VÁLKY - NEVÁLKY

Pojem válka znamená pro většinu lidí téměř totéž. Zdánlivě bezvýznamný konflikt vyústivší v nepředstavitelnou hrůzu, bolest a čekání na někoho, kdo nepřichází… O té skutečné, kruté a lidské životy ničící válce, kterou zažila řada našich prarodičů, vím pramálo. Informace z hodin dějepisu neřadím mezi nedůležité, ale považuji je za čistě faktické, podávané bez sebemenšího náznaku emocí, a proto si netroufám vyprávět o něčem, čeho jsem sama nebyla svědkem a co bych nedokázala vylíčit tak barvitě jako lidé, kterých se válka dotýkala přímo.

Já jsem se účastnila boje jiného, pro mě vyčerpávajícího, pro lidstvo zanedbatelného. Svedla jsem válku proti někomu, kdo je mi na světě nejbližší, ale zároveň proti někomu, kdo se neštítil znovu a znovu mi v nejslabších chvílích života podrážet nohy. Bojovala jsem sama se sebou. A zvítězila.

Jednoho teplého zářijového odpoledne roku 2006 se mi obrátil život naruby. Po nešťastném dopadu při volejbalové smeči uprostřed pro mě veledůležitého zápasu jsem si těžce poranila levé koleno. Operace byla nevyhnutelná. Obrovská fyzická bolest a tíživý pocit samoty, které mě provázely po celou dobu pobytu na smutném nemocničním pokoji, představovaly pouze slabý odvar toho, co ještě mělo přijít…

Člověk, který potřebuje svoje končetiny pouze k tomu, aby se měl jak dostat z místa na místo, by nad mou bolístkou mávnul rukou. Ale mně, sportovci tělem i duší, se zhroutily všechny dosavadní sny o budoucí kariéře profesionální volejbalistky či fotbalistky. Bez předního křížového kolenního vazu se žít dá, ale živit se sportem nepřichází v úvahu. Vysvětlujte ale šestnáctiletému adolescentovi, který pro sport žil, obětoval mu veškerý volný čas a každé utkání prožíval s takovou vervou a takovým nasazením, jaké se očekává od reprezentantů na mistrovství světa či olympiádě, že existují lidé, kteří by děkovali za zranění podobné mému a dali všechno za to, aby na každém „kroku“ nepotřebovali kolečkové křeslo.

Nechybělo mnoho a byla bych z traumatologického oddělení přemístěna na oddělení psychiatrie. Ale tak, jak jsem já vždycky na hřišti zachraňovala tým a vrhala se za míči, kteří ostatní považovali za předem ztracené, tentokrát můj tým zachránil mě. Tým nijak početný a ve světě nijak proslulý. Rodiče.

Naučili mně pravidla a dovednosti sportu, který jsem sice hrála od svého narození, ale vůbec si to neuvědomovala, a v němž zřejmě nebudu úplně dokonalá nikdy. Naučili mně pravidla života, radosti z něj a povinnosti děkovat za každou maličkost, kterou mi dopřává.

Svůj původní výrok, že jsem zvítězila v nejtěžším boji svého života, bych ráda opravila. Tak jako profesionální sportovci by svých úspěchů nedosáhli bez pomoci trenérů a sponzorů, bych i já nikdy neporazila sama sebe bez mámy a táty, trenérů mého života. Děkuji.

Adéla Gottwaldová, Gymnázium Bučovice, oktáva

VÁLKY - NEVÁLKY

Bílá, černá, bílá, černá, bílá, bílá…klávesnice, taky klaviatura. E jedna, gis, h za sebou, teď to zahraju současně. Hm, akord. Ach jo. Edur na mě civí z žákovské knížky jako odporná můra. Měl bych začít hrát, ale nikdo tady doma nechápe, proč mě to nebere. Odporný klavír. Odporná stupnice, hloupá etuda. Ještě dva měsíce a bude klid. Snad bude klid. Snad se moje maminka konečně dočká mého absolventského koncertu.

Mamka. Hodná osoba, která chce pro nás jen to nejlepší, vím, o čem mluvím. Jenže dává podmínky. Protože kromě piana hraju také fotbal, musel jsem své drahé, milované mamince slíbit, že dokončím první cyklus hry na klavír. Ona mě na oplátku bude vozit na tréninky. Ach jo, co se dalo tehdy dělat? Pro můj milovaný sport všechno, a tak jsem to musel slíbit. Nebylo vyhnutí. Opravdu je to jako noční můra, ten klavír. Pořád poslouchám: Jdi cvičit! Hrál jsi už dnes? Umíš to?

Připomíná mi to rádio, které se ovšem nedá vypnout a opakuje se znovu a znovu. S mým hudebním vzděláním to asi nevyjde. Omlouvám se vám, drazí rodiče.

I když doma cvičím jednou za týden, stačí to. Moje paní učitelka je hodná a shovívavá a vždy mě potěší, když mi před hodinou klavíru řekne: „To bylo ale dnes odpoledne. Já jsem se na tebe tak těšila!“ Optimismus jí nechybí, jak se přesvědčuji každou hodinu. Když něco neumím, pětku mi nedá, protože ví, že by to asi nemělo smysl. Stejně budu cvičit jen jednou v týdnu, lenost je silnější. Je nutné kvůli pětačtyřiceti minutám hodně obětovat. Paní učitelka se se mnou i zasměje, když občas pronesu nějakou „chytrou“poznámku. Například jsme měli dvacetiminutovou debatu o tom, jestli má Fdur křížky nebo béčka. To jsem se se svým humorem vydováděl. Kvůli smíchu, který díky mně paní učitelku přepadává, jsem dostal o pololetí jedničku na vysvědčení. Aspoň si to myslím. Nebo že bych byl tak dobrý?

Ještě dva měsíce a bude klid. Smutno mi asi nebude. Možná po paní učitelce mi bude, bude maličko smutno. Ale svou vnitřní válku - neválku s klavírem konečně vyřeším. Zvítězím!

Na absolventský koncert se těším, ale zároveň mě také přepadává tréma už teď. Těším se z toho důvodu, že to bude můj poslední koncert. Zároveň cítím nechuť. Mám hlavně strach z třesu prstů kvůli trémě. Většinou jsem vyšel na pódium, uklonil se, zasedl za hudební nástroj a…rozklepal se jako ratlík. Uklidňuju se tím, že skladbu umím. Což je pravda.

