Pokud jste pozornými čtenáři deníku Mladá fronta DNES, asi vám neuniknul zveřejněný článek Tadeáše Zezuly, nynějšího kvintána našeho gymnázia. Otištěná práce byla vybrána ze zaslaných literárních pokusů na téma Češi a škola. Další vyhlášené téma Mladé fronty DNES je Češi a rodina. Vyučující českého jazyka v kvintě - PhDr. Emilie Kostrbová - opět zaslala několik prací k případnému otištění. Do již zveřejněného a nyní přihlášených článků se lze začíst i po rozbalení tohoto příspěvku...

Mám dva otce. No a co?

Dlouho, předlouho se neměnil rodinný ideál-otec, matka, děti. Dva muži spolu žijící? Nemyslitelné. Dvě ženy ve společném soužití? Taktéž. Ti, kteří preferovali osoby stejného pohlaví, nemohli žít jako heterosexuální páry. Homosexualita byla tabu. Jenže dávno jsou ty doby, kdy se homosexuálové museli za svou orientaci stydět, schovávat se před společností a bát se reakce lidí a církve. Od roku 1992 byla homosexualita vyjmuta ze seznamu chorob a je považována za odlišnou orientaci asi 4 procent populace. Je důležité poznamenat, že homosexualitě se nedá naučit, tedy ani odnaučit. Se svou orientací se rodíme. Nedá se svádět na vychování či na geny. Rodiče vás naučí mluvit, chodit, jíst příborem, vychovávají vás a formují váš charakter. Ale to, zda se vám líbí kluci či holky - o tom si rozhodnete sami. Dnes většinu lidí nepřekvapí, když uvidí na ulici dvě ženy či dva muže v těsném objetí. I když je to podle mě proti přírodě, zákony to uznávají a my tyto lidi musíme respektovat. Ne je urážet a posílat na léčení. Oni jsou tak šťastní a my jim to musíme přát. Na štěstí má právo každý. Jenže zamysleme se, mohou být vůbec šťastní? Od muže a ženy se odpradávna očekává plození potomků. Zachování rodu bylo odedávna prioritou. A i když nám to asi tak úplně nedochází, co je důležitější než přežití lidstva? Dnes již těžko vyhyneme, ale v minulosti záleželo na každém dítěti, které se dožilo dospělého věku. Lidé nejsou hermafrodité a je od přírody dáno, že na dítě musí být muž a žena. Jinak to nejde.Co tedy mají dělat registrované páry, zatouží-li po miminku? Dvě ženy mohou podstoupit umělé oplodnění, jenže dva muži tuto šanci nemají. Jedinou reálnou možností je adopce. Jenže bohužel registrovaným párům to naše zákony zatím nedovolují. Džamila Stehlíková, ministryně pro menšiny a lidská práva, navrhuje změnu zákona ke zlepšení postavení homosexuálů. Ve své analýze doporučuje právě povolení adopce pro registrované partnery a partnerky. Dělá správně? Těžko říci. Já všem ze srdce přeji možnost mít děti, možnost je vychovat a zažít jejich první ,,mami‘‘ a ,,tati‘‘. Přeji jim zažívat s nimi dobré i zlé. Jenže člověk by měl myslet i na ně. Na děti, které se narodí do zvláštní rodiny. Rodiny, kde jsou buď dvě mužské ruce, nebo dvě máminy sukně. Jako malým jim tato zvláštnost nepřijde. Ale začne to školkou. Ať žijí na vesnici či ve městě, vždycky si někdo všimne, že dítě má dvě mamky nebo dva taťky. Brzy se informace rozšíří a je možné, či spíše velice pravděpodobné, že se dítě stane terčem šikany a atrakcí spolužáků. Svou orientaci si vybrat můžeme, ale orientaci rodičů ne. Ti musí počítat s tím, že jim možná jednou vlastní dítě nadá do ,teploušů‘. Záleží na tom, jak dítěti svou jinakost vysvětlí. Doba je ale shovívavá a myslím si, že bude ještě shovívavější a homosexuální menšina postupem času získá všechna práva standardních párů. Vdovské a vdovecké důchody (na ty zatím také nemají nárok) i adopci.Mohli bychom polemizovat o správnosti adopce pro registrované páry dlouhé hodiny a dny a stejně bychom k jasnému závěru nedospěli. Vždy najdeme plusy i minusy. Ale myslím si, že je lepší, když dítě vyrůstá v homosexuální rodině než v přeplněném dětském domově. Se dvěma otci či dvěma matkami to možná dotáhne dál, než kdyby ho vychovávali sociální pracovníci, vychovatelé a dětské sestry, u kterých by pravou rodinnou lásku nepoznalo.

Dana Levíčková, V.roč., Gymnázium Bučovice


Patří tradiční rodina minulosti, nebo je stále nejlepším modelem soužití?

