Do našeho literárního koutku přidáváme další práci. Tentokrát se jedná o povídku s názvem "Sklenička bolesti". Autorkou je Marcela Levíčková - nyní studentka septimy.


      „Slečno, probuďte se,“ volá neznámý mladý a příjemný hlas. „Už to máte za sebou. Jste v pořádku?“ Něčí ruka mě pohladí po hlavě a já pochopím, že tázaná jsem já.
      Ucuknu bolestí. Třeští mě hlava a je mi zle od žaludku. V ústech cítím krev a otřepe mě zimnice.
      „Tak slečno, musím vědět, že jste v pořádku a nic vám nechybí. Daří se vám dobře?“ Páni, ta je ale neodbytná! Jelikož stále nevím, kdo na mě hovoří, snažím se otevřít oči a zaostřit na postavu. Hlas patří mladé sestřičce. Cítím se mizerně, ale abych ji uklidnila, kývnu.
      „Odpočiňte si a myslete na něco hezkého,“ popřeje mi, ještě než odejde. Jí se to řekne, ale jak mám myslet na něco hezkého, když se mi stále vrací vzpomínky na včerejší den…

„Á na druhou plus… plus… Zatraceně! Jak je to dál?“ Kouknu do sešitu, abych se podívala, jak pokračuje ten nepochopitelný vzoreček.
      „Se ti divým, že se na to nevykašleš! Prázdniny před námi, písemky už máme za sebou, tak mi řekni, proč by měla zkoušet?“
      Tak klidná, jako moje kamarádka Ilona, bych tedy chtěla být! V pohodě si lakuje nehty a pročítá časopis. To, že naše drahá kantorka je známá tím, že zkouší až do předání vysvědčení, jí asi vůbec nerozrušuje!
      „Tak dneska večer v sedm,“ připomíná mi Pavel. Sedne si na mou lavici a ukousne mi půlku čokoládové tyčinky. „To víš, sedmnáct je člověku jenom jednou! Večer to rozjedeme!“ Pavel je mým kamarádem od malinka. Vzhledem k tomu, že naši otcové jsou výborní stavitelé a navíc kamarádi, máme k sobě blízko. Bydlíme vedle sebe, grilujeme společně kuřata a dokonale rozumíme jeden druhému!
      „Jasně!“ kývnu, ale to už do třídy vchází paní profesorka, aby vyzkoušela naše znalosti.
      Dnešní večer bude určitě pořádný nářez! Pavel je poslední z naší pětice, který musí při doplňování do kolonky věk připisovat za jedničku do dnešní půlnoci šestku! Celý měsíc plánuje velkou akci… Podle něj… Podle mě není návštěva našeho oblíbeného klubu zase tak velkolepá akce, ale budiž! Určitě se budu bavit a nic mi nezkazí náladu! Tedy,… až na Martina. Vůbec nechápe, že…
      „Sedláčková!“ osloví mě matykářka, „jak zní správný výsledek?“
      Tím mě vytrhla ze snění a vrazila mi nůž do zad:
      „Víte,… paní profesorko,… já jsem to ještě nestihla vypočítat.“ Kupodivu se na mě jen podívá přísným okem a vyvolá Libora, našeho budoucího Einsteina. I on patří do naší party. A to je velká výhoda, jelikož má vždy správné výsledky, pravopisná cvičení…

„CRRRR!“ ozve se školní zvonek a my úprkem pádíme ze školní budovy. Před vchodem na mě čeká Martin. Vřele se s ním přivítám a on se pustí do líčení zážitků dnešního basketbalového zápasu. Studuje totiž na sportovním gymnáziu, které k mému potěšení stojí jen o uličku dál, než naše střední zdravotní škola. Náhle ho přeruším:
      „Opravdu nechceš jít večer s námi?“ „Ne, už jsem ti to říkal nejmíň stokrát. Zítra hrajeme další důležitý zápas a já musím být ve formě. Navíc moc dobře víš, jaký odpor mám ke kouření a k alkoholu. A byl bych opravdu velmi nerad, kdybys tam šla.“
      „Ale já tam půjdu. Pavel je můj kámoš a já nebudu trhat partu!“
      „Jeden za všechny a všichni za jednoho, co?“ podotkne ironicky. A ještě než se stihnu urazit, začne chrlit další urážky: „A koho považuješ za partu? Věčně opilou Ilonu, která tě před ostatními shazuje jen proto, aby se zviditelnila? Nebo snad Petru, která za tebou přileze, jen když potřebuje krýt? A o Pavlovi a Liborovi se ani nezmiňuji!“
      „Doufám, že jsi skončil!“ začnu křičet. „Nemáš rád mé kamarády, protože nám závidíš! My se totiž umíme bavit. A promiň, že nejsme tak čestní jako ty, ty hrdý sportovče! Nenutím tě, abys měl rád mé kamarády, ale můžeš je alespoň respektovat! Mně na nich záleží!“
      Neodpoví, ani se ho žádné odpovědi neprosím. Vezmu mu z ruky moji tašku. Nasednu do právě přijíždějící tramvaje a ani tomu uvědomělci nezamávám. Co on o tom ví? Pan „dospělák!“

