Jsme tady... - Den první
Malé městečko Bučovice je zahaleno do tmavého pláště. Poklidné ticho naruší staré kostelní hodiny. Odbíjejí pátou hodinu ranní. Před budovou gymnázia nervózně přešlapuje dvanáct ospalých postav – jedenáct studentů pod dohledem paní profesorky. Každému se u nohou krčí malé zavazadlo. Nikdo nemluví. Všem těkají pohledy z jednoho na druhého. Až konečně... dva obrovské reflektory ozáří tmavou uličku. Ze tmy se vynořuje zájezdový autobus. Přijíždí pro nás...

V útulném dopravním prostředku zabíráme ta nejlepší studentská místa – úplně vzadu. Poslední zamávání. Loučící se úsměvy a kmitající paže mizí v dálce.

            Osobně navigujeme pány řidiče před budovu vyškovského gymnázia, kde na nás čekají naši spolucestující. S příchodem dalších třiceti lidí se začínají prostory autobusu nějak zmenšovat a situace začíná býti poněkud chaotická. Nakonec je  vše šťastně vyřešeno. My a úhledně složená saka tvoříme zadní část, prostřední Vyškováci, přední místa zaujímá tradičně profesorský sbor (v našem případě lehce komornější) s panem asistentem a  čelo autobusu zbylo pochopitelně na pány řidiče, kteří na sobě nedávají znát žádnou únavu a s úsměvem se chystají zdolat tu spoustu kilometrů.

            Ještě před odjezdem k nám promlouvá několika slovy pan senátor Bárek. Po chvilce se za jeho zády zavírají s hlasitým sykotem dveře. Červené digitální číslice mění tvar. Šest hodin – čas skutečného odjezdu.

            Monotónní cesta po poklidné dálnici nás lehce uspává. Rychlá jízda zpívá svou ukolébavku a autobus postupně utichá. Klíží se nám víčka. Usínáme.

            Matička Praha opět nezklame. Složité dopravní situace, několik nečekaných kliček a prudká zpomalení způsobují, že jsme všichni zase na nohou. A tak první zastávku před Plzní radostně vítáme. Dokupujeme poslední české kousky. Vždyť tam někde v dálce už jsou zcela jistě hranice.

            Ano, v Rozvadově, který nemilosrdně odděluje naši vlast od sousedního Německa, jsme opravdu brzy. Celní kontrola probíhá v naprostém pořádku – tedy téměř neprobíhá. A kdyby svislé dopravní značky neukazovaly krkolomné německé názvy, asi bychom si ani nevšimli, že pokračujeme po cizí dálnici. V Německu podnikáme dvě zastávky. Jednu si vynutí naše nevyzpytatelné močové měchýře, druhou německá policie, která neváhá, svede nás z dálnice a požaduje spoustu formalit. Vše je naštěstí v pořádku. Pokračujeme dále.

            Hranice mezi Německem a Francií jsou skutečně evropské – pouze ti, co věnují cestě patřičnou pozornost, si povšimnou, že už jsme téměř na místě.  Vítá nás Francie.

            Hotel Etap v městečku Ostwald nacházíme překvapivě brzy. Bohužel stejně brzy zjišťujeme, že takzvaných hotelů „Etap“ je ve městě více a tenhle zkrátka není ten pravý. Po chvilce bloudění ale objevujeme druhý hotýlek. Na první pohled je stejný jako ty ostatní. Obrovská žlutomodrá budova pravidelných tvarů, která připomíná naše moderní panelové domy. Tak v čem je tolik jiný? Vítá české studenty.

            Před vstupní halou na nás již čeká osobní asistent a  asistentka pánů poslanců. Nejprve se s námi přivítají, poté mluví o programu druhého dne a následně každé trojici rozdají malé papírky s kódy  pokojů. Závěrečné poučení: „Ztratíte-li papírek, spíte venku!“ V tu chvíli neleníme a hledáme své mobilní telefony. Všem se nám rozšiřuje telefonní seznam o položku „kód“. Pro jistotu.

