpoutání krveprolití? Samozřejmě že ne. Události z června 1991 byly jen prvním pro veřejnost čitelným znakem toho, že se něco děje, a tyto lze označit za samotný akt zahájení války.

Válka nemůže začít bez příprav a ty byly provedeny skutečně zodpovědně. Bodejť by ne – na straně secesionistů stáli „velcí hráči“, a to nejen z oblasti politiky, ale i ekonomiky a businessu, a ti nechtěli nechat nic náhodě. Kdepak – šlo o příliš mnoho. A proto se už před prvními výstřely mohutně štvalo, znovu se otevírala Pandořina skříňka, tím myslím národnostní otázku, snad každého multietnického státu, zbrojilo se a byli cvičeni noví národní hrdinové států, které zatím nebylo možno nalézt na žádné tehdy veřejnosti přístupné mapě. Zbraně a výcvik pro secesionisty zajišťovaly především západní demokratické země (v prvé řadě Německo a Rakousko, ale samozřejmě také Velká Británie, USA a další státy, třeba Albánie).

Co však bylo důvodem pro to vše? Peníze a moc.

Tato odporná válka byla rozpoutána za účelem destabilizace regionu a jeho následné kontroly ze strany západních společností a Chorvaté, Kosovští Albánci a další byli použiti pouze jako živé štíty, respektive jako kopí, kterými byla zničena Jugoslávie – stát, který se vydal po své vlastní cestě, ze které ho nesvedly ani socialistické revoluce v jiných zemích střední a východní Evropy. Zároveň – což bylo kapitalistickým zemím trnem v oku – Jugoslávie nabízela jinou variantu vývoje čerstvě porevolučním zemím než čisté kopírování západního kapitalismu. Také byla nejen přes pravoslavnou církev napojena na Rusko a je více než očividné, že Rusku ubývají spojenci, kteří jsou spolu s jeho sousedy postupně „demokratizováni“ (Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Uzbekistán, země bývalé Jugoslávie atd.). A samozřejmě již zmíněná kontrola nad oblastí, zisk lukrativních zakázek, privatizace státních podniků a zabrání nerostného bohatství.

Oblast bývalé Jugoslávie je strategické území, které získalo ještě větší význam po vypracování studií realizovatelnosti ropovodu AMBO v oblasti (VII. transportní koridor z Burgasu do Vlorë) a na jeho kontrole se má podílet americká vojenská základna na území Kosova, Camp Bondsteel. Tato je údajně jednou z největších amerických vojenských základen mimo americké území. Nalézá se poblíž města Uroševace na 500 hektarech plochy. Nemusím snad zmiňovat, že místní obyvatelstvo (jedná se především o Kosovské Albánce) s výstavbou základny nejen souhlasilo, ale dokonce ji i uvítalo. Podle nepodložených informací slouží Camp Bondsteel také jako vězení a mučírna pro teroristy, osobně nevidím důvod, proč by tomu tak být nemělo. Další základny (NATO) jsou např. na území Bosny a Hercegoviny, kde oficiálně slouží k udržování míru a dohlížení nad veřejným pořádkem.

Bývalá Jugoslávie je „zlatý důl“. A to doslova, zejména to platí pro autonomní oblast Kosovo, která se prohlásila za nezávislý stát a celá řada zemí jej už uznala. Právě v Kosovu můžeme najít jeden z hlavních důvodů pro zapojení mezinárodního společenství do tohoto konfliktu. Tím důvodem je důlní komplex Trepča – vývoz z dolů v Trepče přinesl ještě v roce 1996 kolem 200 milionů dolarů. Niklový komplex ve Vučitrnu vydělal za rok zhruba 50 milionů dolarů. Kosovo produkuje ročně také asi 30 000 tun uhlí, jehož zásoby se odhadují na 15 miliard tun. Předpokládají se také značné zásoby ropy. Dále se v Kosovu pod zemí skrývá zhruba 46 milionů tun zinku a olova i 18 milionů tun niklu. Z hory Rogozino se těží zlato a měď, u Kliny bauxit. Dle mého názoru jde o skutečný zlatý poklad, jehož hodnota je nepředstavitelná, a nedělám si iluze, že žralokům finančního světa v čele s maďarským emigrantem Sörösem by dělalo problém obětovat „těch pár bezcenných životů“, aby získali kontrolu nad tímto nerostným bohatstvím.

