Vila těch dvou nešťastníků ležela blízko zámku Konopiště i s poli, lesy, rybníky i letními a zimními sídly. Kdekdo by řekl, že v této nádherné lokalitě se musí žít krásně a v tichosti. Problém spočíval v tom, že přesně na opačné straně vily, tedy ne tam, kde stálo Konopiště, televizní manažeři postavili dvě další vily. Jednu Big Brothera a tu druhou VyVolených, což je samo o sobě známkou maximálního hluku.

Nyní se vraťme ke vdovci a vdově. Vdovec rád lovil, vdova zas milovala malování z windowcoloru. Oba si koníčky navzájem tolerovali. Vdovec se svým přítelem Ferdou d’Eskou (Ptáte se proč to jméno? Inu, nikdo Ferdu nikdy neviděl jinak než na jeho vlastním kole značky Eska) si jednoho (a možná že i druhého) dne vyrazili zase na jeden (a nepopírám, že mohl být i druhý) ze svých honů. Ferdu jako obecního retarda nikdo neměl rád, a tak se ho podnapilý vdovec ujal. Při honech se sice bál o svůj vlastní život, ale na druhou stranu to pro něj byl určitý druh adrenalinu, který zbožňoval. Ferda si to tedy krosil na své „esce“ a elegantně se vyhýbal všem pařezům i borovicím. Když však náhle vystřelil jen tak nazdařbůh do neznáma a jeho brok podmetl větev malému klučinovi, který vykrádal stračí hnízda, lekl se, v hlavě mu zapraskalo, nakopl „esku“ a řítil se z lesa pryč.

Vdovci nezbylo nic jiného, než si asi pětiletého chlapce vzít s sebou domů. Vdova skákala dva metry čtyřicet osm a její jediné štěstí bylo, že tak konala v hale. A poněvadž byla tak trochu mešuge, dala chlapci jméno Neotesánek, protože ho vdovec odnikud neotesal. Ve vile tak bylo do rána pořádné mecheche. Mělo to však háček.

„Vdovo, já bych jed!“ vzkřikl Neotesánek.

Vdova, která k smrti nenáviděla vaření, chlapce umlčela lžící kaviáru. Ale po chvíli zase:

„Vdovo, chci maso!“ Vdova vstala a naštvaně odešla pro jehněčí kýtu. Jediné, čeho tím dosáhla, bylo pět minut ticha.

„Vdovo, naval zmrzlinu!“ To už bylo na vdovou moc. Vytáhla zpod gauče dvoukolák a jela pro mrazák. Postavila ho před kloučka. Mrazák v něm zmizel, vdova ani nemrkla.

„Cos to sem přitáhl, ty ožralo?!“ řvala vdova na vdovce, který jen krčil rameny a žasl. „To snad ani není Neotesánek! To je Neotesanec! Nebesa, smilujte se!“

„Vdovo! Chci zelí!“ rozkázal Neotesánek.

„Nic nebude! Po zelí se prdí!“

„Když chci zelí, tak chci zelí! A s kmínem!“ Neotesánek vstal a chytl vdovu pod krkem.

„No jak chceš, ty tchoři!“ vzlykla vdova a hnala se pro zelí. Neotesánek si tak postupně vydobyl mikrovlnku, kýbl rizota, telecí žaludky, býčí žlázy, míchačku s meruňkami, cisternu s mlékem a stihl očesat i třešňový sad. Po třech hodinách si čtyřhektarový chlapeček kecl na zem a lehce brkl, až to odválo vdovu i vdovce i s jejich vilou, poli, lesy, rybníky, sídly a Konopištěm. Neotesánek se podivil, kam všichni zmizeli, ale nakonec se jen usmál a hodil do sebe traktor i s vlečkou a cukrovou třtinou.

Nyní Neotesánek bydlí v měsíční krajině, kde již nejsou žádné Xté hory, Ypsilonté řeky a Zettá moře. Můžeme doufat, že tomu vykradači hnízd někdo stihne vypumpovat žaludek dřív, než jím bude sněden. A z toho, milé děti, plyne ponaučení, že ke zkáze světa nepřispějí asteroidy ani mimozemšťané, ale obezita. A proto se v zájmu lidstva vzdejte pro dnešní večer svého moučníku…

Tomáš Kremr, IV.