            Několik rozechvělých ukazováčků naťukává šestičíselný klíč. Zámek je dobyt, s cvaknutím  se otevírají žluté dveře.

            Co se nedá Francouzům upřít, je schopnost vměstnat spoustu věcí na malou plochu. Pokojíček je docela miniaturní, přesto se v něm nachází toaleta, sprchový kout, umyvadlo, manželská postel, patrová postel, stolek a televize. Zázrak? Ne jen trocha šikovnosti a využití všech prostor. Nutno podotknout, že vše je důkladně čisté a přátelsky útulné. Dlouho se v místnosti nezdržujeme. Blíží se osmá hodina večerní a my jdeme okusit francouzskou kuchyni.

            Restaurace Hippopotamus se nachází asi pět minut chůze od hotelu. Neonově osvícená budova září do tmy. Vyhladovělí zasedáme ke stolkům. Řízky jsme už všichni zkonzumovali během nekonečné cesty a naše žaludky se začínají ozývat. Po lehce dlouhé chvilce se nás ujímá několik vlídných číšníků. Některé z nás zasytí pouhý předkrm, a co teprve hlavní chod! I když se nepodává pečený či grilovaný hroch, jak název sliboval, na kuřecím masu a francouzském víně si také náležitě pochutnáme. Jablečná zmrzlina doladí naše chuťové buňky a my s plnými žaludky a héliovými balónky spokojeně opouštíme restauraci.

            Individuálně si prohlížíme blízké okolí. Naše kroky ale zavede dotěrná únava zpět do hotelu. Svá znavená těla ukládáme pod tenká prostěradla. Zavíráme oči a necháváme si zdát své první francouzské sny.

S čápem po městě... – Den druhý

            S hlasitým zívnutím a protažením vítáme druhý den. Výhled z okna sice komplikuje ranní mlha, ale ta je, zdá se, na ústupu.

            Jídelna v hotelu je snad ještě menší než samotné pokoje. Nevadí. Během jedné hodinky se všichni prostřídáme. Je libo čaj? Kávu? Džus? Čokoládu? Housku? Sladké pečivo? Topinku? Každému podle chuti.

            Zaujímáme svá místa na vysezených autobusových sedačkách. Cesta do centra Štrasburku trvá přibližně hodinku. Francouzské uličky jsou zákeřné. Když už jsme téměř u cíle, cesta končí a my pátráme po dalších a dalších způsobech, jak najít vhodné místo k parkování. Nakonec to vyřešíme poněkud netradičním, ale čistě českým způsobem. Přijíždíme k semaforu. Všichni jsme psychicky připraveni k rychlému výstupu. Ukončete výstup a nástup, semafor mění barvu. Zvládli jsme to. Jsme všichni.

            Dominantou města je bezesporu ohromující katedrála. Nachází se přímo v centru města a je vidět téměř z každé uličky. Mohutnost snad nejlépe vystihuje výrok naší asistentky: „Ve Štrasburku se nemůžete ztratit. Ke katedrále trefí každý šimpanz!“ Výstižné.

            S oběma asistenty se tedy setkáváme před královskou katedrálou. Několik málo slov o historii, dnešním programu a už se s průvodci vydáváme do víru velkoměsta. Pro jistotu ještě dostáváme  mapky města. Student bohužel není šimpanz...