Oba rodiče, vlastně skoro celá rodina, na něco hrají. Někdo na flétnu, klavír, bicí a někdo na nervy. Rodiče si klavír někdy otevřou, já o jeho otevření po dokončení prvního cyklu silně pochybuju. Prý díky němu můžu i sbalit pěknou holku. Nevěřím.

I když mně klavír znechucuje život, vydržím! Sliby se musí dodržovat. Já svou válku-neválku vyhraju.

Marek Handrla, Gymnázium Bučovice, kvarta

Já versus auto

Bitva, které se budu věnovat, je vedena mnohými ženami už poměrně dlouho. Přesně od té doby, kdy ženy konečně mohou získat řidičský průkaz. Pro feministky to je skvělá příležitost ukázat těm omezencům – mužům - že to, co oni, dokážou taky. V současné době už je řidičský průkaz a vlastní auto téměř samozřejmostí. Některé ženy ale mohou mít s těmito krásnými, barevnými a naleštěnými broučky nemalé potíže.

Určitě každý zná vtip, v němž si povídá muž se ženou: „Dostala jsem od manžela nové auto,“ říká ona a on, zaujatý novinkou, se ptá: „A jaké?“ Odpovědí je asi zaskočený, neboť se dozví, že červené. Toto je typický obrázek toho, že my ženy máme cit pro krásu, ale po technické stránce to bývá horší. Samozřejmě existují výjimky na obou stranách, ale většina žen si v případě řízení vystačí s tím, že ví, jak nastartovat a nevybourat se v první zatáčce. Já jsem sama sobě věřila, přece nejsem žádná hlupačka, řízení musí být brnkačka. Ale chyba lávky.

Moje první hodina se odbývala ve stylu spojka, plyn, záběr a ... nic. Auto se rozhodlo neposlouchat. Když už jsem se konečně rozjela, povedl se mi parádní kousek. V cestě mi stál jediný sloup, který se dal pohodlně objet. Tedy, objel by ho asi každý, ale ne já. Namířila jsem si to rovnou k němu a dobře míněné rady instruktora jsem sice slyšela a snažila se jimi řídit, ale krásný modrý brouček mi odmítl vyhovět. Naštěstí instruktor pochopil, že to asi nezvládnu, a zabrzdil za mě. Ten sloup raději objel také sám a zavezl mě na širokou silnici. Za celou hodinu jsem ujela asi kilometr. Pokud jsem nezastavila já s hrůzou v očích, tak to za mě udělal instruktor, protože jsme se řítili mimo vozovku. I po této katastrofální první jízdě jsem byla značně optimistická a těšila se na další. Odjeli jsme na volnou plochu, kde jsem měla nacvičovat odbočování a couvání. Zažili jste ten pocit bezmocnosti, když máte kroutit volantem, zpomalovat, spustit směrovky a dívat se do zrcátek? Absolutně jsem netušila, že se dá dělat tolik věcí zároveň a přitom pro tuto schopnost mám jako žena předpoklady. Podařilo se mi zmást i instruktora, který nevěděl, co dřív, jestli křísit mě, napravit spáchanou škodu nebo raději vyskočit z auta. Po chvíli jsem pokračovala v krasojízdě. Šinuli jsme se rychlostí deset kilometrů za hodinu, občas jsem zkušebně zmáčkla páčku směrovek, mrkla do zrcátka a zpomalila. Jenže to nestačilo. Opravdu jsem musela zrychlit na dvacet kilometrů v hodině! Tato vražedná rychlost mi vydržela jenom do první zatáčky, kde autíčko takříkajíc zdechlo. Po této eskapádě už pan instruktor nevydržel, přesunul se za volant a odjeli jsme k učebně.

Pokud jsem to ještě neříkala, autoškolu jsem dělala v Brně. Když už jsem se zvládla rozjet, spustit ty směrovky a nepouštět volant, udržet na tachometru třicítku a zařadit dvojku, pan instruktor naznal, že je čas projet se přes semafory. Chudák netušil, že to bude Jízda. Podrobněji situaci popisovat nebudu, ale kdo jel ten den přes Brno autem a nikdy předtím nepoužil klakson a nadávky, udělal to právě teď. Milované autíčko odmítalo používat motor, když přece stojí na červené, odmítalo jet doprava, když vlevo je taková hezká červená felicie, odmítalo přibrzdit, když už se konečně trochu rozjelo. Úspěchem dne bylo, že jsem nezpůsobila žádnou vážnou dopravní nehodu. Když do sebe dvě auta za mnou narazí, to není vážná nehoda, že ne?

Přemýšlela jsem, jestli mám vůbec ve výcviku pokračovat. Rozhodla jsem se rychle. Zkusím jet ještě jednou a uvidíme. Před jízdou jsem modré autíčko pochválila, očistila mu obrysová světla a umyla přední sklo. Kupodivu mi řízení šlo, instruktora nepolévalo horko a pot, sotva viděl protijedoucí vozidlo, a na konci jízdy se usmál.

Člověk se nemá radovat předčasně. Jako v životě i tady platí, jednou jsi dole, jednou nahoře. Zbývající jízdy jsem absolvovala, postupně jsem se zlepšovala, ale závěrečná jízda byla peklo. Autíčko má pomačkané plechy, instruktor pocuchané nervy, komisař šok a já zákaz řízení do odvolání. Auto kontra já 10:5.

Klára Čermáková, Gymnázium Bučovice, septima

Z DENÍKU NEZNÁMÉHO VOJÍNA

Všude tekla krev a kapky deště pomalu skrápěly vojínovo ztuhlé tělo. Pod nánosy bahna a špíny bylo jen stěží poznat, zda to něco na zemi vůbec mohlo být člověkem. A pak znova prásk, prásk výstřely. Jen některé zmizely v černi noci nepovšimnuty. Za většinou z nich zněly ze všech stran výkřiky. Déšť nehrál do karet nikomu. Déšť nikdy není na ničí straně. Déšť jenom smývá krev a hnus a podlost válčení. Kdo je tady teď nepřítel? Ten početnější? Ten šílenější? Ten, který hájí své názory? Anebo ten, na jehož helmě svítí nápis „Já jsem nepřítel“? Nepřítelem zřejmě bude ten, kdo vám oddělí hlavu od těla.