Doufám, že jsem uvedl dostatečně pádné argumenty, abych nenechal nikoho na pochybách, že krvavé lázně na Balkáně měly jiný důvod než tzv. „velkosrbský šovinismus“ nebo snahu několika nacionalistických „bláznů“ se „trhnout“ a vyčistit některé oblasti od srbského obyvatelstva. Bez pomoci Západu by polovojenské organizace nebyly schopny bojovat s regulérní jugoslávskou armádou a asi by se o to ani nepokusily. Nacionalističtí vůdci by spolupracovali s Bělehradem, kde se připravovala změna ústavy platné od roku 1974 (tedy ještě té, kterou podepsal nebožtík Tito a která ho mimo jiné jmenovala doživotním presidentem), podle níž nebylo možné, aby se měnily hranice SFRJ bez souhlasu všech republik a samosprávných provincií.

Na závěr si neodpustím ještě pár povzdechů:
Masové hroby v Bosně nebyly hroby „zgenocidovaných“ muslimů a Chorvatů, ale hroby bojovníků, svezených do těchto hrobů z celé Bosny; masakr v Srebrenici byl proveden samotnými muslimy, aby si ospravedlnili další vraždění Srbů, největší operaci v rámci celého konfliktu provedli Chorvaté ve spolupráci s Američany – jednalo se o operaci „Bouře“, během níž bylo vyhnáno z domovů více než čtvrt milionu Srbů, válečný tribunál v Haagu byl jako takový protizákonný a uznání Kosova (ale i ostatních nově vzniklých států na území Jugoslávie) „jakbysmet“, proč potom nebyly jako státy uznány i Republika Srbská a Republika Srbská Krajina? A asi bych mohl pokračovat dál, ale kam by to vedlo a čeho bych tím docílil? Já vím, nikam a ničeho, nezmohl s tím nic dokonce ani stát s bojeschopnou armádou, tak co bych dokázal já? Kdepak, správný recept je držet se od takového kolosu dál – semlel by mě jako nic. Nejlepší je dělat, že se vlastně nic nestalo – vlastně stalo – Miloševičův režim chtěl zničit všechny nesrbské národy v rámci SFRJ – ještě že mu v tom naši dobří demokratičtí přátelé z NATO zabránili. Miloševič je mrtev – dostihla ho spravedlnost, na tomto světě by mu totiž asi nikdo nic nedokázal, Karadžič se taky už brzo bude smažit v pekle a na Mladiče už hledají vhodný kotlík… Jen ať se smaží všichni ti, co něco provedli. Časem se tam dole jistě sejde zajímavá skupinka a jazyková bariéra bude ten poslední problém… Ale o tom až zase někdy jindy.

Prokop Slezáček, Gymnázium Bučovice, kvinta

...SNAD NEBUDE POZDĚ...

„Tút! Tút!“ ...No tak, dělej, zvedni to!...

„Tút! Haló?“

„No konečně! Přijď hned k nám, je to důležité!“

„Dobře, budu tam co nejdřív. Ale co se děje?“

Pííííp, pííííp... Zmáčknu červené tlačítko na ukončení hovoru a hodím mobil na postel. Sednu si do křesla a otevřu rozečtenou knihu. Po pár minutách ji však zase odložím, přečetla jsem jeden odstavec a zjistila, že vlastně absolutně netuším, o čem v něm autorka psala. Myšlenky mi totiž ubíhají úplně jiným směrem než myšlenky hrdinky v knize.

Cink – cink! Hbitě vyskočím a za vteřinku otevírám dveře. Popadnu Moniku za ruku a už ji vleču po schodech do horního patra.