Přes hustý kouř jen těžko rozeznávám, kde sídlí moji spolužáci, ale nakonec je přeci jen objevím.
      „No konečně, že jdeš,“ přivítá se se mnou Pavel. Je už trochu v náladě a hned mi nalévá panáka.
      „Hele, uvědomuješ si, že porušuješ zákon? Mládeži nenalévat – mládež je šikovná, poradí si sama!“ Zasměje se Petra svému vtipu a aby potvrdila své heslo, naplňuje si další skleničku.
      „A kde máš toho svého budoucího sportovce?“ baví se dál Ilona.
      „Asi na maratonu,“ podotknu a natruc si dám dalšího a dalšího panáčka…
      Cítím se naprosto skvěle! Tancujeme, bavíme se. Ještě nikdy jsem se necítila tak uvolněně! Vše kolem mě hraje veselými barvami. Jsem samý úsměv a zapomínám na všechny svoje starosti! Když si sedáme ke stolu, abychom si odpočinuli, vytáhne Libor podivně vyhlížející balíček. Nejprve váhám… Začínáme tu dnešní akci trošku ostřit … Ale co, mladí jsme jenom jednou, ne? A tak už dnes podruhé hřeším. A opět se jde na parket. Opět se tančí. Je to bezva pocit, i když se mi pěkně začíná točit hlava.
      „Terezo!“ zaslechnu Martina. Tak přeci si to rozmyslel a přišel!
      „Martínku! Já věděla, že beze mě nemůžeš žít! Teda, tobě to dnes sluší! Takový roztomilý myšáček! Pojď si zatancovat!“ Lákám ho na parket! On mě ale odstrčí a jelikož mám mírně upito, zavrávorám, neudržím rovnováhu a upadnu na zem. Připadá mi to komické a proto se začnu od srdce smát.
      „Ty jsi opilá!“ obviní mě.
      „Postřeh,“ opět se směji! „A taky jsem kouřila, víš, a pila a pila!“
      „To je konec! Rozumíš?! Přišel jsem se ti omluvit a ty zatím… Je mi z tebe zle. Už tě nechci v životě vidět.“
      „Ty jsi mě tedy dojal,“ provokuji ho schválně. Zatne zuby a mlčky odchází.

Je mi nějak dusno. Proto vycházíme všichni ven. Ilona neudrží obsah žaludku a vyprázdní ho ven. Je jí dost mizerně.
      „Tak vážení, tohle je můj konec! Radši se odplížím domů! Tak Pavlíku, oslavuj a po víkendu zdarec!“ Pavel jí políbí a zamává na rozloučenou. Neustojí zavrávoraní a padá. Rukou se přitom zachytí o kliku auta. Dveře se okamžitě otevřou a Pavel spadne. Neublíží si a ještě se smíchem dodá:
      „Hele, je otevřeno! A majitel si zřejmě jen odskočil. Nechal tu dokonce klíčky!“ Nasedne do auta a zatroubí.
      „Co kdybychom se svezli?“ navrhuje Petra. Pavel umí řídit. Jeho dědeček ho to učil už od deseti let…
      „Proč ne!“ připojím se k skvělému nápadu.
      Všichni nasedáme a Pavel nastartuje. Jedeme dost rychle. Okénka máme stažená a křičíme na kolemjdoucí. Je to úžasný pocit vzrušení. Rádio hraje hlasitě, my dopíjíme flašky… Kolem uší mi sviští teplý letní vzduch a já vykláním hlavu z okénka. Náhle mě oslepí dvě zářící koule, začne mi pískat v uších …
      „Bacha!“ zaslechnu ještě Libora, který sedí na straně spolujezdce.
      Potom následuje „kvílení“ brzd. Celé vozidlo se s námi otočí několikrát dokola. Spadnu zpátky na sedačku a cítím jak si nějaká síla pohrává s mým tělem a já jsem proti tomu bezmocná! A pak už přijde jen náraz a rána. Všechen hluk najednou utichne.
      „Co… co se s – sta – stalo?“ zeptám se. Nikdo mi však neodpovídá. Petra je v bezvědomí. Ruce má pořezané od sklenice a na čele obrovskou bouli. Libor se také nehýbá. Obličej má celý od krve a občas zasípe tak, až mě z toho zamrazí v zádech. Snažím se nahnout, abych se podívala na Pavla…
      „Auuu!“ zakřičím. Pravou nohu mám uvězněnou pod předním sedadlem. Bolest, která projede celým mým tělem je k nevydržení! Chci ji vysvobodit z toho hrozného svěráku a v tom… v tom… zahlédnu Pavla. Ne, to není Pavel. To není ten malý Pavlík, který mi dal první pusu,… žalovával na mě rodičům,… brečel mi v náruči, když mu umřel pes... Oči má vykulené a ústa pootevřená. V tváři mu zůstal vyděšený výraz. Je celý zalitý krví. To není můj kamarád! Ne, to ne! Slyším spoustu sirén. Všechno mě bolí. Jsem sama a s pocitem beznaděje upadávám do spánku… Kdosi běží k našemu vozidlu… Oslepují mě reflektory aut… Mé oči po chvilce přestávají ostřit a vše se mění v bílou mlhu a potom… Potom už doufám nebude nic…