Válka je nesmysl. Všichni to vědí, jak jinak. Všechny ty pokrytecké krysy schované za masami lidí, kteří neměli na vybranou. „Válka je zlo, skončeme jej!“ křiknul někdo do velitelského stanu. Odpověď přišla záhy a do zad. „Nikdo nebude rozkazovat Ijumfsovi, co má a nemá dělat. Ijumfs chce moc a taky ji dostane! Ijumfs je náš vůdce! Vojáku, pojď do stanu, zasloužíš si povýšení.“ Možná na co nejvyšším stromě.

Ne tedy ti, co padnou, ale ti, kteří jsou „chytří“, ti jsou ve válkách oceněni. Zbytek dostane kulku do hlavy a společný hrob. Pocta jako pocta? Mohyla pro příští generace? K čemu vlastně ocenění? Jak je vůbec možné dostat ocenění za to, že někdo někoho zabije? U většiny kultur za to člověk dostane provaz, jinde křeslo, případně doživotí. Vždyť válčení je jenom o vraždění, tak proč někomu leštit odznaky a medaile? Dámy a pánové, seznamte se …. s člověkem!

Dočkáme se někdy té doby, kdy spory nebude nikdo řešit kudlou do nohy a šrapnelem pod postel?

Ale ne, musím končit. Myslím, že tohle je můj poslední deníkový zápis. Nestojím o slávu ani nic jiného, proto stále neuvádím své jméno ani datum, kdy byl tento deník napsán. Velitel volá do boje. Nejdu tam rád. Nikdo z nás tam nejde rád. Ale musíme. Kdo by bojovat za ty, kteří si myslí, že jejich život má větší cenu než život kohokoli z nás? Budeme to vždy jen my. Vše, o čem jsem psal, to vše, všechno přesně tak, jak jsem napsal, úplně vše se stalo. O těchto věcech se nikdo nezmiňuje, ačkoliv se o nich všeobecně ví – a kdo o nich poví, zemře. Vlastně proto nepíšu své jméno. Tak či tak stejně zemřu. I když mám malou, malinkatou naději. Ta naděje je tu vždycky.

Už vážně musím pryč. Zbraň do ruky a zabíjet! Je to tedy možná můj poslední zápis, ale to jsem už taky psal, že? Motá se mi hlava a ze všech těch věcí se mi dělá zle a obrací se mi žaludek. Všude je cítit smrt a popel. Vdechujeme kouř. V dáli už jsou lehce slyšet motory letadel. Smrt poháněná benzínem. A pak my v jejích spárech. Prosím, ať je to alespoň rychlé…

Tomáš Kremr, Gymnázium Bučovice, kvinta

Válka na dvou frontách

V roce 1914 napadl obyvatele skoro celého světa parazit, který šířil zlo, zoufalství, ničil vše, co mu přišlo do cesty, a za sebou nechával jen mrtvoly, smutek a beznaděj. Říkalo se mu první světová válka. Miliony mrtvých lidí, to se rovná milionům smutných příběhů. Já budu vyprávět sice jen jeden, ale i v něm je nastíněno, jaká první světová válka byla-odporná, špinavá,zkažená, plná zla a nenávisti a také nedostatku….

V malé vísce poblíž Třebíče žil můj prapradědeček se svou ženou.On byl hajný, ona se starala o domácnost a šest dětí. Peněz neměli moc, uživit tak velkou rodinu bylo těžké, ale většinou neusínali s pocitem kručícího břicha. Do jejich života válka razantně zasáhla v roce 1915 – můj prapraděd a jeho nejstarší syn Vojtěch byli povoláni do války. Ze dne na den museli opustit svůj domov, odešli bránit čísi monarchii a má praprababička zůstala sama doma se zbývajícími dětmi a jedním ještě nenarozeným - byla právě ve třetím měsíci těhotenství.

Zatímco oni bojovali na frontě, ona vedla válku s domácností. Ani její manžel téměř nedokázal uživit tolik hladových krků a teď to vše spočinulo na ní. V rodinné pokladničce zbyla malá hromádka peněz a ta se s každým dnem nebezpečně zmenšovala.Stejně tak jako hromádka mouky....

,,Maminko, dala byste mi kousek chleba?‘‘

,,Ne.‘‘

,,Prosím. Kručí mi v bříšku.‘‘

,,Když ti ho dám teď, nedostaneš večer a hladem neusneš.‘‘

,,Já večer nechci, já chci teď! Prosím, maminko, maminečko moje, dejte mi alespoň drobeček.‘‘

,,Napij se vody, hlad přejde.‘‘

,,Nepřejde! Chci chlebíček, aspoň kousek. Prosím vás, maminko.Už nikdy nebudu zlobit, přísahám!Jen mi, prosím, dejte najíst.‘‘

,,Večer! A už buď zticha, ty kluku. Kliď se mi z očí!‘‘

Tak nějak to bylo.Rozhovor mezi praprababičkou a jejím pětiletým synkem. Krajíček chleba, malý a tak tenký, až se zdál být průsvitným. Ráno, odpoledne, večer - to byla jejich strava.A ani tento malý kousek mu nemohla dát. Moc chtěla, ale nemohla. Nebylo z čeho krájet, a tak ho musela odbýt a poslat pryč. Cítila se hrozně a dobře věděla, že své děti pomalu, ale jistě zabíjí hlad. Šaty na nich visely jako na dřevěných strašácích na poli. Děti byly bledé, jen ležely a koukaly se do stropu.Už týdny je neviděla smát se a hrát si - na to neměly dostatek sil. Byly to kostry obalené kůží…

,,Maria,Boží rodičko,

ochraň nás, naše matičko.

Ježíši, dobro nejvyšší,

dej chléb, ať hlad náš utiší.‘‘

Prapradědeček věřil víc v sebe, v sílu zbraní a svých schopností než v Boha, ona se ale pravidelně modlila. On mohl na frontě smrti čelit a bránit se jí, mohl bojovat.Ona jen odevzdaně čekala a doufala v brzký konec války….

