Sedíme se Slávkem na lavičce v parku, objímáme se, slunce svítí. Je krásný den.
Najednou z amplionu zahučí tak důvěrně známá siréna. Vše je v mžiku jinak. I naše myšlenky se najednou během minuty změní.
„Libuško, rychle pojď!“ chytne mě Slávek za ruku a společně utíkáme k nám domů.
Znovu je tu nálet. Co kdyby tentokrát… Ne, tentokrát ani nikdy jindy. Nemůže, nesmí se nic stát.
Brzo jsou ulice prázdné, jako bychom žili v prázdném městě. Jen se občas zavlní záclona v okně. Jinak jsou všichni hluboko v útrobách svého domu a modlí se.
„Kde jste tak dlouho?!“ vhání nás chvatně maminka do dveří a podává nám plechové hrnce místo přilby. Opět uslyšíme zvuk sirény, co vhání do duší strach a nejistotu, co přijde.
Sedíme se Slávkem přimáčknutí k sobě, naproti mě, stejně tak u sebe, matka s otcem. Kolem nich Pepík s Janičkou. Hrají si s dřevěnými koníky a nemají o ničem potuchy. Potichu si šeptají, jsou pohlceni vlastním světem. Neví nic o tom, že jsme ve válce. A jak by také mohli? Copak my snad válčíme? Rodiče, já nebo Slávek? Naše jediná bitva spočívá ve schovávání se ve sklepě s kastrolem na hlavě.
Zarývám Slávkovi nehty do rukou a vystrašeně se k němu tisknu víc a víc. Ne, ne, já nechci, aby přišli, aby nám něco udělali. Nikomu. Pozoruji spokojené děti a brečím. Proč si taky nemůžu hrát, já jsem přece taky ještě malá.
Slávek mě hladí po tváři, pak mu mimoděk spadne ruka na mé břicho, na naši budoucnost. Možná pochybnou, ale napůl už existující.
Trápíme se v úkrytu asi do večera. I když již dávno víme, že tentokrát nic, i když dávno umíráme hlady, ale nikdo nechce vstát první.
„Maminko, mami, my chceme jíst! A kdy půjdeme do postýlky?“ žadoní do šera dva slabé hlásky.
Tatínek se unaveně usměje a pohladí své malé, tolik milované potomky. Po chvíli se statečně zvedne a my s ním. Dnes je konec našemu trápení. Sundáme si „pokrývky hlavy“.
Vyprovodím Slávka až ke dveřím. Nechce se mi ho opouštět, nechci se vzdát svého štěstí ani na okamžik, aby to nebyl okamžik poslední. Uvidíme se zítra, ano? Určitě!
„Tady máš chleba a běž umýt děti,“ zašeptá maminka a usedne ke stolu vedle otce. Společně žmoulají chleba s tvarohem a zapíjí ho mlékem. Kolikrát ještě tohle budeme muset prožít? Skončí to dřív než my?
Ty hnusná zlá válko!

„Jéje, Libuško, ona už je v pořádně velké naději!“ zašklebí se na mě matčina známá. Posadí se vedle mě do seknice a prohlíží si můj téměř dopletený svetřík.
„Máš, Márinko, šikovnou děvečku,“ zamručí uznale. „A veselku měla moc pěknou, což o to. A na šatech se ani nic nepoznalo. Ba je teď málo takových šťastných dnů. Škoda jen, škoda, do jaké doby se to narodí…“
Dávám se znovu do pletení, znovu mě napadá je-li to vůbec k něčemu. Vždyť se musel ten malinkatý tvor dávno proměnit v uzlíček nervů.
Ve dveřích se zjeví vysoká postava.
„Ahoj, Slávku!“ usměji se a moje děsivé ubíjející myšlenky na chvíli prchnou jinam.
„Libuško!“ rozzáří se i můj muž. Pohladí mi břicho a společně si šeptáme do ucha nesmysly, jako bychom byli Pepík a Janička. Je mi krásně a šťastné je i ono robě, jako by se uvnitř spokojeně vlnilo.
„Tak jak? Už má dost vyděláno?“ ukončí naše povídání sousedka a začne si Slávka žertem dobírat.
„Františko, dáš si kafíčko?“
Nedá, dnes už ne. Maminka po nás vymrští vystrašený pohled a vytáhne hrnce.
„Slávku, zavolejte, prosím vás, děti!“
Sousedka se bleskově loučí a spěchá domů.
Děti jsou tu, všichni se, jako tolikrát, skrčíme ve sklepě a čekáme.
„Co když...“
„Ne!“ utne mne Slávek hned. Je tu jediný muž, otec je stále v práci. Jediná autorita, jediný ochránce.
„Libuško, že si pak budeme zase hrát?“ zaprosí Janinka tahaje mě za rukáv.
„To víš, že... Auau…“ Ucítím prudký záškub v břichu a vím, že je zle. „Slávku…“ šeptnu a polije mě studený pot.
„Libuško co je? Co mám...?“
„To chce doktora!“ vmísí se k nám maminka a bojácně pohlédne na Slávka. Půjde?
„Slávku, já…“ vydechnu, ale dál nemohu. Bolesti jsou čím dál horší.
Slávek na víc nečeká. V momentě je na nohou, za chvíli už slyšíme skřípot vchodových dveří. Nálet ne nálet.
Ne! Vrať se! Slávku, vrať se, prosím!!
„Proč jsem nemohl jít taky?“ ozve se napůl nazlobeně Pepík. Nikdo mu neodpoví.
Je mi hůř a hůře. Myslím na Slávka a třesu se v obavách.
A najednou uslyšíme úděsný svištivý zvuk a pak... hrozivá rána. Chytím se za břicho a chci vstát, musím. Slávku! Slávku! Slávku!!
„Libuško, lehni si, musíš ležet, lež! To bylo někde daleko, jsem si tím jistá!“ uklidňuje mě stejně zhrozená matka.
Jedna rána a dál nic. Jenom jedna, kdo ví kam spadla. Ale Slávek je určitě v pořádku, určitě, určitě...
„Libuško, neusínej, teď nemůžeš spát, vydrž, za chvíli tu bude pomoc!“
„Maminko, myslíš, že to udělalo velkou díru?“
„Velkou, Pepo. Do něčího života...“
Vrznou dveře a já rázem otevřu oči.
„Je to on?“ vydechnu namáhavě.
„Paní, kde ste?“ uslyšíme z předsíně. Matka vyběhne a vzápětí je u mě doktor a začne mě prohlížet. Při tom mluví a mluví, spěchá.
„A... kde je on? Slávek?“ vyslovím svoji jedinou myšlenku.
Doktor na moment ustane a vymění si pohled s matkou. „Uvázl jsem jen tak tak...“
„Ale teď je důležitý ten nový život, co nosíte!!“ zakřičí na mě.
A já se křečovitě držím matky a dýchám a funím a přicházím o zbytky sil...
Až uslyším pronikavý řev novorozeněte. Živého a zdravého.
Matka s doktorem mají oči plné slz.
„Proboha, proč je válka?“ zaskučí matka a obejme mě. „Moje malá…“