Zaslechnu pláč a vzlyky mých rodičů. Opět otevřu oči, pořád jsem v nemocnici. Co tu ještě dělám? Už mám být v pekle. Ano, v pekle. Tam patří hříšníci...
      „Dceruško!“ obejme mě plačící máma. Nevím, co mám říci. Vidím kolem mě lidi, kterým na mně záleží, kteří by za mě dýchali a já tak hazarduji se životem!
      „Mami, tati, moc mě to mrzí, já jsem skutečně tohle nechtěla!“
      „S tím si teď nedělej starosti, Terezko,“ uklidňuje mě tatínek. „Uvidíš, že bude lépe!“
      Lépe… Tak tomu nevěřím… Zavřu oči… Jako nastříhaný film se mi začnou vybavovat scény z včerejšího večera. Celá se otřesu a prudce posadím.
      „A co ostatní?!!!“ Všimnu si, jak se oba zarazí. „Co, co je s nimi?“ Rodiče stále mlčí. „Sakra!!! Tak řekněte mi to!!!“ Křičím.
      „Uklidni se,“ říká mi táta, „řidič kamionu je v naprostém pořádku a Petra také.“
      „ A co Libor a Pavel?“
      „Libor už prodělal dvě operace, stále je v bezvědomí, ale určitě to dopadne dobře,“ pokračuje otec.
      „Pavel je také v pořádku, že?“ ptám se s nadějí. Tu hned ale uhasí máma:
      „Je nám to moc líto, ale Pavel to bohužel nepřežil. Nedalo se nic dělat! Byl na místě mrtvý…“
      „Ne, ne! Lžeš! Pavlovi se nic nestalo! Bude v pořádku! Proč mi vykládáš takové nesmysly?! On… on není… není mrtvý! Rozumíš? V pondělí půjde zase do školy a všechno bude v pořádku!“
      Táta mi položí ruku na rameno. „Je nám to opravdu líto!“
      „Nééé!“ Křičím a štípnu se do nohy, jestli se mi to opravdu nezdá. Musí to být opravdu jen sen, protože nic necítím... Štípnu se tedy do druhé. Noha zabolí. „Co to má znamenat?!!“ ptám se rodičů.
      „Víme, že je to pro tebe těžké. Tolik špatných zpráv, ale tvá pravá noha je zatím ochrnutá. Ale až absolvuješ pár rehabilitací, bude to určitě lepší!“
      Pláču, je mi mizerně. Rodiče se mě snaží uklidnit.
      „Jste moc hodní a já vás mám moc ráda, ale byla bych teď raději sama…“

Jeden jediný den mi vzal kamaráda, možná dva. Ztratila jsem Martina a bude ze mě invalida. Chce se mi umřít. Vždyť už nemám žádnou budoucnost. Co může být ještě horšího? Proč jsem se probudila? Proč? Právě teď si uvědomuji, že někdy stačí jen jedna jediná sklenička a vše je pryč. Pavle?! Tak tahle jsi oslavil svoje narozeniny. Všechno mohlo být jinak, kdyby…
      „Terezo,“ osloví mě milovaný hlas. Otočím se a za kytkou růží se krčí Martin. Utěšuje mě, on mi odpustil.
      „Moc mě to mrzí,“ řeknu a cítím, jak je to málo. On se však tváří, jako kdybych zdolala osmitisícovku.
      „Jsem na tebe pyšný! Přiznala jsi chybu a omluvila ses – to není pro začátek vůbec špatné! Ale je to vlastně ten nejlepší začátek, jaký jsi mohla udělat. A věřím, že se z toho dostaneme! Ty i já! Mám tě moc rád a já přísahám, že tě postavím na nohy, protože …ty to dokážeš! Věřím ti!“