Po stopách národních hrdinů
Výrok amerického filosofa a spisovatele George Santayany praví: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.“ Možná právě pocity, které tento citát evokuje, přiměly profesory Evu Beinhauerovou a Jana Zelinku k tomu, aby nás, třídu oktávu, zavedli na místo, kde padli atentátníci heydrichiády. Ve dnech 12. – 14. září jsme se jako maruranti bučovického gymnázia nacházeli v Praze na školním výletě. Úterní odpoledne jsme tak mohli zasvětit vzpomínkám na operaci Anthropoid.
Příběh atentátníků si naše generace vybavuje jen z filmů, dokumentů nebo knih. Některé možná uvedl do obrazu film Atentát zhlédnutý v hodině dějepisu, mě zase kniha Josefa Šulce Dva proti říši.
K pravoslavnému chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici jsme vyrazili ze srdce Prahy svižnou pěší chůzí. Celou cestu nás doprovázelo drobné mrholení, které mě přimělo cítit se zádumčivě. Vždyť jsme se blížili k místu, kde vyhasly životy lidí obětované za náš národ. Za to, abychom se dnes mohli nacházet tam, kde jsme, žít ve svobodnému státě. Nad Vltavou, tepnou Prahy, poletovali racci a my jsme je sledovali ze Smetanova nábřeží. Jak ironický mi najednou připadal rozevlátý Tančící dům vyzařující groteskně dobrou náladu.

To už jsme ale scházeli po schodech do památníku. Než jsem se stihla rozkoukat po prostoru se skleněnými vitrínami s artefakty, už nás tamní zaměstnanec odváděl dál, do malé místnosti bez oken. Působila stísněným dojmem, ale o kryptu se nejednalo. „Posaďte se u nás, já vám nyní pustím krátký dokument a potom se podíváme do krypty,“ podal nám mile vyhlížející pán instrukce. Tak jsme usedli na dřevěné lavice, zaměřili svou pozornost na bílé plátno a začali sledovat dokumentární film. Ačkoliv dokument trval asi třicet minut, čas uplynul jako voda. Věděli jsme proto dostatek o událostech v zatáčce v pražských Kobylisích, o přípravách, které k nim vedly, i o smutném příběhu, který následoval. Jakmile poslední titulky odpluly za hranice plátna, zůstaly mi slzy v očích.
Nyní nastal čas na prohlídku samotné krypty. Vchod do ní ztěžoval kovový plát, který působil dojmem, že mě chce vtáhnout do událostí, jež se tam před desetiletími odehrály. Najednou jako bych byla zpět v době, kdy po pražských ulicích chodil strach. Chladný kus kovu mě odříznul od světa venku, jako by nebylo úniku. Spoře osvícený prostor lemovaly busty mužů, kteří na tomto místě zemřeli. Náš průvodce nás upozornil na několik zajímavostí, například na otvory po kulkách ve zdi či poklop, kterým se sem atentátníci spouštěli z kostela. „V těchto otvorech, kde kdysi bývaly rakve, atentátníci spávali,“ uvedl průvodce. Naší skupinkou projela vlna znechucení – jak nepochopitelné to pro nás je, když máme doma každý svou teplou postel. Najednou i náš hostel plný pavoučích sítí a jejich obyvatel stoupl v našich očích o několik příček výš. Vzápětí nás šokovala další zpráva:„A tam vzadu, blíž u stropu, můžete spatřit i několik šmouh od krve. Je laboratorně potvrzené, že se jedná o mužskou krev. Ještě však nevíme, kterému z mužů patřila.“
Nezapomenu na kamennou desku s přísahou našemu státu, která se hrdě vyjímala na zdi zničené kulkami a úlomky granátů. Byla jsem pyšná na všechny, kteří pod ni položili věnce se stuhami v národních barvách. Na tomto místě jsem si slíbila, že se sem jednou vrátím. S kyticí květů jako s tím nejmenším dárkem, kterým můžu uctít Gabčíka, Kubiše, jejich rodiny a všechny ostatní, díky nimž mohli dosáhnout svého cíle.

