Já však měl takové štěstí, že jsem jednoho znal osobně. - Pan profesor Berousek učil mého dědečka, otce a strýce, matčinu sestřenici, bratrovu švagrovou a v neposlední řadě mou maličkost. Jako by byl s naším vzdělávacím institutem přímo srostlý a ne a ne se pustit! A i když o ředitelský post nikdy neusiloval, pro mnohé byl nejvyšším... O to větší bylo pro nás šokující překvapení, když nám pan profesor Berousek ve druhém pololetí třídy kvinty sdělil, že nás z počtů (tak nazýval hodiny matematiky) učí poslední rok. Odchází na zasloužený odpočinek.

Pan profesor byl vynikající matematik! Ale počtům se věnoval málokdy (do pětačtyřiceti minut stihl vměstnat zpěv národních písní, příběhy z válečného období, náročné vázání uzlů a kondiční běh kolem školy). Zvykli jsme si dokonce i na to, že pan profesor nehodlá akceptovat žádné zbytečné vynálezy moderní doby. Inu, starého psa novým kouskům nenaučíš! Kružnice jsme rýsovali pomocí provázků, psali jsme bombičkovými pery (snahu naučit nás psát inkoustem pan profesor asi po dvou měsících vzdal), denně nám byla kontrolována čistota uší a tělesné tresty jsme přijímali statečně, neboť jsme si mysleli, že je to správné.

Měli jsme ho velmi rádi. Vychutnávali jsme si tedy náležitě poslední půlrok a snažili se udělat kantorovi radost. Pořádali jsme ve svém volném čase sběr papíru, každý měsíc připravovali besídky a vyzývavé oblečení ponechávali doma.

Pan profesor se k nám však zachoval nevděčně. Prohlásil, že se s námi rozloučí velkým matematickým testem, který si schovával pro tuto speciální příležitost. Třídou prolétl údivný šum. Pan profesor byl sice matematik na úrovni, ale na písemnou práci nás nikdy nepřipravoval, neboť my jsme prý náležité úrovně ještě nedosáhli. Teď zřejmě nadešel správný čas. Zazvonil zvonek a my jsme se chystali domů – naučit se alespoň... něco...

„Buďte poctiví! Pečlivě se připravte a nic vás nemůže překvapit...“ rozloučil se s námi ještě pan profesor. Před branami našeho ústavu byla obvyklá nebezpečná strkanice. Pan profesor šel kousek přede mnou. Malý primán zavrávoral a do kantora strčil. Jeho oblíbená modrá síťovka mu vypadla z rukou a vysypala se na zem. Studenti mu pomohli vše sesbírat a on je s mírným pokáráním opustil. Zůstal jsem před brankou sám. Kousek od patníku se něco zabělalo. Složený papír. Vzal jsem ho do rukou, abych se podíval, kterému nešťastníkovi asi vypadl. Očima jsem přelétl prvních pár kostrbatých řádků. Ruce se mi začaly nezvykle třást. Na hříšném papírku byly čtyři matematické příklady. Naše matematické příklady! Upřel jsem zrak do dálky. Záda starce se s pomalým sunutím vzdalovala. Kdybych přidal do kroku, mohl bych..., ale také bych mohl...

Štěstí mi naštěstí přálo. Ráno jsem si dával obzvlášť velký pozor, abych jel stejnou zchátralou tramvají jako pan profesor. Nenápadně jsem test do síťovky vrátil. Dobrý pocit z dobře vykonané práce? Ne. Jen špatné svědomí.

„Vážení studenti, i když vaše práce dopadly ještě hůř, než jsem očekával, jsem přesto potěšen. Jeden student mě nezklamal. Poctivě se zřejmě připravoval a písemnou práci splnil na výbornou! S poctivostí nejdál dojdeš. A to si pamatujte, milí studenti.“

Pan profesor odešel. Všechny jeho rady (včetně ranního otužování) si beru k srdci dodnes, ale v jedné věci se spletl. Nejdál dojdou ti, co nejvíce podvádějí a hřeší. Poctivost je sice hezká vlastnost, ale kam s ní kdo došel? A špatný pocit? Časem si na něj tak zvyknete, že už ho ani nevnímáte. Nepoctivci mají štěstí – jsem toho živým důkazem.