Náš poslední velký výlet popravdě řečeno začal už den před odjezdem, kdy jsem doma v podvečerních hodinách navštívil komoru, kde byly uschovány dozlatova usmažené řízečky připravené na zítřejší cestu.

Autobus s papoušky už čeká v Brankovicích na návsi a v dálce vidím přicházet profesora Zelinku. Nemá toho nějak málo? „Nejvíc místa mi v tašce zabírají pohorky," odpoví na naši otázku.

Zábava nezačala až v Praze, ale už na dálnici D1, která úspěšně simuluje jízdu v tanku.

Téměř pět hodin po odjezdu z Bučovic přijíždíme k cíli naší cesty. Praha nás vítá s otevřenou náručí. Je vidět, že ještě neví, s kým má tu čest. S ostatními spolužáky vystupuji u vysokoškolských kolejí z autobusu. Ujišťuji se, zda po nekonečném sezení v jedné poloze dokážu ještě chodit.




Nalézt Čecha mezi všemi cizinci bylo obtížné. O to víc nás pobavil vtípek na adresu zahraničních turistů, kteří se zeptali na cestu k nejbližší stanici metra (anglicky subway). Nasměrovali jsme je totiž do restaurace SUBWAY s nabídkou sendvičů.

První čtvrthodina v první synagoze: Páni, to je zajímavé. Po půl hodině: Už bude konec? Hodina za námi: Tady už jsme byli, ne? Asi za sto let: Konečně konec!

Ve vyhlídkové observatoři žižkovské věže jsou zavěšena křesla připomínající bubliny. Úžasná možnost dát odpočinout unaveným nohám. Z reproduktorů slyším šum Vltavy, zpěv ptáků ve Stromovce, odbíjení orloje a já pomaličku usínám. Budí mě až zvolání: „Jdeme!" Otevírám oči a vidím noční Prahu.

Procházka po nočním Karlově mostě nemá chybu. Teď už se jen nějak doplazit zpátky na pokoj.

V metru se mi mírně zrychluje tep, neboť můj orientační (ne)smysl je skutečně dokonalý. Jestli se tady někde ztratím, bude to můj konec.

„Bučovice! Vystupovat!" Spolucestující v metru se tímto naším zvoláním docela dobře baví, ale co, aspoň se nikdo neztratí.

Prezidenta jsme na na Hradě sice neviděli, ale přesto to stálo za to, i když se určitá část naší družiny dočasně ztratila.

Na cestě k naší další zastávce nás už čeká kameraman televize Nova a pan Tomio Okamura. Prohodíme pár slov, natočíme materiál do Střepin a pokračujeme dál.

Tomio Okamura nám ukazuje cestu k Senátu. Je totiž přesvědčen, že bloudíme.

Po příchodu do sídla Senátu jsme velmi „příjemnou" zaměstnankyní u bezpečnostního rámu zkontrolováni jako teroristi z Blízkého východu.

Jediná zbraň byla nakonec nalezena u Mgr. Marty U.

Po zjištění, že budova Senátu je vlastně honosná maštal, se opět rozprcháváme někam na jídlo.

Druhý den, po krátké noci, vyrážíme na prohlídku Národního divadla, které je opravdu nádherné.

Národní třídou míříme k Národnímu divadlu.
„Vidělas toho herce? Toho, jak nám šel naproti..."
„Neviděla. Jakýho?"
„No toho, hrál Jak vytrhnout velrybě stoličku, toho tatínka."
„Jo, ty myslíš Františka Němce."
„No, asi..."

Za úsvitu se urychleně balíme a odcházíme na snídani. Při odchodu z pokoje důrazně připomínám spolubydlícímu, aby za sebou zavřel, na což mi odpovídá slovy: „Já vím, vole."
Přesto se u snídaně dozvídám, že pokoj zůstal odemčen.

„...viď? A tak jsem jí pověděl, že na Dejvický je konečná..." Pro sebe se zasměji. Ani za tři dny jsem si na na místní odlišnou mluvu nestačila zvyknout.

Pod koněm se potkáváme se 4.A, kterou jsme za celé tři dny téměř neviděli. „Tak kolik jste toho nachodili? Prý jste jeli metrem jen dvakrát nebo třikrát?" zjišťuji. „To, co jsem najezdil na cykláku na kole, jsem tady nachodil pěšky!" odpovídá zničený spolužák.

Praha je opravdu nádherné město, a to jak po historické, tak po gastronomické stránce.

Celkově byl výlet podařený, přestože spolubydlící chrápal jako dřevorubec.

Exkurze byla velmi příjemná. Viděli jsme místa, kam bychom se sami dobrovolně nikdy nevydali (i přesto, že jsou to místa velmi zajímavá).

Tato exkurze byla podle mě velmi vydařeným zakončením školních výletů na gymnáziu. Možná je to i tím, že s námi jely paní profesorky, kterým se chtělo chodit pěšky stejně jako nám, takže jsme skoro pořád jezdili metrem.

Vzhledem k častějšímu využívání městské hromadné dopravy jsme dojeli domů v poněkud lepším stavu než spolužáci ze 4.A.

Dávám velký lajk.

Po třech dnech strávených v Praze mohu s klidem říct, že Pat Crycheer měl pravdu, Praha opravdu žije. Po třech dnech prohlídek, chůze, běhu, cvalu a klusu jsem ale rád, konečně sedím doma na pohovce a nemusím se ani hnout.