Čas se Smrtem seděli a čekali. Život si dělala co chtěla. I díky tomu chodila na schůzky stále pozdě. „Ale, co to?“ podivil se v duchu Smrt. „No jistě,“povzdechl si. „Ach, ty děti. Nevydrží beze mne doma chvilku samy.“

Běžící chlapec už volá: „Tati! Tati! Zhouba se mi posmívá! Říká že mám nejdivnější jméno, jaký vůbec existuje! Že ne, tati, že nemám?!“

„To víš, že ne, Žiravine! A teď upaluj domů a Zhouby si už nevšímej! Ahoj!“

„Ty dnešní děti,“ zasmál se Čas. Byl to šetřílek, ale ne lakomec. Byl dnešní, nebyl včerejší. Žil okamžikem. Jeho život postrádal jednoduchost. Život byla jeho sestra, úplně stejně tak jako Smrtova sestra. Když se tak nad tím zamyslel, nebylo se vlastně nad čím zamýšlet. Už to tak bylo. A basta!

„Promiňte! Uklízela jsem v pokoji. To byste nevěřili, co tam bylo prachu,“ vtrhla mezi bratry Život. „Tak kam půjdeme?“

„Zase pozdě,“ utrousil Čas.

„Kam jinam bychom mohli jít? Všude už je zavřeno. Klasika. Půjdeme se projít kolem jezera. Ať se nenudíme,“ odpověděl  Smrt.

„Bezva,“ souhlasil Čas. Život to ale moc nepotěšilo. Sevřela rty a v nadurděném úšklebku ironicky odvětila: „To jsem vždycky chtěla.“

„Ach jo,“ povzdechl si Smrt a dál už nic neříkal.

Vyšli. Kolem jezera se vinula pěkná cesta. Dlažba. Skvělý vynález. Pohodlné.

„Jak jde život, Život?“ otázal se Smrt.

„Jak chci. Záleží na náladě. Poslední dobou mi přijde, že jsem nějak moc oblíbená.“

„To já právě naopak. Mám dojem, že se mě všichni bojí. Cítím práci. Jsem unavený.“

„Jak by ne,“ pravil Čas.

„Proč?“ zeptal se Smrt.

„Jen tak. Z principu.“

„Dobrá neříkej mi to. Já… já… Co vlastně já?“

„Ty nic,“ zavtipkovala Život.

„Tvůj suchý humor by potřeboval zalít. Je přesušený,“ odvětil Smrt.

„Ha, ha, ha, ha!“

„Další hádka?“ pronesl Čas.

„Čím dřív,tím líp,“ řekl Smrt.

„Jak to myslíš?!“ vyhrkla Život podrážděně.

„Metafora. Znamená Život,“ objasnil Smrt.

„Já tu ale vůbec nemusím být!“

„Tady zrovna ne, to máš pravdu.“

„No prosím. Tak já skočím do jezera!“ vyštěkla Život a skočila. Chvíli se snažila dělat utopenou, ale když zjistila, že to bratry nijak nepohnulo, odplula na druhou stranu jezera.

„Urazili jsme ji,“ pravil Čas.

„Vrátíš to zpět?“

„Tak jo…“

„Jak to myslíš?!“ vyhrkla Život podrážděně.

„Potřebuju se trochu odreagovat od všech těch jmen. Leze mi to na mozek,“ objasnil Smrt.

„Ty nějaký máš?“ zeptala se Život nevinně.

„Mě jen tak nenaštveš!“

„Tak proč křičíš?“

„Nekřičím!!“

„Pravda. Už řveš.“

„Neřvu!!!“

„Samozřejmě. Hysterický záchvat.“

„Nashle. Jdu domů. Nevypnul jsem žehličku,“ rozloučil se Smrt a odešel.

„Naštvala jsi ho,“usoudil Čas.

„Já vím. Když mě to tak baví. Nechceš to vrátit zpět?“

„No dobrá…“

„Jak to myslíš?!“ vyhrkla Život podrážděně.

„Zeptej se Časa. On to vymyslel,“ lhal Smrt.

Časem to ani kapinku neotřáslo.

„Co to znamená, dochvilňáčku?!“

„Veskrze nic,“ řekl znuděně Čas.

„Ale vždyť jsi říkal, že to znamená ,idiot‘,“ namítl Smrt.

„To o sobě mluvíš tak škaredě, Čase?“ pochopila Život Smrtovu hru „Jak naštvat Časa“. Čas ale vypadal, jako by si toho ani nevšiml.

„To není zábava, když mu to nevadí,“ zlobila se Život, „jdu domů.“

„Já taky,“ usoudil Smrt.

A šli. Každý jinam.

„Naštval jsem je. Ale co, začali si. Stejně to tak dopadne vždycky. Teď se půjdu kouknout na ryby, jestli mám jít večer chytat. A pak domů. Tam to bude zase stejné.No nic.

Smrt se vracel k domovu. Byl unavený. Velmi unavený. Skoro belhal. Před dveřmi do bytu se už plazil. Paní domácí, která šla zrovna kolem nic neříkala a sáhla na kliku. Dveře se otevřely a Smrt se vplazil dovnitř. Nohou dveře zabouchl a zemřel. Zanikl. Mělo to jen jeden jediný důvod. Život.

Ta si jen tak, prostě a jednoduše šlapala ke svému domu. Čím víc se k němu blížila, tím s i připadala zbytečnější. Otevřenými dveřmi vstoupila do domu. Zavřela je a zamkla. Buch!

A vše se zhroutilo. Jen Čas byl potěšen. Konečně se dělo něco méně jednotvárného. Konečně vyšel ze stereotypu. Kouknul se na své hodiny s 96 431 852,5 ručičkami. Je čas. Čas odejít. Čas dělat bratra jinde. Nastupuje nová éra. Láska se zmocňuje trůnu. Ona – Královna.