            Štrasburk leží na území Alsaska. Jedná se tedy o město, kde se mísí francouzská a německá kultura. V dnešní době je symbolem míru těchto dvou zemí. Prohlídka probíhá v poklidnějším tempu, máme čas si vše náležitě vychutnat, prohlédnout, zdokumentovat. Na každém rohu stojí spousta pouličních stánků se suvenýry. A co je typickým symbolem Štrasburku? Čáp. Čápa nacházíme v různém provedení opravdu všude. Plyšové hračky v různých velikostech, pohlednice, utěrky, propisky, nálepky, trička, odznaky,... čáp, čáp a zase čáp. Později se dozvídáme, že čáp není symbolem jen tak pro nic za nic. Městečko se pyšní fenomenálním počtem těchto ptáků. Od  černých až po klasické bílé, od divokých až po krotké... My však nemáme štěstí. Za celý pobyt nepotkáváme ani jednoho (tedy živého, vycpané exempláře si dokonce přivážíme domů). Je nám však vysvětleno, že v dnešní době se čápi zdržují pouze v parcích a rezervacích. Škoda.

            Obědváme v útulném sklípku jedné restaurace. Opět se setkáváme s velice milou francouzskou obsluhou. I když černá pleť číšnice  v tmavém prostředí téměř splývá, už z dálky nás vítá její zářící úsměv. A opět – předkrm, hlavní chod, dezert, káva. A opět – jsme přesyceni. Dokonce zjišťujeme, proč se zapečeným bramborám říká „francouzské“. K jídlu je nám nabízeno tradiční víno. Rýn odráží paprsky podzimního slunce, počasí se umoudřilo. Proto také zůstáváme moudří a raději popíjíme džus nebo obyčejnou vodu.

            Městečko kruhovitě lemuje řeka Rýn. Díky projížďce lodí si můžeme ještě jednou, důkladněji, prohlédnout téměř celý Štrasburk. Po chvilce přijíždí do přístavu naše loďka. Velká, moderně vybavená a s prosklenou kopulí. Usedáme na azurové sedačky, nasazujeme sluchátka a Mozartova hudba do nás vdechuje tu správnou atmosféru. Rozjíždíme se. Projíždíme kolem významných budov města a posloucháme anglický komentář. Štrasburk je typický hrázděnými domy, které jsou zdobeny dřevem, dále pořádkem a bohatou květinovou výzdobou. I když projíždíme centrem, máme pocit, že jsme uprostřed poklidného venkova. U budovy parlamentu provede naše lodička elegantní obrat, tam až zítra...

            Tříhodinový rozchod využíváme k zakoupení nezbytných upomínkových předmětů, prohlídce katedrály a procházce. Poté dostáváme šílený nápad. Téměř všichni si na památku necháváme namalovat od pouličních malířů vlastní karikatury. Se srolovanými portréty a úsměvem na tváři končí náš volný čas.

            V luxusní restauraci čekáme příchod našich hostitelů – pana Dr. Libora Roučka a pana JuDr. Richarda Falbra. Salónek tvoří pět obrovských stolů. Uprostřed stoluje náš profesorský sbor, osobní asistenti a právě příchozí poslanci. Všechny nás osobně přivítají a pohovoří s námi. Potom už chod střídá chod a my popíjíme „tvrdé“francouzské víno.

            S dnešním dnem se loučíme opět u katedrály. Je překrásně osvícená a my vnímáme její velikost a nedosažitelnost.

             V autobuse vrcholí rivalita mezi oběma gymnázii. Střídavě zpíváme „vlastenecké“ písně. Souboj končí nerozhodně. Naše „Vínečko bílé“ utíná příjezd do hotelu.

            Jsme unaveni, ale spát se nám jaksi nechce, vždyť zítra... zítra je už poslední den.

Taje parlamentu... – Den třetí 

            Dnešní probuzení se od toho včerejšího významně liší. S nostalgií balíme svá zavazadla a mechanicky žvýkáme snídani.

            Převlékáme se do slavnostního oblečení – čeká nás slavnostní návštěva. Návštěva Evropského parlamentu.

            Ještě zkontrolovat pokoje, zaklapnout dveře a naložit zavazadla. Autobus se rozjíždí. Za chvilku už není vidět ani obrovský štít hotelu.