Karolína Levíčková, třída oktáva


V neviditelném světě
Je středa 13. září 2017 a já se s celou svojí třídou nacházím v Praze na třídenním školním výletě. Právě jsme sešli dolů z Pražského hradu a náš další cíl je jasný. Novoměstská radnice, kde se koná Neviditelná výstava. Když jsme se o této akci dozvěděli, dělali jsme si legraci, proč tam vlastně jdeme, když stejně nic neuvidíme. A vůbec jsme nebyli daleko od pravdy...
Ocitli jsme se před krásnou a majestátní budovou – Novoměstskou radnicí. Její dominantou je kamenná věž s ochozem, nárožními věžičkami a vysokou šedivou střechou. Centrální dvůr radnice obepíná čtyřkřídlý areál , kde návštěvníka nejvíce zaujmou bílé renesanční štíty v kontrastu s jasnou, červenou střechou. Ale dost rozplývání se nad architektonickými památkami matičky Prahy, vcházíme dovnitř!
Vyjdeme nekonečně dlouhé schodiště a ocitáme se v místnosti, na jejíchž zdech jsou vyvěšeny tabule plné informací a zajímavostí o světě nevidomých. Prohlížíme si Braillovu abecedu. U několika stolečků si můžeme s partnerem zahrát poslepu různé hry. Smutným faktem ale je, že my jsme po několika hodinách chození nejvíce ocenili pohodlný gauč, na který jsme se okamžitě všichni naskládali. Neseděli jsme ale dlouho, jelikož přišla drobounká a tak nějak zvláštně vyhlížející slečna. Přemítala jsem, jestli je nevidomá. Nakázala nám rozdělit se do skupinek po osmi. „Necháte ve skříňkách všechno, co svítí nebo vydává zvuky. Váš průvodce se jmenuje Jarda.“ Nic víc jsme se nedozvěděli. Neměli jsme tušení, co nás čeká. „Mám hodinky, kterým trochu svítí ručičky, ty můžu mít?“ otázala se spolužačka. Ne, ani hodinky neprošly. „Začínám mít strach,“ ozvala se kamarádka za mými zády. Jo, to já taky, říkám si v duchu. Slečna otevírá dveře, my vcházíme dovnitř a jakmile zaklapnou dveře, přichází naprostý šok.
Ocitáme se v černočerné tmě, nicotě, prázdnotě, kdy nepoznáte rozdíl mezi otevřenýma a zavřenýma očima, kde nevidíte nataženou ruku před sebou, kde nevidíte absolutně nic. Naráz se někde nad našimi hlavami ozve hlas: „Ahoj, pokud jste tam venku dávali pozor, tak víte, že moje jméno je Jarda a na další hodinu budu vaším průvodcem. Díky vaší dočasné ztrátě zraku se budete muset řídit dalšími smysly, hlavně sluchem a hmatem. Natáhněte pravou ruku před sebe a po pravé straně nahmatáte zeď, podle které budete teď postupovat. Když lusknu prsty, půjdete za tím zvukem nebo za mým hlasem. A nelekněte se, když vás najednou chytnu a trochu popostrčím správným směrem.“ Tak tady úsloví „slepě důvěřovat“ dostává nový rozměr, a to doslova. „A odkud že jste?“ vyptává se Jarda. „Z Moravy. Z Bučovic.“ „Aháá, já si říkal, že tu slyším takový jiný přízvuk,“ odtuší spokojeně Jarda. Nemám tušení, jak vypadá, ale podle hlasu mi připadá jako mladý a příjemný muž.