„Tak co se teda stalo?“ vyhrkne Monika, jakmile za námi zaklapnou dveře mého pokoje.

„Ondra se mě zeptal, jestli bych s ním nechtěla jít dnes večer ven!“ Vyloženě zářím štěstím.

„Páááni!“ Moničin údiv je nehraný.

„Pomůžeš mi vybrat, co si mám vzít na sebe?“

„Jasně že jo!“ A tak zahájím útok na skříň s oblečením. Pak už jenom přistávají jednotlivé svršky na mém loži se slovy: „Ne! Děs! Moc vyzývavý... Tohle v žádným případě!“... Asi po čtvrthodině přehrabování vybereme bílou minisukni a modré tričko na ramínka. Po dalších patnácti minutách jsem oblečená, učesaná, lehce nalíčená, navoněná a připravená k odchodu. Poslední tfuj tfuj a já vyrážím na smluvenou schůzku. Po cestě přemýšlím o tom, jak se mám chovat, o čem se s ním mám bavit, kam půjdeme...

S Ondrou jsem se seznámila zhruba před měsícem, pár dní po svých osmnáctých narozeninách na internetu a od té doby si téměř denně píšeme. Každou jeho zprávu si čtu snad desetkrát, stále se k ní vracím a jsem hrozně šťastná. Čekala jsem už jen na to, až mě pozve na rande. A teď se to konečně stalo. Potkalo mě největší štěstí v mém životě. Proto také pospíchám, zdá se mi, že přímo letím vstříc své lásce.

Na místo našeho setkání přicházím s desetiminutovým předstihem, nervózní, div že se mi neklepou kolena.

„Ahoj!“ Otočím se po hlase a za sebou spatřím pěkného, opáleného, devatenáctiletého hnědovlasého kluka v bermudách a tričku. Ondra přišel na minutu přesně!

„Ahoj!“ K pozdravu připojím i úsměv.

„Tak kam půjdeme? Mohli bychom se projít a potom si třeba někam sednout, ne?“

„Klidně, dobrej nápad,“ souhlasím. A tak se odebereme do parku. Zatím jaksi konverzace vázne, asi nejsem, jak tak koukám, jediná nervózní. Najednou se však Ondra osmělí a poté už klábosíme o všem možném. Zjišťuji, že je mi s ním fajn...

Cesta nám uběhne rychle ani se nenadám a už sedáme k volnému stolku v rohu pizzerie.

„Tak co si dáš?“

„Zatím jen kofolu...“ Číšnice je v mžiku u nás a Ondra už objednává: „Jednu kofolu a jednou dvojitýho ferneta.“ Při slově fernet ztuhnu. Jasně, je mu devatenáct, ale ....

„Haló!“

„Cože?“ trhnu sebou.

„Ptám se, jestli chceš taky.“ Můj zrak spočine na jeho rukou, v levé drží zapalovač

a v pravé již zapálenou cigaretu. Tak jestli jsem byla před chvílí překvapená, tak teď jsem přímo opařená! Němě zakroutím hlavou. On pije a kouří?! Opravdu je to ten kluk, se kterým jsem před chvílí šla parkem?! O tématu alkohol a kouření jsme se při svých několikahodinových konverzacích na internetu nikdy nebavili. Ještě před pár minutami mi byl velmi sympatický, ale během pár vteřin můj zájem o něj klesl nejméně o padesát procent...

Servírka mezitím přinesla objednané nápoje. Ondra o něčem nadšeně vykládá, ale já ho téměř nevnímám. Najednou už nemám tak dobrou náladu. Ani chuť tady sedět. Se slovy: „Promiň, už musím jít,“ hodím na stůl kovovou dvacetikorunu a spěchám k východu, aby mě nemohl zastavit. Cestou jako naschvál narazím na nějakého opilce, co se kymácí ze strany na stranu a má co dělat, aby vůbec udržel rovnováhu. Vesele si prozpěvuje a alkohol z něho táhne i na tu dálku. Velkým obloukem se mu vyhnu. Chci být co nejdřív doma...