Uprostřed mrazivého února roku 1916 se narodila malá Maruška.Její otec i bratr byli stále na frontě - zatím živí a zdraví. Narození dítěte bývá šťastnou událostí. Ale pro mou praprababičku ne - Maruška byla dalším hladovým ptáčetem, které potřebovalo potravu.A její maminka z důvodu dlouhodobého strádání, jak fyzického, tak psychického, neměla žádné mateřské mléko. Aby měla mléko,musela by více jíst. Jenže kdyby více jedla, neměla by chleba pro ostatní děti - jedno by žilo, pět ne. Praprababička se modlila k Panně Marii. Ale ne za dar života pro svoji dceru. Vyprošovala pro ni smrt. Je to hrozné a nelidské, to věděla i ona, ale byl to projev lásky. Marušku nečekalo na světě nic hezkého, trpěla by od samého počátku a bylo jen otázkou času, kdy by hladu nebo nemocem podlehla. Její život byl krátký.

,,Jeden den stonalo,

druhý den skonalo,

třetí pohřeb mělo.‘‘

(z básně Osiřelo dítě)

Po tragické události, smrti malého děvčátka, pomohlo prababičce několik lidí z vesnice - pozdě, ale přece. Sice i oni měli nedostatek, ale zželelo se jim vychrtlých tělíček dětí a darovali sousedce aspoň pár brambor na polévku a pro děti trochu medu - vždyť skoro půl roku neměly v ústech nic sladkého. Zima odešla pozdě - až na konci dubna, a tak jaro bylo pro všechny vysvobozením.Prý to byla ta nejhorší zima, kterou má prababička poznala. Vyžádala si mezi chudými spoustu obětí a jejich vrahem byl (až na výjimky) hlad.

Pokud o něco poskočíme v čase, jsme na konci války, v roce 1918 - Vojtěch i prapraděd se oba vrátili domů. Živí a….

Obvykle se za živí píše i zdraví. Ale když se vrátili absolutně zdeptaní ze zabíjení a po nocích vyřvávali jména svých padlých přátel a k zapomnění jim pomohly jen lahve s pálenkou, můžu to snad napsat?

Říká se, že čas všechno zhojí. Ale válečné příběhy se časové rovnici vymykají. Zde pomůže jen hodně, hodně pálenky.

Dana Levíčková, Gymnázium Bučovice, kvinta

Bezcenný život...

    Já už nemůžu, už to prostě nejde. Nevím přesně, jak dlouho tu jsem, ale za tu dobu jsem prošla asi stem separací, vykopala tisíce děr a viděla umírat miliony lidí. Pokaždé jsem se snažila vypadat dost silná, chtěla jsem, aby si mysleli, že zvládnu dál pracovat. Přistupovala jsem k nim vzpřímeně, alespoň v rámci možností, jenže teď už to prostě nedokážu. Moje tělo, vyhublé na kost, nyní váží snad tunu, nohy mě nechtějí nést a hlava mi třeští.
    Stojím v této řadě nekonečné hodiny. Všichni ti muži i ženy postupují hrozně pomalu, někteří dokonce umírají přímo na místě. Spadnou na zem a nikdo se jejich těla nepokouší zdvíhat. Pokaždé, když se ozve rána těla dopadajícího na podlahu, zvedne se jeden z mužů v uniformě, chytí mrtvolu za nohu a vtáhne jí do místnosti za těmi dveřmi. Těmi dveřmi... dveřmi, kterými prošly tisíce lidí, a nikdo z nás už nikdy nespatřil jejich obličeje, smutné tváře, kterým jsme ani nestačili dát sbohem.
    Řada přede mnou se opět pohne dopředu a já se zamyšleně podívám na své zápěstí.Koukám přímo na číslo 6666, značku vytetovanou na pravém předloktí. Budu právě já tím, kdo se už nevrátí k vynášení odpadků? Ano, myslím, že to budu já. Zase se posouváme a vidím rozzářený obličej čísla 5464, poslali ji na pravou stranu, přežila, vybojovala další měsíc života.
    Teď já, jsem na řadě. Voják, říkáme mu Kat, se mi podívá do tváře a vyloudí škodolibý úsměv. Zadrmolí něco lámanou němčinou a všichni ostatní v uniformě se dají do smíchu. Je v něm chlad, radost, radost z něčeho zlého. A já najednou cítím poslední záchvěv síly. Mým tělem projede touha. Touha po přežití. Já to přece můžu dokázat, musím přežít. Narovnám se na svých chatrných nohách a podívám se Katovi přímo do tváře. Jejich smích se tím ještě znásobí. Ten smích ve mně vyvolává nepříjemný pocit, mrazí mne u srdce, na zádech cítím dech muže stojícího za mnou a mám svíravý pocit v žaludku. Kat zvedá ruku a já prosím, tak ukaž vpravo, prosím, prosím. Vypadá, jako by se ještě nad něčím zamyslel, koukne se na má vyhublá prsa a neúprosně namíří prstem vlevo. Zase ten smích, nemíním jim ale udělat radost. Napřímím se, zvednu hlavu a kráčím přímo do dveří. Všichni mí ,,kolegové“ se roztleskají, a i když je za to stihne spousta ran a nadávek, ten okamžik posílil našeho ducha. Právě takovými maličkostmi se můžeme vzepřít jejich systému.
    Je zde šero, mé oči potřebují chvíli na přivyknutí, ale pomaličku začínám rozeznávat obrysy. Všude kolem mě stojí lidé. Starší, mladší a také spousta dětí. Některé pláčí, sedí svým maminkám na klínech a tisknou své malinké pěstičky k jejich hrudi. Jdu do rohu a sedám si na tvrdou, studenou podlahu. Všimnu si malé holčičky stojící nedaleko. Dívá se na mě vyděšenýma očkama a něco jako by mi chtěla říct. Usměji se na ni a natáhnu k ní vysílenou ruku. Rozběhne se ke mně a schoulí se mi do klína... ,,No tak broučku, všechno bude v pořádku. Drž maminku hezky za ruku a ničeho se neboj.“ Tisknu ručku své malé holčičky a modlím se, modlím se za ni, její úsměv, malá modrá očka a blonďaté vlásky, vlnící se do všech stran. Copak je to fér? Už tolik lidí bylo odsouzeno k životu bez naděje, tolik dětí bylo odebráno rodičům, viděla jsem tolik slz a slyšela naříkat tolik trpících, až mi to trhalo uši a drásalo srdce. Tolik bezmocných výkřiků, dětské ručičky sahající do prázdna a ústa volající : ,,Mama!“
    Cítím, jak se tělíčko mé malé holčičky tiskne na má stehna a třese se usedavým pláčem. ,,No tak,“ nakláním se k ní, ,, neplač, miláčku, maminka je tady.“ Chytím ji za pas a přivinu k sobě.  Celá řada se zase dává do pohybu. Vím, že tohle se děje pokaždé, když vojáci rozhodnou, co s další skupinou. Nezadržitelně se posouváme směrem k místu, kde stojí postarší muž. Každého si prohlédne a zavelí něco německy. ,,To je on,“ říkám si v duchu. ,,Právě na tomhle člověku závisí životy všech okolo. Tisíce životů a o všem rozhoduje mávnutí jedné ruky. Bezcitné končetiny vraha.“
     Během další hodiny se dostaneme až do čela celého zástupu. Jsme na řadě. Prosím, bože...prosím.
,,Ženská vpravo a ten smrad nalevo!“ Zavelí ostře a mě přeběhne mráz po zádech.To přece ne, nemůžou mi ji jenom tak vzít. ,, Prosím,“ poklekám před něj, ,,prosím, ne!“ Nemůžu zadržet slzy, ani nevím, proč bych měla. Teď na ničem nezáleží. Přeju si, aby ta odporná stvůra jen na chvíli ukázala svou lidskou stránku, nemůže být přece tak bezcitný. ,,Ihned!“ zavelí ještě. V tu chvíli k nám přistoupí dva uniformovaní muži a snaží se mi vytrhnout Marlen. ,,Ne! Ne prosím!“ Nechci ji pustit, bojím se, že jí její křehkou ručku zlomím, ale nemůžu ji přece nechat jít. ,,Mama!!!“ volá na mě a natahuje se. Voják však nedbá a odnáší ji neznámo kam.
    Ne to nemůže být pravda, moje malá... Nejsem schopna ničeho. Přišla jsem o všechno. Čert vem domy, postavíme nové. Je mi jedno, že nemám práci, můžu dělat tisíce věcí, ale tohle prázdno už nemůžu zaplnit. Jak mám bez ní dál žít? Proč bych vlastně měla.....
    .....,,Neboj se,“ utěšuju další bezbranné děcko. ,,Jak se jmenuješ?“ Ovšem že je to nepodstatné, jen se snažím, aby ten drobeček přemýšlel o něčem jiném a aspoň na chvíli si neuvědomoval, co všechno se děje kolem. ,,Ester,“ špitne a mně se sevře žaludek. Ptal se takhle někdo Marlen? Utěšoval ji před tím, než umřela?

