„Je to tady!“ Zvolala sousedka, kráčející na náš dvůr. „Peťo, máš další holku.“ Před dvěma lety se mu narodila první – já. A teď zase holka. Byl šťastný, ale přesto zklamaný. Nevnímal, co sousedka vedla něj říkala. Přemýšlel. Jeho vysněný chlapeček a zároveň budoucí naděje českého motokrosu přišel na svět opět v trochu pozměněné podobě. Moc dobře věděl, že na třetí dítě naše maminka nikdy nepřistoupí. Nezbývalo mu nic jiného než z nás udělat „chlapečky“.

Samozřejmě jako první jsem byla na řadě já. Přes věčné maminčino nadávání si tatínek svůj sen nenechal vzít. Dodnes si pamatuji to osudné odpoledne a tatínkův šťastný hlas. „Pořádně se naobědvej, ať máš sílu.“ Věta, kterou jsem od té doby slýchávala velmi často. Když mi ji ale tatínek řekl poprvé, cítila jsem, jako by se mi všechny vnitřnosti sevřely. Chuť mě ihned přešla. Začínala jsem mít strach. Co když to nezvládnu? V duchu jsem křičela na všechny strany o pomoc. Najednou se otevřely dveře. Stál v nich tatínek s obrovskou modrou sportovní taškou. „Už se pojď obléct,“ zavolal na mě a ukázal rukou, abych si pospíšila. Seskočila jsem ze židle a pomalým krokem šla svému osudu vstříc. „Podívej se. Všechno musíš mít na sobě, aby se ti nic nestalo.“ Otočila jsem oči vzhůru. „Ach jo. Vždyť to na sobě ani neunesu“, povzdychla jsem si. „Říkám ti pořád, že málo jíš. Vždycky to jen rozrýpeš. Ale s tím bude konec, holčičko. Budu u tebe sedávat, dokud talíř nebude jak zrcadlo. Musíš trochu přibrat. A budeme taky posilovat.“ Raději sem už nemluvila. Sedla jsem na koberec a pustila se do oblékání. Tatínek mi ovšem pomáhal. „Jako první musíme dát chrániče na kolena a na lokty. Pořádně to utáhni.“ „Au!“ Zakřičela jsem, „to je utáhlý až moc! Povol, tati!“ Začínala jsem být naštvaná. Nic mě nenechá udělat. Je mi pět let a jsem přece už skoro samostatná. „Konečně“, zvolala jsem asi po dvaceti minutách. Teď ještě udělat pár kroků. Připadala jsem si jako ve svěrací kazajce. Všechno je upnuté a tvrdé. Jak v tom budu jezdit? To jsem ještě netušila, jak se budu cítit ve vysokých botách s železnou podrážkou. Bylo mi jasné, že je musím mít kvůli bezpečnosti. S lítostí jsem se podívala na své tenisky a smířená se vším si sedla na stoličku. Snažila jsem se obout sama. Vždyť to jde lehce. Jedna. Druhá. Ještě je zapnu a jdu. Co to je za zapínání? Ještě k tomu mi začíná být pěkné horko. Asi jsem vážně měla počkat. Musím tatínka zavolat: „Taťko! Taťko! Boty!“ Z dálky slyším jasný hlas: „Kdo si myslíš, že naleje benzín?! Chvilku počkej!“ Naštěstí to byla opravdu jen chvilka. Jsme venku a tatínek mi studuje motorku. Zmocňuje se mě pocit paniky. Tolikrát jsem už přece jela na své malé motorečce. Jenomže jsem nemusela řadit. Jela sama. Proč mi ji prodal? Nechci novou. Nedosáhnu ani na zem. Najednou se hluk několikanásobně zvětšil. Tatínek nastartoval i svoji motorku. „Neškrtí tě helma? Všechno dobrý?“ Křičel, abych ho vůbec slyšela. „Jo, dobrý,“ odpověděla jsem třesoucím hláskem. Ani nevím, jestli mě bylo slyšet. Srdce mi bije jako o závod. Sedím. Nejdůležitější levou páčku mám zmáčknutou. Zařadit jedničku. Kousek po kousíčku pouštím spojku. Přidávám plyn. „Super, nechcíplo mi to,“ zamumlala jsem si, „jedu!“

Jezdili jsme s tatínkem několikrát týdně. Dokonce pronajal pole a udělal mi trať. Nikdy nezapomenu na dolní zatáčku. Byla postrachem pro všechny. Tedy i pro mě. Projížděla jsem ji vždy velmi opatrně. Tatínek stál kousek u ní. Když viděl, že brzdím, rozčiloval se a křičel. „Promáčkni spojku a hned zařaď čtverku!“ Má pomalá jízda do kopce ho rozčilovala také. „Podřaď a plyn!“ Nejtěžší byly pro mě skoky. Tatínek, jako zkušený závodník, se mi snažil radit dobře: „Musíš vždycky dopadnout na zadní kolo. Nediv se, že tě všechno bolí, když skáčeš špatně. Najížděj na skok s určitou rychlostí a představ si, kam asi dopadneš.“ Snažila jsem se poslechnout.

Zatáčku projíždím přes spojku. Skvělý! To se mi opravdu povedlo. Byla jsem ráda, že jsem to zvládla. Přede mnou dlouhá rovinka a skok. Teď to rozjedu. Řadím pětku. Šestku. Držím naplno plyn. Letím! Krása! Bože, co ale teď? V hlavě se mi honí tisíc myšlenek. Nakláním se na špatnou stranu. Au, moje stehno, záda. Šílená bolest. Cítím, jak mi po tváři stékají kapky slz. S pohledem na krásně modré nebe se snažím sundat motorku, která dopadla přímo na mě. Po chvíli se nade mnou objevil tatínek se strýcem. Oba byli celí červení a udýchaní. Odhodili motorku. „Jak ti je? Co tě bolí?“ zeptal se mě rozrušeně strýc. Vzlykala jsem a nebyla schopna odpovědi. „Tak je ti něco? Promluv!“ Už se neptal tím normálním tónem. Křičel. „Noha,“ vykoktala jsem ze sebe. „To bude dobrý. Nic jí nebude,“ prohlásil tatínek. Vzal mě do náruče a jeli jsme do nemocnice. Nechápala jsem, jak může být klidný. Mohla jsem být mrtvá nebo skončit na vozíčku!

Zadek jsem měla trošku podřený. Na stehně se mi objevila modrofialová modřina. Mnohem hůř byl na tom pravý bok. Dodnes mám na něm jizvu. Už na cestě z nemocnice mě tatínek přemlouval, abych jezdila dál. Já jsem ale řekla, že na motorku v životě nesednu. „Kdo nepadá, nejezdí,“ to bylo tatínkovo heslo. Moc se mi ovšem nezamlouvalo. Maminka byla hlavně ráda, že nemám nic zlomeného a žiju. Tatínek si později vyslechl pěkné kázání. Nějaký čas byl s motorkou konec, ale ne dlouho. Vždyť mám ještě jednu holku, napadlo tatínka. Má sestra je mnohem odvážnější než já. Od jejího prvního závodu neustále reprezentuje Českou republiku. Měla už několik zlomenin a škaredých úrazů, ale nic ji neodradilo. Nejspíš v ní koluje tatínkova krev plná odhodlání. O mně se to asi říci nedá.

Veronika Antošová, studentka 4. A 2006