Proč zrovna tak skvělý kluk musí pít a kouřit?! honí se mi hlavou myšlenky jedna za druhou. Alkohol se mi zprotivil už dávno, asi tak v páté třídě. Tenkrát se naši rozvedli, táta totiž začal pít, často na nás křičel a... občas taky bil... Od té doby žijeme s mamkou a sestrou samy. Ondra je hezký a milý, ale kouření a pití prostě nesnáším!

Jdu ztemnělou ulicí a slzy mi stékají po tváři. Bože, proč si chlapi musí dokazovat svou mužnost kouřením a pitím?! Copak není na světě nic jiného než alkohol a krabička cigaret? Před očima mi vyvstávají hrůzné obrazy z mého dětství. Křik, pláč, rozbíjení věcí, já se sestrou schované pod peřinou a uplakaná maminka. Dobře, že to máme za sebou, i když někdy býval taťka v pohodě a my cítily, že nás má rád. Ale pak zase znovu a znovu. Zpočátku nevinné posezení s přáteli se zvrtlo v každodenní vysedávání v hospodě. Už to nikdy nechci zažít!

Tehdy jsem si slíbila, že se alkoholu ani cigaret nedotknu a najdu si takového přítele, který bude chápat stejně jako já, že alkohol z lidí dělá slabochy bez vlastní vůle, bere dětem dětství a partnery poznamená na celý život.

Je to nesmírně těžké, protože vím, co se maminka naplakala a taťku naprosila, vím, jak sliboval, vím však, že to bylo silnější než on, že alkohol byl větším magnetem než jeho rodina. Kdybych mohla, každému takovému člověku bych náš příběh vyprávěla a prosila ho, ať neubližuje těm, co ho mají rádi. A kdyby se jen u jednoho podařilo neštěstí zabránit, byla bych ráda.

Ale teď jen utíkám a ani se neotočím, když uslyším své jméno. Utíkám do bezpečí domova, kde se mi nemůže nic stát... Možná však, že se někdy vrátím, snad ještě nebude pozdě.

Edita Štefková, Gymnázium Bučovice, kvarta

Války - neválky

Války s sebou nesou rizika. Kromě vítězství existují i prohry. I prohra se ale může zdát vítězstvím, jedná-li se o ukončení konfliktu dlouhého, ubíjejícího, vyčerpávajícího.

Lidské vztahy jsou během na dlouhou trať. Když vás stihne svalová křeč hned v úvodu trati, je možná lepší závod vzdát. Těžší je ovšem rozhodování, pokud jste již uběhli více než polovinu vzdálenosti. Vzdát? Nebo bolest trpět až do konce v naději, že za chvíli ustane? Nejsilnějším analgetikem je vítězství. Bolest je najednou pryč, v člověku zůstane jen slastný pocit sebeuspokojení. Upracovaná výhra má vyšší morální hodnotu než snadná výhra bez boje. Pokud se ovšem neužívá v boji zakázaných či nečestných postupů. Jediným povoleným dopingem je lidská touha a víra v sebe sama. Naopak nejvíce zdrcující je vzdát závod těsně před stadionem, kde vás již již čeká sláva a uznání. O to víc ubíjející to je, jestliže jste bojovali s bolestí po velkou část trati a jen víra a touha vás táhly dál. A najednou je po naději, člověk pochybuje o svých schopnostech, o významu svého dosavadního úsilí.