 Pohladím Ester po vlasech a ona mě svou drobounkou ručkou po tváři. Její ruce jsou drsné, plné krvavých ran a nehty má okousané až do masa.....
    .....Jak dlouho uběhlo od doby, co jsme sem přišli? Nevím, je těžké sledovat čas. Všechny dny jsou tu stejné. Bydlím v bloku E, je určen mladším ženám a je odsud vidět do bloku F, dětského oddělení. Nevím, kolikrát jsem koukala skrz ostnatý drát a přála si jen na vteřinu spatřit ty blonďaté vlásky. Nikdy se neobjevily, ale musím být silná, musím doufat.
 Všude kolem je spousta bláta, odpadků a mrtvých lidí. Dohromady je nás tu něco kolem tisíce a všechny přebýváme v deseti barácích.
    Každý den máme přesně naplánovaný. Dopoledne kopeme díry, odpoledne vyvážíme odpadky. Stravu dostáváme, když zbude nebo když se v kuchyni vojáků nějaké jídlo zkazí. Občas se taky dostaneme k uklízení v jídelně uniformovaných, to je vždy příležitost něco malého ukrást. Je to nebezpečné, ale myslím, že smrt, která by nás stihla, kdyby nás chytili, by byla pro některé spíše vysvobozením.

    Často se probouzím s bolestmi břicha ať už z hladu, těžké dřiny nebo ženských problémů, které se tu ale neřeší. ,,Buď pracuj, nebo do plynu.“ Tuhle větu už umím přeložit. Moje ucho pomalu přivyká řeči věznitelů, je to prostě nutnost. Lékařské pomoci se můžete dožadovat v baráku s velkým červeným křížem na střeše, všichni se mu ale snaží zdaleka vyhnout nebo zde setrvat co možná nejkratší dobu, protože jakmile přestanete pracovat, stáváte se nepotřebným. Každých čtrnáct dní, tedy častěji než samotné selekce, probíhá vyprazdňování ošetřovny. Jsou rozpáleny veliké pece a smrad z pálených těl se rozprostře nad celým táborem. Ptáci už tudy dávno nelétají, někdy dokonce není skrz temný kouř vidět ani na nebe...
Přitisknu si ty malé prstíky k ústům a jemně je políbím. Budu zřejmě poslední, komu se to kdy podaří. Cítím bezmoc. Sedíme ve tmě a mlčíme. Nadějí jsme se už dávno vzdali a vyčkáváme, až ucítíme zápach plynu. Upozorní nás, než nás zabijí? Řeknou sbohem? Ne, je mi jasné, že se nic z toho nestane, jen bych si přála cítit se zase na chvíli jako člověk...