            Evropský parlament je komplex několika budov. Moderní černé prosklené budovy upoutávají už z dálky naše pohledy. Všude kolem dvanáct hvězd, všude kolem spousta vlajek, všude kolem spousta nápisů. Dorazili jsme na místo, kde je každý národ, třebaže malý, součástí velkého společenství.

            Před pomyslnými branami pózujeme a zvěčňujeme se na několika fotografiích. Uprostřed kruhového prostranství se setkáváme opět s asistenty. Projdeme přísnou kontrolou a bloudíme v té spoustě skleněných uliček a zákoutí.

            V menší místnosti, která je vybavená pohodlnými křesly, probíhá hodinová beseda s pány europoslanci ČSSD. Zpočátku jsme velice nesmělí, ale po chvilce ztrácíme zábrany a téměř každý se hlásí o slovo. Čas je ale neúprosný. Ale – v tom nejlepším se má přestat, ne?

            Pány poslance vystřídá sympatická slovenská asistentka, která si pro nás připravila přednášku o Evropském parlamentu. Nejdříve jsou prozkoumány naše znalosti o Evropské unii a poté jsme seznámeni se systémem hlasování na plenárním zasedání.

            Zasedání probíhá v obrovském kruhovém sále. Máme možnost vše sledovat z těch nejvyšších míst. Pod námi sedí spousta politiků, kteří se nám zdají jako drobní mravenečkové. I když máme podrobný plánek se seznamem poslanců a sedačky jsou rozmístěny podle politických stran, máme velký problém najít „ty své“. Díváte se tam dolů a máte pocit, že jste v úplně jiném světě...

            Zasedání začíná. Opět si nasazujeme sluchátka s překladem. Tentokrát se pod číslicí třináct nachází naše rodná řeč. Byli jsme sice upozorněni na to, že hlasování je velice rychlé, ovšem takovou rychlost nečekal asi nikdo: „Kdo je pro? Proti? Zdržel se? Přijato! Kdo je pro? Proti? Zdržel se? Zamítnuto!...“

            S lehce opožděným překladem a pohledem na nepřehledné mávání paží máme pocit, že plenární zasedání je hlavně chaotické zasedání. Vzduchem se šíří jediná otázka: „Jak to mohou tak rychle spočítat?! Vždyť elektronicky se přezkoumává pouze pár zákonů...“

            V jídelně Evropského parlamentu dostáváme odpovědi na naše otázky. Není důležitá odpověď jedince, ale celé strany. Podle rozmístění stran je tedy orientace velmi jednoduchá. Už začínáme chápat, alespoň trošku...

            Od osobních asistentů dostáváme upomínkové předměty, abychom na exkurzi do Evropského parlamentu nezapomněli. Ale to se snad ani nedá. Poslední loučení. Poslední otočení.

            Na parkovišti se převlékáme opět do civilního oblečení. Usedáme do autobusu. Opouštíme Francii.

            V Německu na nás ještě čeká dvouhodinová zastávka – prohlídka muzea v Sinsheimu. Po dlouhém bloudění procházíme mezi exponáty aut, letadel, válečných strojů a nejrůznější techniky. Neváháme vyzkoušet dlouhé adrenalinové skluzavky z letadel a dosyta řádíme na dětském hřišti. Vždyť nás čeká dlouhá cesta.

Konečná... - Den čtvrtý

            Svítá. Slunce nás lechtá do tváře. Několik minut po šesté nás opět vítá město Bučovice. Stojíme na parkovišti a pozorujeme mizící autobus. Tentokrát máváme my.

           S příchodem domů zjišťujeme, že nenacházíme slov pro vyjádření všech pocitů... Vždyť jich bylo tolik... Snad na jednom se všichni shodneme. Na obrovském DÍK. Za to, že jsme viděli a poznali to, o čem se nám možná ani nesnilo, to, co bychom za normálních okolností asi nikdy nespatřili. Takže ještě jednou – děkujeme. Tentokrát bez politiky, obyčejně, prostě lidsky.

Marcela Levíčková, VIII., Gymnázium Bučovice