Právě problémy mezilidských vztahů jsou osobní válkou pro slávu a čest každého z nás. Úspěch či neúspěch záleží nejen na nás, ale i na druhé straně „konfliktu“. Užití tohoto výroku v jeho upravené formě: „Úspěch či neúspěch nezáleží na nás, ale jen na druhé straně...“ je příčinou zhoršení diplomatických vztahů mezi oběma tábory. Chybuje, kdo hledá chyby u druhých. Každému válečnému tažení by měla předcházet důkladná příprava obranných struktur tak, aby protivník nemohl udeřit do našich slabin. Každý si musí napřed „zamést na svém dvorečku“. V opačném případě riskujeme neúspěch našeho tažení a velké ztráty ve vlastních řadách. Prohraješ-li bitvu, neznamená to, že je válka ztracena. Nikdy není pozdě stáhnout se z ofenzivních výpadů a vybudovat si základnu, která poskytuje útočiště, aby protivníkova snaha zasáhnout zranitelná místa byla marná. Jak toho dosáhnout? Žádná slabá místa nemít. Vytáhnout kostlivce ze skříně, zamést si před svým prahem, jednat tak, aby naše jednání bylo nenapadnutelné. Ohlížení se pouze na sebe se slovy: „Mně to tak vyhovuje a ostatním je po tom popel,“ právě tyto válečné stavy vyvolává. Naše okolí může mít na jednu věc úplně odlišný názor než máme my. Důležité je proto nalézt určitý kompromis, kdy je naše chování pro druhého ještě snesitelné. Ale k vytvoření opravdu silného svazku kompromis nestačí. Přátelství a svazky na celý život žádají mnohem více. A to oběť. Člověk se musí vzdát kusu sebe, třeba i něčeho, v co pevně věřil. Každý vztah je sice vybudován na vzájemné toleranci, ale tolerancí rozumím i chování partnera v takovém duchu, aby mě nenutil k toleranci svých „chyb“. Pokud tuto snahu vykazuje pouze jedna strana, tak buď nemá vztah dlouhého trvání, protože „drahá polovička“ partnerovo chování nedokáže omlouvat do nekonečna, nebo tato osoba časem trpí partnerovými chybami, vede s tím vnitřní boj, ale nemá dostatek síly a odvahy k vystoupení ze stínů omluv jeho neřestí. K „revoluci“ a vyhlášení války stačí v tomto případě jen malý impulz. A konec nebývá veselý.

Zamyšlení nad sebou samým může vyvolat další konflikt. A to konflikt vnitřní, s vlastním svědomím. Pouze pokud člověk dokáže vyhrát svůj boj uvnitř, dokáže pak být úspěšným válečníkem na poli mezilidských vztahů. Někdo duševně nevyrovnaný nedokáže objektivně posuzovat druhou stranu ve vztahu. Má jiné názory, neoplývá dostatečnou tolerancí, jeho stavy jsou nahodilé, naprosto závislé na aktuální náladě, pod jejímž vlivem nerozezná hranici vhodnosti svého chování.

Proto než se člověk pustí do války „mezinárodní“ měl by si pořádek napřed udělat u sebe doma.

Jan Šťastný, Gymnázium Bučovice, oktáva

Druhá šance

„Ahoj, jmenuji se Kristýna a jsem alkoholička.“ Tuhle větu si budu pamatovat celý svůj život. Stala se totiž přelomovou. Ano, byla jsem alkoholička. Nyní se na to dívám s odstupem – už 9 měsíců abstinuji. Ale věřte, že přiznat si tenhle fakt je to nejtěžší, co musíte udělat, když se toho chcete zbavit.

Ptáte se, jak se úspěšná podnikatelka, milující matka a manželka ve středních letech mohla stát zrůdou, která když denně nevypila minimálně jednu láhev vína, jako by neexistovala? Odpověď je velice komplikovaná. Tak tedy pěkně od začátku.