Záleží na tom, co si pod pojmem „tradiční rodina“ představujeme. Moje představa jsou dva lidé, kteří se respektují, mají se rádi, pomáhají si a výsledkem jejich společného soužití je jeden či více potomků. Jsou manžely a žijí společným životem.
Tento model se, myslím si, v minulosti osvědčil. Otázkou však zůstává, je-li tento zažitý systém použitelný i v dnešní hektické době. Odpověď nemůže být podle mého názoru zcela jednoznačná a do jisté míry záleží na místě, kde se pár (manželé) nacházejí, jak jsou staří a jaké mají cíle. Jinak to jistě bude u mladého páru, který se rozhodne bydlet na vesnici nebo v menším městě, kde bude „dýchatelno“ a kde alespoň částečně budou mít zaručeno bezpečné dospívání dítěte, a to vše i za cenu menšího platu v zaměstnání a řádově menšího množství pracovních příležitostí, než by tomu bylo ve městě velkém. Takový pár (společně s potomky) pro mě představuje tradiční rodinu.
Mladý pár, v němž jsou oba partneři čerstvými absolventy vysoké školy a oba mají vysoké kariérní ambice, se raději odstěhuje do většího města, kde je větší množství pracovních příležitostí a také podstatně vyšší výdělky. Takoví partneři mohou rychle zapomenout při tom velkém množství breefingů, meetingů a konec konců i brainwashingů, kterých se budou muset zúčastnit, aby svému zaměstnavateli ukázali, že právě oni jsou ti, kteří se na danou pozici nejlépe hodí, na to, že je doma někdo čeká. Dokážu si představit, jak se pak k sobě budou tito partneři chovat po standardních osmi hodinách práce, dvouhodinovém přesčase a následujícím tři hodiny trvajícím breefingu, při kterém se budou „fokusovat“ na to, aby „vykomunikovali“ podmínky outsourcingu. Když pak přijdou shodně v 9 večer domů, už ani nebudou mít sílu promluvit, jen tak něco „zahuhlají“ směrem k tomu druhému a zmizí každý do jiného pokoje, aby měli klid. Někdy na hraně čtyřiceti let života si potom vzpomenou, že od nich příroda očekává potomka. Všechno si propočítají, zjistí, že dítě vlastně není takový problém po stránce finanční jako spíše časové. Ještě jednou vše promyslí a dojdou buď k tomu, že mít dítě nemůžou (respektive nechtějí), protože jsou příliš časově vytíženi (jsou zvyklí na relativně jednoduchý způsob života), nebo se pro dítě rozhodnou, díky čemuž třeba i odejdou z města, kvůli dítěti trochu zpomalí kariérní tempo a nakonec si ho i užijí. Touto úvahou jsem došel k závěru, že tradiční rodinný model stále ještě existuje hlavně kvůli dětem. To kvůli nim partneři mění své preference, hodnoty a žebříčky a snaží se o to, aby se jejich dítě vyvíjelo co nejlépe.
Proto jsem přesvědčen, že tradiční rodinný model přežije – a to třeba i s většími či menšími obměnami. Je totiž založen na RODINNÉM způsobu života, po kterém časem téměř každý zatouží. Na druhé straně moderní model bude také fungovat dále, protože vždy tu budou mladí lidé s potřebou dokázat /možná jen sami sobě/ něco víc než je „pouhé“ založení rodiny a řádná výchova dětí. /Ale mezi námi – co je víc?

Prokop Slezáček, V.roč.,Gymnázium Bučovice


Muži dnes?

Jak dnes vypadá rodina a jak vypadá postavení mužů v ní? Stejně jako mnoho jiných věcí i rodinné společenství prošlo v průběhu let vývojem. Změnila se hlavně pozice otce a matky. Od dávných dob a snad až do minulého století byl muž hlavou rodiny, autoritou, kterou všichni poslouchají. Role matky byla vymezena sporákem, prachovkou, koštětem , taky prací na poli, v zahradě, na dvoře, ve volných chvílích mohla vychovávat děti. Zkrátka žena udržovala rodinný krb a snažila se vytvořit z domova příjemné prostředí.
Dnešní doba je věkem emancipace. Ženy pochopily, že jsou stejně schopné nebo ještě schopnější než muži. Naučily se v průběhu vývoje zvládat spoustu věcí najednou, být rychlé, pohotové, i když práce přibývá a povinnosti nikdy nekončí. Ženy touží po kariéře a seberealizaci i mimo domov. Chtějí uskutečnit své plány a sny. Někteří muži ženský úspěch těžce nesou. Vidí, že ženy jsou v mnoha případech rychlejší, přesnější, mají nápady, dovedou řídit. Z jakého důvodu? Oni jsou přece ti lovci, co se vyznají v džungli!
Ke ztrátě výsadního postavení mužů dochází nejen v zaměstnání, ale i v rodině, ve vztahu k dětem. Dnešní mládež se od té před sto lety značně liší. Vytrácí se dřívější jemné vychování, jemné způsoby. Mladí lidé jsou drsní stejně jako doba, ve které žijeme. Stali se sebevědomějšími, jsou zvyklí nahlas říkat své názory, mnohdy nerespektují rodiče, proto dochází ke konfliktům.
Muži mají vskutku těžké postavení ve světě silných žen a sebejistých dětí. Oni, lovci a vůdci smečky, ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Když k tomu navíc připočteme odtabuizování sexu, tak jim opravdu není co závidět. V dnešním světě najdeme sex na každém kroku. Ženy v běžném životě mužům nadbíhají a tím je připravují nejen o lovecké instinkty, ale i o radost z vítězství.
A tak k emancipovaným ženám a sebevědomým dětem přibývá ztráta pozice dobyvatele ženských srdcí. Pánové, Pán Bůh s námi.