Ten den pražilo slunce jako šílené. Potili jsme se, dřeli a přemýšleli, jestli by nebylo lepší to vzdát. ,,Nástup!“ ozvalo se znenadání z rozhlasu a my se museli seřadit a čekat. Stát hodiny a hodiny v tom horku. Všichni lidé dostali čísla jedna nebo dvě. Osoby s číslem jedna vystoupily o krok dopředu a byly bez varování nahnány do plynových komor. Vojáci křičeli a stříleli, s vězni se zacházelo jako se zvířaty. Tábor byl přelidněný a věznitelům se nechtělo obtěžovat s další selekcí...
Slyším, jak něčí ruka zamyká vchod, kterým jsme sem vešli. Ještě chvíli vnímám, jak ke mně Ester mluví, držím jí ruku tak dlouho, dokud její sevření nepovolí. Ta malinká židovská holka mi umřela v náručí. Bože, co je to za svět?....
     Žena s číslem 6666 byla jen jednou z tisíce obětí holocaustu. Jméno neznámé, rok narození 192O, rok uvěznění 1943, datum úmrtí 1.1.1945. Jak málo chybělo této mladé ženě k přežití. Stačilo překonat posední rozdělování a její oči mohly spatřit slunce jinak než zastřené kouřem z pecí, její ústa by znovu ochutnala lidskou stravu a její plíce by se opět naplnily čistým vzduchem, vzduchem okořeněným volností...

Klára Nováková, Gymnázium Bučovice, kvinta

BOJ O ŽIVOT

V celém bytě je absolutní klid a ticho. Usadila jsem se před chvílí s knížkou v ruce do svého oblíbeného gauče, vedle sebe mám nachystaný čaj a misku s ovocem. Cítím se naprosto uvolněná a těším se na děj knížky. Jsem sama se sebou spokojená, protože se mi asi před hodinou podařilo úspěšně vypakovat mamku z bytu a domácí práce, které jsem dostala úkolem, jsem zvládla vykonat v rekordním čase. Takže teď mi na práci nezbylo nic jiného než si v klidu přečíst knížku.

Ještě jednou si kontroluji, jestli mám po ruce vše, co bych při čtení postrádala : kapesníky, jídlo i pití mám vedle sebe na stole, takže hurá do čtení. Děj knížky začíná zajímavě, už po prvních několika větách je mi jasné, že tuhle fantasy přečtu jedním dechem. Jsem zrovna v napínavé pasáži, když tu najednou slyším ten nejprotivnější zvuk, co znám. Bzukot mouchy! Jsem pevně rozhodnuta ho ignorovat, překonávám nutkání vyskočit z gauče a vrhnout se na tu protivnou malou šestinohou stvůru. Znovu se nořím do děje, ale najednou mi něco sedá na pravou ruku. Vydávám otrávený vzdech a oháním se, abych mouchu setřásla. Na chvíli je zase klid, a tak čtu a chroupu jablko. Ta mrška ale kolem mně pořád krouží a zkouší, co si může dovolit. Lítá a bzučí, sedá si čím dál blíže. Pomalu si uvědomuji, že se nesoustřeďuji na děj knížky, ale očima stále sleduji tu otravnou mouchu. Nejsem zrovna násilnický člověk, ovšem tahle bestie mě dohání na pokraj šílenství.

Pomalu ale jistě se dostávám do stavu absolutní zuřivosti. Nenápadně se zvedám a vrhám se po svém nepříteli s ladností dravé šelmy. Už ne tak ladně dopadám na misku s ovocem, minula jsem svou oběť. Ležím pod stolem, kolem mě rozházené kusy ovoce. Z hloubi hrdla se mi dere bojovné zavrčení, ztrácím nad sebou kontrolu a jako smyslu zbavená útočím na svého úhlavního nepřítele.Beru první věc, co mi přijde pod ruku, a skáču po mouše. Znovu jsem minula. Z obývacího pokoje se naše bojiště přesouvá do kuchyně a já pomalu ničím svým usilovným mácháním a zuřivým dusotem pořádek v dalším pokoji. Až v předsíni mouchu nachytám nepřipravenou a jednou ranou ji srážím ze zdi. Ozývá se nechutné křupnutí a moucha padá mrtvá na koberec.

Když vidím mrtvolku, pomalu se mi vrací klid a racionální myšlení. Uvědomuji si, jak jsem zašpinila celý pečlivě uklizený byt, navíc jsem zbytečně zabila živého tvora. A tak je mi najednou jasné, že díky záchvatu šílenství, který mě popadl, jsem zničila svou pečlivě udělanou práci a ten čas, který jsem chtěla věnovat četbě knížky, teď strávím úklidem následků téhle bitvy. Navíc už se vidím, jak z bílé stěny v předsíni uklízím rozmáznuté muší vnitřnosti.

Veronika Hlaďová, Gymnázium Bučovice, oktáva

ZKOUŠKA DOSPĚLOSTI

Chci být malé dítě. Malé, roztomilé, naivní dítě, které mají všichni rádi, zahrnují je něhou a láskou a dělají pro ně první poslední. A já takové dítě byla.

Občas mě napadají divné myšlenky, zrovna jako teď. Člověk leží uprostřed noci a čeká, až na něj přijde spaní. Dnes je to čekání opět nekonečné. Už čtvrtý den v týdnu. Začínám si pomalu zvykat, i když nerada. Prý to teď ale bude čím dál tím horší. Nenechají nás na pokoji až do konce. To bude moje smrt! Za necelé dva měsíce nás to čeká všechny do jednoho. Nás, třicet jedna studentů z oktávy.

Profesorka češtiny přistupuje s pytlíčkem šustících čísel a dává ho nad úroveň mojí hlavy. Šátrám tam a v duchu úpěnlivě prosím, né, pětku né. V duchu mi uvízla ta hloupá píseň, která ještě pokračuje – já jsem v tom nevinně, tak prosím pětku ne, tak prosím pětku ne… Uf, pětka to není. Mluví se mi celkem dobře, moc se nezadrhávám, všechno jde kupodivu hladce.