Pomalu postupujeme dopředu, nataženou rukou neustále ohmatávám zeď po pravé straně, případně spolužaččina záda přede mnou. Zřejmě nejsem sama. „Kdo mi to sahá na zadek?!“ ozve se spolužačka a hned nato salva smíchu. Otázkou zůstává, jestli to byl omyl, anebo někdo využil situace. „Představte si, že přijdete domů, kde se ocitnete jako první?“ ptá se Jarda. Aha, takže jsme v předsíni. „Ano, přesně tak! Všechno to tu ohmatejte, co cítíte?“ Deštník, věšák, pověšený kabát... Je docela těžké orientovat se někde, kde jste v životě nebyli, a musíte rozpoznávat věci jen podle hmatu. Ale když jste slepí, nic jiného vám nezbývá. „Nezakopněte o ten botník! A vyzouvat se nemusíte, pojďte dál do kuchyně!“ volá nadšeně Jarda. Toho člověka to evidentně baví. A nebo se baví naší zmateností? Ale to už jsme v kuchyni, u kuchyňské linky. Ty menší předměty rozeznávám lehce, s těmi většími mám trochu problém, často se nechám podat od Jardy. V obýváku objevíme plyšáky a já vedu se spolužákem spor o to, zda je to lev, nebo tygr, neboť podle spolužáka není to, co já pokládám za hřívu, hříva. Postupně procházíme celým bytem, už mám trochu představu, jak asi tento prostor vypadá. Naráz slyšíme zvuky z ulice, znějí naprosto realisticky, ale Jarda nám prozradil, že je to pouze zvuk z reproduktoru. Na autentičnosti to však neubírá ani trochu. Ocitáme se tedy na ulici, procházíme zřejmě nějakým trhem, podle čichu poznáváme různé druhy zeleniny a ovoce a snažíme se, aby nás něco nepřejelo. „Ale fuj, nehrabeme se v odpadkovém koši!“ volá na někoho pobaveně Jarda. Je docela vtipný. Nevím, jestli je nevidomý, nebo ne, ale trochu ho podezřívám, že má na očích nějaké brýle, které mu umožňují vidět ve tmě. Ví totiž vždy naprosto přesně, kde kdo jsme, dokáže nás chytit a nasměrovat správným směrem, řekne nám naprosto přesně, kde a jaký předmět můžeme najít... Připadá mi to neskutečné.
Z víru velkoměsta jsme přešli do uklidňujícího šumění nějakého potůčku, ptáci zpívají a nohy se mi boří do měkkého mechu. Jsme v lese. Přejít úzkou lávku se zdá jako nesplnitelný úkol, ale podařilo se. Navštívili jsme také galerii soch, kde je naším úkolem poznat sochu dle hmatu. Jakžtakž poznám sfingu, laň, ale Atlase už opravdu ne. Konečnou zastávkou naší cesty je bar. Zde by byla možnost dát si něco k pití či k jídlu, ale bohužel jsme si nikdo nevzali peníze. No nic, ani v tomto baru nedostanete nic zadarmo. Ale aspoň nám Jarda vysvětlil, jak nevidomí poznávají mince. Koruna má vroubkovaný okraj, desetikoruna taky, ale je mnohem větší. Dvoukoruna má po obvodu ostře oddělené hrany, dvacetikoruna také, ale opět je větší... Je to prosté, ale věřím, že spoustaz nás si toho do této doby nevšimla. Včetně mě. Zde také přichází řada na dotazy. Dozvídáme se, že Jarda je slepý už šestnáct let a šest let provádí touhle výstavou. Takže jak sám skromně řekl: „Asi už zhruba vím, kde co je.“ Mně to ale připadá neuvěřitelné. On sám tuhle výstavu za světla také nikdy neviděl, přesto zná každý detail a dokáže se zde přesně orientovat. Padají zajímavé otázky, například jak si vaří, nakupuje nebo třeba jak páruje ponožky. Pak už se s námi rozloučí a následuje hlasitý potlesk, který si bezesporu zaslouží.
Po hodině, kdy si naše oči přivykly tmě, je trochu šok vidět znovu denní světlo. Ale mnohem více si ho po této velmi zajímavé a poučné hodině vážíme. A mimochodem, v denním světle jsem na chvilku konečně zahlédla Jardu. Podle šedivých vlasů je už starší, ale podle hlasu mu jeho věk ani handicap neubral na nadhledu, elánu a radosti ze života.

Petra Duroňová, 4.A