Po ukončení vysoké školy jsem nastoupila ve firmě svého otce. Jak šel čas, otec stárl a začínal mít strach, co s firmou bude po jeho smrti. Měla jsem za sebou spoustu úspěšných zakázek, ale tomu on nikdy nevěnoval pozornost. Nicméně i přesto jsem se stala spoluvlastníkem firmy. S povýšením přišly i nové ambice. Chtěla jsem se pustit do modernizace. Jenže to se otci nelíbilo. Byl jedním z těch zarputilých konzervativců, kteří mají zavedené své postupy a nehodlají je za žádných okolností měnit. A já, protože jsem se bála vzepřít a jeho poznámky typu: „Co ty, jako ženská, o tom můžeš vědět?“ mě vždy uzemnily, jsem to začala řešit po svém. Nikdy jsem nebyla abstinent. Jako spousta lidí jsem si příležitostně dala skleničku vína nebo „panáka“ na oslavě. Jenže tyhle příležitosti začaly být čím dál tím častější. Nikdo si toho nevšímal (tedy alespoň jsem si to tenkrát myslela). Alkohol mi pomáhal zapomínat na problémy v práci a myšlenky, že pro svého otce nebudu nikdy dost dobrá. Avšak moje domněnky, že se o mě nikdo nezajímá, byly mylné. Manžel o mě začal mít starosti. Ptal se, jestli to občas s tím alkoholem nepřeháním, když jsem ráno nemohla kvůli tříštivé bolesti v hlavě párkrát ani vylézt z postele. Řekla jsem mu, že to omezím. Myslela jsem si to. Ale už to nešlo. Závislost se začala projevovat, a tak i přes slib manželovi jsem si vyráběla skrýše, kde bych před ním ukryla svou denní potřebu alkoholu.

Všechno vyvrcholilo na firemním večírku. Otec opět, dokonce i před mým manželem, vychvaloval své dokonalé metody. Ty nám sice způsobovaly ztráty, ale to on vidět nechtěl. Nemohla jsem to poslouchat, alkohol byl všude dostupný a já se začala nekontrolovatelně opíjet, jen abych se zbavila pocitů méněcennosti. Až ráno jsem se od manžela dozvěděla, co se včera stalo. Po vypití minimálně jedné láhve sektu jsem se prý vydala za otcem a vše mu řekla. Jaký je pokrytec, který nedokáže docenit schopnosti své dcery a stále ji považuje za malou holku. A že jestli nezačne tolerovat nové postupy, dám výpověď a on ať si hledá dědice firmy někde jinde. Poté jsem mu prý chrstla skleničku šampaňského do obličeje a odvrávorala pryč. Manžel mě prý po hodině hledání našel spící v kabince na toaletách. Když mi to vylíčil, navrhl mi řešení – protialkoholní léčebnu. Samozřejmě jsem odmítla se slovy, že přece nejsem žádná alkoholička. Jenomže poté jsem ráno v kuchyni narazila na syna. Řekl mi, že na tom večírku byl také a všechno viděl. Věděl i to, že se to nestalo poprvé, a prohodil, že těm mým ranním migrénám opravdu nevěřil. Obzvlášť když každé ráno našel v koši prázdnou láhev. Pamatuji si, jak se na mě tenkrát díval. Byl tak zklamaný. Ten jeho pohled nikdy nezapomenu.

Druhý den ráno jsem odjela do léčebny. Strávila jsem tam rok. Během těchto nekonečně dlouhých dvanácti měsíců mě navštívil i otec. Nepřijel mi kázat, ztrapňovat mě ani nic podobného. Přijel se omluvit. Gesto, které jsem od něj absolutně nečekala. Omluvil se, popřál mi hodně štěstí a řekl, že jakmile budu schopná se vrátit do práce, začneme s těmi mými novými plány.

A já si všechno uvědomila. Alkohol není řešení. Nikdy nevyřeší tyhle malé vnitřní bitvy a rozhodně s ním nevyhrajete žádnou válku. Místo něj máte totiž daleko silnější zbraně- rodinu. Bez ní bych to nikdy nedokázala. V synových očích jsem tenkrát viděla ještě něco. Věřil mi, že to dokážu. A měl pravdu.

Dnes vlastním otcovu firmu. Po mém návratu z léčebny jsme spolu měli tak hezký vztah jako nikdy. On se přestal chovat jako pokrytec a já jako zakomplexovaná ženská, která se ho vždy jen bála. Můj syn mě pravidelně doprovází na sezení pro bývalé alkoholiky. Vždycky se na něj podívám, on na mě kývne, drží mi pěsti a já můžu hrdě začínat svoje povídání větou: „Ahoj, jmenuji se Kristýna a BYLA jsem alkoholička!“

Šárka Odložilová, Gymnázium Bučovice,septima