Mám to za sebou a ani nevím jak. První předmět ze čtyř. Kéž by šlo všechno jako teď, jako po másle. Proč je tu náš matikář? Znovu sahám do pytlíčku. Rozevírám dlaň. Pět. Na stěně visí plakáty s nesmyslnými log, ln a taky sin, cos … Co já s tím mám společného? Otázka pátá, goniometrie. „Prosím?“ „Neproste a posaďte se.“ Tak to pěkně děkuju za radu, milý pane profesore, docente, doktore matematiky a já nevím, co ještě. To mi byl čert dlužen. Já tady přece nemám co dělat! Sedím a potím se v koutku třídy. Ani jsem se nenadála a už stojím na stupínku u katedry. Co mám jako říkat? Nejradši bych oponovala, že jsem tu omylem. Že si mě museli s někým splést! Nemám tu co dělat. Nejsem přece matematik a ani se jím stát nehodlám! Profesor Pokorný má za tlustými skly brýlí větší oči než obvykle. Krůpěje potu se mi blyští na čele, když přistupuje a nadechuje se. Pokládá otázku. Nezmůžu se než na:,,No to je když…“ V krku mám vyschlo a docházejí mi slova. Přemáhám se a snažím si vzpomenout alespoň na základní grafy funkcí. Brali jsme je přece nedávno. Vlastně už loni. Připadá mi, že se mi sinové a kosinové křivky doslova vlní okolo hlavy jako svatozář. Snad mi můj nevinný výraz pomůže. Udělala bych cokoli. Klidně vám cokoli třikrát zderivuju, umocním, dám na společného jmenovatele a upravím do základního tvaru, jen když mi to dáte. Profesor krčí rameny a dívá se na hodinky. Limit vypršel. Vzpomínám si na chemikáře Vlacha. Toho, co se vždycky zubí a ukazuje nám svoji roztaženou dlaň z jedné i druhé strany za chraplavého chááá. Dneska takzvaně plný počet. Proč vlastně nesedím v chemii? Tam přece patřím. Ale ani to mě nemine. Moje vrávoravé kroky vedou do druhého patra do chemické třídy. Teď už snad snesu všechno. Komisařka je češtinářka, ptát se určitě nebude. Co ta o chemii může vědět? Mluvím plynule a nezapomínám ani na detaily prvků skupiny dusíku. Mám je v malíčku. Ta ženská je mi už od pohledu nepříjemná. Dívá se na mě zkušeně jako ostřílený chemik, který snědl nejvíc chytré kaše na světě. V jejím případě však kaše nebyla chytrá, ale pěkně jedovatá. Důležitě a s velkou mírou opatrnosti si posouvá své brýle, opatřené tlustými černými obroučkami, ke kořeni dlouhého zobáčku nosu. Patnáctá minuta ne a ne uplynout. „Tak a ještě doplňující otázečka,“ říká podivným tónem, v němž je cítit dávka škodolibosti. Bože, na co se jen může češtinářka ptát? „ Víš, čím otrávila Maryša Vávru?“ Tak to je i na mě silné kafe. Zvedá se mi žaludek, jako bych sama právě spolkla nějaký utrejch. Bojím se vyslovit jakoukoli domněnku. Trinitrotoluen to být nemohl? Tam je taky přece dusík. Svoji myšlenku okamžitě zavrhuju. S takovou by Vávra jistě vybouchl jako časovaná bomba.Výraz překvapení neskryju. Komisařka pokračuje : ,,Kdyby sis nemohla náhodou vzpomenout, byl to utrejch, arsenik!“ Má mě na háku. Kdybych to alespoň někdy slyšela. Tak to tedy je ten utrejch? Nestačí, že to byl jed? Prostě chemikálie? Asi zešílím. Ještě se mě zeptají ve francouzštině na imparfait od savoir a můžu říct leda au revoir.

Tak a je dobojováno. Žuch! Už jsem konečně při sobě. Asi se mi opravdu podařilo na chvíli usnout. A stálo to za to. Na chvíli jsem si zkusila, jaké to bude na bojišti. Já chci ale na cvičiště! Asi bych už měla pomalu začít. Říkám si, a uklidňuju se tím, že není přece ostuda upadnout, ale nezvednout se… Tak se alespoň pro tuto chvíli sbírám ze země. Snad mi moje mysl dovolí ještě na chvíli oka zamhouřit.

Jedinou zbraní v boji se zákeřnou zkouškou dospělosti mi bude v posledních měsících asi sešit. Hromada vytrvalosti, odhodlání, trpělivosti a pevné nervy mi snad taky přispěchají na pomoc. Každý z nás maturantů si musí protrpět svůj boj s profesory, spolužáky a školou sám. Největší boj ale svádíme ve svém nitru a náš postoj a přístup k tomuto boji pak rozhodne o tom, jak uspějeme. Nejen ve zkouškách, ale i v životě.

Eva Procházková, Gymnázium Bučovice, oktáva

• Války patří do příběhů •

Film je pochybný, kniha úžasná. Ílias. Příběh jedné velké války.

Na začátku stojí hloupost. Péleus a Thétis zapomněli. Zapomněli pozvat tu nešťastnou Éris na svou svatbu. Chudáci netušili, jaké vypukne peklo. Běžná lidská mýlka a stála u zrodu války. Nikdo není dokonalý – prostě zapomněli…

Helena si žila dobře, měla manžela, kterého si sama vybrala, a dceru. A pak je tu Paris. Jedna verze příběhu tvrdí, že se Helena do Parida bezhlavě zamilovala. Vím, láska je asi fakt ,,mocná čarodějka“, ale nechce se mi věřit, že by Helena dokázala opustit to, co vlastně milovala. Musela tušit, že jí to jen tak neprojde. Zodpovědnost nulová. A teď je tu ublížený Meneláos. Jestli si něčeho velmi vážím, tak věrnosti. Byl jí věrný, nechtěl se dělit a nenechal si od nikoho nic diktovat. Kvůli ní jde do války. Všichni řečtí hrdinové jdou věrně s ním. Většina z nich, ne-li všichni, šli dobrovolně a rádi. Odloučili se od rodin, byli stateční a silní. A co teprve Odysseus: ztělesnění toho nejlepšího, co příroda s muži zamýšlela.