Filip Urbánek, VII.roč., Gymnázium Bučovice


Kde jsou hranice opisování a používání taháků?

Myslím si,že taháky a opisování patří ke škole stejně přirozeně jako například velká přestávka nebo neohlášený testík v suplované hodině(znám z vlastní zkušenosti).Co vím, drobně se ve škole podvádělo od nepaměti (to znamená i za časů mých rodičů). Ruku na srdce, kdo se nikdy při písemné práci a při snížené učitelově pozornosti nepodíval pod lavici do sešitu, byť si chtěl jen zkontrolovat (ne)správnost svých odpovědí? A kdo nikdy nehodil očkem ke svému sousedovi, aby zjistil, či má u toho zatraceného devátého příkladu zatrhnout „áčko“ , „béčko“ nebo „céčko“ (o „déčku“ ví že, je to blbost). Domnívám se, že takový „Mirek Dušín“ nikdy mezi studenty nebyl, není a nebude. Vlastně, proč dávám za příklad zrovna vůdce Rychlých šípů? Co když i on občas „obšlehl“ nějaký testík od Jarky Metelky a večer si prostě nevybarvil modře políčko „čestné chování“ ve svém Modrém životě? Hranice používání těchto „školních pomůcek“ nakonec zřejmě nejvíc závisí na typu učitele. U učitele, který po celou dobu trvání testu obchází jako ostříž po třídě v typickém nahrbeném postoji, jeho oči si dokáží rozdělit třídu podle počtu studentů na určitý počet dílů a všechny tyto díly bedlivě sledovat, si nejeden nezbeda rozmyslí podívat se do papíru, který si s nezvyklou pečlivostí před hodinou připravil a který teď leží bez nejmenšího užitku v pouzdře. Naopak u učitelů, kteří berou těch dvacet minut, jež studentům zabere písemka, jako vítanou příležitost opravit písemky jiné třídě či si připravit látku na následující hodinu, u těch není větší problém aspoň část odpovědí buď opsat, nebo si zjistit od souseda. Někdy ale ani sebebystřejší učitel nepomůže, máme tu rok 2008 a tím pádem je způsobů jak přelstít učitele čím dál tím více.
Vymýšlení použití taháků se stejně jako fantazii meze nekladou, což nám s oblibou učitelé říkají ve snaze dostat z nás to nejlepší. Proto se při tomto vymýšlení naplno projeví kreativní myšlení některých jedinců ,i když ne úplně v odvětvích, které od nás učitelé vyžadují. Za svých více než 9 roků studia (doufám, že to počítám dobře) jsem se setkal s celou řadou druhů taháků, nad jejichž důvtipem a propracováním jsem musel žasnout, jen mě někdy napadlo, že ten či onen student by udělal lépe, kdyby se látku prostě naučil, což by ho vyšlo časově i nervově lépe než použít svůj patentovaný tahák. Nebudu zde tyto „prototypy“ jmenovat, abych nepřipravil učitele o tu „zábavu“ objevovat je a taky bych to bral trochu jako zradu mých bratrů ve zbrani (spolužáků) a jako vyzrazování důležitých informací do tábora nepřítele (učitelů). To je ono, teď jsem na to kápl, je to jako válka, válka mezi studenty a učiteli, někdy vyhrají ti, podruhé se smějí druzí, je to válka, ve které nechybí emoce a slzy (hlavně studentů, kteří momentálně „prohráli“ svou bitvu), je to válka, která už trvá hodně dlouho a ještě dlouho trvat bude, nicméně na závěr vám nabídnu můj skromný názor na celou věc, a totiž že obě strany bojují naprosto zbytečně, protože ani jedna strana nemůže nikdy definitivně vyhrát.

Ps: Asi nejbizarnější tahák, co jsem kdy viděl, měla jistá nejmenovaná osoba ženského pohlaví, která si naprosto bezostyšně nalakovala nehty fyzikálními vzorečky. K tomu není co dodat.

Zezula Tadeáš, kvinta, Gymnázium Bučovice