aneb "Židovské nemuzeum, spokojené hovězí a poprava spolužáka"

Na začátku školního roku nám byl dán šlechetný slib, že se podíváme do židovského muzea. Časem jsem na to samozřejmě zapomněl, protože má paměť je ještě docela daleko od nekonečna. Proto jsem v pondělní hodině dějepisu zažil překvapení, kterému bych na mnou právě vytvořené stupnici překvapení přiřadil asi devět a půl z jedenácti Kinder vajíček. Jediné, co jsem pobral z instrukcí paní profesorky Goliášové bylo to, že v úterý 24. května roku 2016 našeho letopočtu v 7:41 středoevropského letního času mám své tělo donést na vlakové nádraží a napjatě vyhlížet vlak, který jede zprava doleva. A tak se taky stalo. Ve vlaku jsem si myslel, že tu nejtěžší část už mám za sebou, ale nemohl jsem v tu dobu tušit, že se v následujících hodinách stanu amatérským hercem, navrhnu popravu spolužáka a skoro se udusím melounem. Ale vyřizování jízdenek taky nebyla žádná sranda, protože tu dobrou paní za přepážkou napadlo zareagovat na „dvě čtyřzónovky prosím“ tím, že mi prodá dvě pětizónovky. Celou cestu jsem o tom přemýšlel, vždyť přece na napočítání do pěti člověku stačí jedna zdravá ruka.



Moravská metropole mi jako vždycky připadala moc špinavá, moc velká a moc hlučná. Seskupili jsme se vykročili jsme do velkoměsta, jako stádo ovcí ve světě vlků. Došli jsme na místo, odkud se Brňané dokáží dostat třeba i na Měsíc – na místo, kde se setkávají šaliny. Poslušně jsme se naskládali do jednoho vagonu. Jakmile jsem se přisál k nejdůmyslnějšímu bezpečnostnímu přístroji co známý vesmír viděl, rozhlídl jsem se kolem. Jasně, že myslím ty ulepené žluté tyčky, umístěné v nedosažitelných výšinách pro jednu naši spolužačku, kterou ale samozřejmě všichni máme rádi. Změřil jsem si ostatní cestující pohledem a popřemýšlel, který z nich by mohl být terorista. Vystoupili jsme na stanici Moravské náměstí a odtud jsme pěšky došli do budovy, která měla být oním židovským muzeem. Budova uvnitř rozhodně nevypadala jako muzeum.
Usadili jsme se na židlích s otvíracími tácky, které nešli otevřít a čekali, co se bude dít dál. Zanedlouho se objevila slečna průvodkyně a přivítala nás. Vysvětlila nám, že jsou pouze brněnská pobočka Židovského muzea v Praze a že mají pouze dva zaměstnance. První částí našeho programu byl workshop. Rozdělili jsme se do pěti pětic a obdrželi záhadnou bednu. Místo pokladu na nás ale vybafli věci, které Židé používají v každodenním životě. Každá skupinka v bedně měla odlišné věci na odlišnou situaci. Někteří měli svatbu, jiní sváteční večeři. My jsme měli židovskou domácnost. Naším úkolem bylo zajímavě podat spolužákům informace, které jsme získali z obsahu našich beden. Právě tady přichází ten skvělý nápad s rituální popravou spolužáka. Z písemných materiálů, které byly v naší bedně, jsme vyčetli, že jedno z pravidel košér stravování je speciální zabití zvířete. Zvíře musí být zabito jediným řezem ostrým nožem bez špičky, který přetne hrtan a jícen, aby vykrvácelo co nejrychleji a zbytečně se nestresovalo. Židé očividně ví, jak bojovat se stresem. A tak mě napadlo, že by můj spolužák mohl zahrát třeba kravičku a další spolužák by mohl být šochet – speciálně trénovaný uštědřovač ran z milosti. Pětisekundové představení bylo úspěšné i přes absenci jakéhokoliv cvičení. Všichni jsme nakonec byli pochváleni za skvělé nasazení a povedené provedení, dokonce nám paní profesorka Lokajová řekla, že jsme asi nejlepší třída, se kterou tam kdy byla, ale něco takového jsme samozřejmě očekávali.
Dalším bodem programu byl oběd, před kterým nám ale slečna průvodkyně pověděla pár zajímavostí o košér stravování. Uvědomil jsem si, že kuchař, který vaří pro Židy, nemůže být člověk, ale nějaká vyšší bytost. Košér má tolik pravidel, že i vaření čaje se může zvrtnout v kulinářský horor. Na oběd jsme měli džus, čočkovou polévku, meloun a hovězí s rýží. Ale nebylo to jen tak z ledajaké kravičky, ale z kravičky, která celý život spokojeně běhala po louce, okusovala, co se jí líbilo a fotila si selfie s kámoškama, kdykoli chtěla. Samozřejmě byla zabita podle pravidel košéru. A pak přišel incident s melounem, který se mě pokusil podle udusit, ale naštěstí jsem z toho vyvázl. Nechápu, proč zrovna já musím dostat misku s agresivním melounem plným zloby.
Poslední věc, která nás čekala, byla návštěva hřbitova, ze kterého jsme všichni ale samozřejmě plánovali ještě odejít, protože tu na světě na nás čekají rakoviny na vyléčení, perpetuum mobily na sestrojení a války na ukončení. Byli jsme upozorněni slečnou průvodkyní, že na židovský hřbitov musí jít kluci s pokrývkou hlavy. Nepůjčil jsem si hřbitovní jarmulku, protože jí už určitě použilo množství různých lidí a zvířátek k různým účelům. Místo toho jsem si nasadil kapuci. V kapli nám slečna průvodkyně pověděla něco o historii židů v Brně, od středověku až po současnost. Pak jsme se šli projít po hřbitově. Navštívili jsme nejvýznamnější tam pohřbené židy a dozvěděli se něco o jejich životech. Pak jsme se rozloučili s milou slečnou průvodkyní, se kterou se snad ještě někdy potkáme, a vydali se zpátky do centra města a domů.

Daniel Štark, 2. A