Vypukne boj. Velká válka. Do země rozpálené nelítostným sluncem se vsakuje krev řeckých reků. Od začátku jsem na jejich straně. Společně s Homérem si myslím, že jsou odvážnější, neohroženější. Loajalita jim zaslepila mysl, ale to je právě ono! Homér dokázal neuvěřitelně vykreslit každý jejich sval, neúprosný pohled, mužnou sílu, ošlehaná těla lesknoucí se potem. Opálená kůže, statné postavy, zvuk řinčících zbraní. Krev teče proudem. Křik. Bolestný i zastrašující. Válka! Boj! Obloha bývala kdysi modrá, teď je šarlatově rudá. Smrt. A za ní velké vítězství. Co na tom, že zemřelo tolik nevinných lidí. To je prostě válka…

Člověk sedí doma v křesle, čte knihu, vše si živě představuje, jako jsem si představovala já. To, co jsem napsala, je naivní, je to klišé, navíc posílené hollywoodskou továrnou na sny. Nikdo si nedokáže představit, jaká válka ve skutečnosti je. Ta z knih ale lidi podvědomě ponouká k odvaze a statečnosti. Všechno je to vymyšlené. Ve skutečnosti třeba Meneláos Helenu nechtěl zas tak zpět, třeba jen hledal každou záminku, aby se mohl předvést. Samozřejmě že žádné ,,ve skutečnosti“ není, protože je to kniha.

Tady vznikla válka kvůli hněvu bohů, u nás ale bohové nejsou…Války patří do příběhů.

Klára Urbánková,Gymnázium Bučovice, kvinta

Boj s přírodními živly

Je parné dopoledne. Strašně parné dopoledne. Ptáci za okny řvou, kvítka smrdí a slunko nechutně pálí. Ležím na lavici a koukám z otevřeného okna. Zase mě dusí odporně horký vzduch a nese s sebou celou parfumérii, značka Příroda v podpaždí. Slunko mi tahá z obličeje pihy, takže až o prázdninách vylezu k bazénu, budu kropenatá jako slepice.

Ach jo, proč nemůžu sedět někde ve stínu pod stromem a.. co já vím.. třeba poslouchat hudbu. Doufám, že za chvíli bude zvonit. Ta němčina je nechutně dlouhá... únavná... nudná... protivná... Áááámm...

„Verčo, přečti slovíčka.“

Ježiši, už zase po mně něco chtějí. Koukám, že v mé zóně, dvě lavice ospalců vpřed a dvě prázdné židle vzad, nikdo neví, kde jsme, co děláme a vůbec, proč se ve škole v takovým parnu drtíme slovíčka. Stejně všichni přemýšlí nad tím, že se půjdou odpoledne opalovat a koupat.

„Slovíčka? Jani, na jaké straně to je?“

Aha, z Jany to rozhodně nedostanu, když si spokojeně pochrupává v líbezném objetí učebnice. Ale vždyť i pasivní učení nám prospívá. No ještě že má hlavu zabořenou na správné stránce.

„Tak už něco dělej!“

No jo, no jo! Ááá! Tady to máme!

„Am Flughalfn. Da falt mir aber astas ejn. Chau.. Chlau.. Cheuffeur..“

„Fefófa!! Jirková, Jirková! Ty ses na to zase nepodívala.“

Konec. Rezignuji a vracím učebnici do takového stavu, v jakém jsem ji před chvílí našla pod taškou na zemi. Zabořím se do židle a odfukuji.

Vedro! Strašné horko! Jako na poušti, bez vody. Voda, tekutina, ve velkém množství namodralá, v malém množství průhledná, bez chuti a bez zápachu. Její chemický vzorec je H₂O.. Co to tu proboha melu?! Páni, ta škola mi ale leze na mozek, a to mám před sebou ještě tři roky.

Fijůů!

Co to je? Že by se zvedl vítr? Jemný severáček, který přilétl z dalekých končin severu, aby mě zachránil? Aby skončil ten ukrutný boj mezi mnou a zlatavou hořící koulí na nebi, co se šklebí jako moje sestra a pálí jako otisk vařečky na zadnici?

Fijůůůů!

Pozor! Lehký vánek se mění v silný severák a zvedá mou nedávno zastřiženou ofinu z čela, osušuje kapičky potu a dodává tělu opět sílu a energii!

Fíííjáááááůůůů!

To je větřisko! Páni, mává to se mnou od lavice k lavici, div že nespadnu ze židle. Křečovitě se držím, abych neodlétla stejně jako moje pouzdro a stejně jako.. Panebože! Jana! Chyťte ji, vždyť odletí! Ten severák si ji odnese na sever!

„Šššustím ti do ouška, odnesu ti papouška.

Ffffučím ti do očí, s nudou tu hned zatočím!

Fijůůů! Fijááá!“ fičí vichr.

„Buď zticha a sundej okamžitě Janu z parapetu! Slyšíš mě?“

Uřvaní ptáci, páchnoucí kvítka, protivný slunko a k tomu všemu ještě otravný vítr! To je den!

„Veruuu! Nefuň tak, neslyším vlastního slova.“

Jé, Jana a sedí na svém místě. To je mi ale překvapení.

„Co tu děláš? Neodnesl si tě náhodou vítr?“

„Vítr? Co to meleš? Venku se nepohne ani list a ty mi tu mluvíš o větru?“

„Jani, nedělej si ze mě srandu. Sama jsem to viděla.“

„Co, prosím tě?“

„No přece..“

Proč na mě tak blbě civí? Vždyť ještě před malou chvíli se s tím nesnesitelným vichrem požďuchovala, kdo dřív vypadne z okna. Samozřejmě že Jana. To je jasné. Neumí přece létat.

„Veru, nesedneme si někam jinam?“

„Proč?“

„No, vypadá to, že máš úpal.“

„Ty seš blbá!“

„Co je to tam! Verčo! Ticho! Slovíčka jsi neuměla a ještě se bavíš.“

„Hmm.“

Neochotně se zvedám ze svého místečka obloženého sešity, učebnicemi a ovinutého do tajemných myšlenek o severáku.

„Kampak, děvčata?“

„Pane profesore, na tom slunku se nedá vydržet. Už nás bolí hlava. My si sedneme o lavici dál.“

Mluv za se sebe, ty trubko jedna. Mě hlava rozhodně nebolí.

Sakra, stěhovat všechny věci. Blok na malování, svačinu, mobil, fixy... zbytek tam můžu nechat..

Těžce dosedám na studenou židli. Studená jako led. Ledové, pichlavé jehličky se mi zabodávají do zadku a stahují mi půlky k sobě. Naskakuje mi husí kůže a je mi zima. Sssstrašššná zzzzima!

A ti ptáci pořád řvou, kvítka smrdí, židle studí a vítr nefouká. To je den!

Veronika Jirková, Gymnázium Bučovice, kvinta