F O T O G A L E R I E

   Naše třídy sexta a 2.A nasedly v Bučovicích do autobusu žádostivy se dozvědět, kam to vlastně jedou. Směrodatné totiž pro většinu bylo, že v úterý 31.května se nejde do školy, nýbrž vyráží na exkurzi. Čert vem to, že nikdo při placení netušil, kam že to vlastně jedeme (nebo alespoň pro sextu to nejspíš mělo být zajímavým překvapením, které jí nikdo nechtěl zkazit). Třídní pokladníci prostě dovedou divy.
Jako opozdilec jsem dostala v autobuse místo vedle paní profesorky Kostrbové, která spolu s Broňou (omluvte poněkud familiárnější oslovení, ale má k naší třídě, zvláště pak k jednomu jejímu žáku, řekněme skoro až rodinné vazby) měly tvořit pilíře našeho putování a zajistit, aby se nikdo neztratil či případně ztratil ten, kdo měl. Než jsem stihla vyslovit otázku, kam že se to jede, předběhl mě řidič autobusu. To mě trochu zaskočilo. No, zaskočilo, řekněme že jsem se trochu vyděsila. Zavrtala jsem se do sedačky s myšlenkami na trochu větší než menší potíže. Neměla jsem ale podceňovat „profíka“ jako je pan Učeň (Nesovák!!!), který zvládne jet kamkoli jen tak „z placu“.


A skutečně. Po necelých dvou hodinách skákání po D1 (jízdou bych totiž náš přesun rozhodně nenazývala) se před námi skvělo panoráma Třebíče, kde jsme nejprve navštívili jeden ze skvostů českého středověkého stavitelství, třebíčskou baziliku sv. Prokopa, která od roku 2002 patří k národním kulturním památkám a také se už nějakou dobu skví na seznamu světového dědictví UNESCO. Krásnou románskou stavbou s gotickými prvky a vyzdobenou jedněmi z nejstarších a nejvýznamnějších fresek na našem území nás provedla milá paní průvodkyně, která musela občas tišit hlasitější projevy některých nadšenců z našich řad, kteří svůj obdiv nedokázali skrývat. Prošli jsme sklepením a podívali se po bylinkové zahradě (kde naštěstí byly u každé byliny popisky, takže si nikdo nemusel připadat hloupě nebo naopak nafoukaně ostatním dokazovat znalost každého plevele).
Pouť pokračovala židovským městečkem, tedy městskou čtvrtí, která byla dříve ghetem pro židovské obyvatele. Prohlídka židovských domků byla neméně poutavá. Každý z nás si určitě z této návštěvy vzal jasné ponaučení – židé bychom být nemohli, protože bychom se - až na výjimky – několikrát denně bouchali hlavou o „futra“ , což by dřív nebo později nevydržela buď stavba, nebo naše mentální zdraví. Seznámili jsme se také s židovskými tradicemi a každodenním způsobem života židovských obyvatel města. Mohli jsme také vidět oblečení a typické zařízení židovské domácnosti. Plynule jsme se přesunuli do synagogy se stěnami popsanými nejspíš strašně zajímavým, ale pro nás nerozluštitelným textem. Abychom pomohli průvodkyni, otestovali jsme vícejazyčný automat s výkladem, který ale nesnesitelně huhňal (a námi zvolenému jazyku – hebrejštině – nikdo bohužel stejně nerozuměl).
Návštěvu Třebíče jsme zakončili marným hledáním KFC či McDonald na jednom z nejdelších náměstí v republice. Není tam a věřte, že jsme ho prošli celé. Takže po turisticky využitém osobním volnu jsme přece jenom našli v Třebíči i modernější stavbu než byla bazilika a koupili si občerstvení. Ještě stále plní elánu (nebo už v agónii?) jsme nasedli do luxusně vyhřátého autobusu (což asi každý v takovém parnu jako je na konci května uvítá) a pokračovali do Kralic nad Oslavou.
Kralice jsou takovým poutním místem, živoucím pomníkem českého knihtisku. Navštívili jsme místní kostel, kde jsou pohřbeni také někteří významní kraličtí občané, a poslechli si něco o historii města. Také jsme samozřejmě prošli stálou expozici věnovanou jak jinak než asi nejslavnější knize v Kralicích vytištěné, Kralické bibli, na jejíž zrod jsou místní náležitě hrdí. Všichni jsme si myslím oddychli, že za knížky už nemusíme platit několik krav a po otestování starého tiskařského lisu jsme s uznáním (a taky s velkou únavou) vyrazili směr Bučovice.
To řidič už dopředu věděl, neměla jsem tedy strach, že se zase zeptá, kam že vlastně jedeme. I když by to bylo vlastně jedno, stejně bychom nakonec domů dorazili, protože všechny cesty vedou do Bučovic.

Anna Hrubá, sexta