Ve středu 7.3 absolvovaly třídy VII. a 3.A školení první pomoci pod vedením paní z Červeného kříže. Prvními účastníky kurzu byla třída VII. a hned poté třída 3.A.
Studenti k problematice od samého počátku přistupovali aktivně a se zájmem. V první hodině se dozvěděli něco o organizaci Červený kříž, o její historii, poslání a činnosti v ČR i mimo ni na zahraničních misích. Potom jsme si povídali o důležitosti ochrany zdraví svého i druhých, o tom jak by měla být vybavena lékárnička a auto pro případ nehody, nebo nutnosti poskytnout první pomoc u nehody na naší cestě.
Dalším bodem programu byly tísňové linky 155, 150, 158, 156 a 112 pro různé případy nouze. Studenti ukázali, že jsou poučeni a vědí přesně kam a jak volat. Věděli by teď také přesně co říct, i to, že by hovor nikdy neměli ukončit sami. Také byli poučeni o tom, že poskytnutí první pomoci je zákonem danou povinností nás všech.
Pak nastal hlavní bod programu - poučení jak postupovat při různých případech úrazů a situací ohrožujících zdraví a život. Povídali jsme si o první pomoci při zlomeninách, krvácení, popáleninách, otravách, při bezvědomí, o pětiminutové hranici pro zachování všech funkcí mozku a jako zlatý hřeb s praktickým nácvikem na konci přišla kardio pulmonární resuscitace - neboli hezky česky řečeno umělé dýchání a masáž srdce.
Většina studentů měla povědomí o tom, co dělat. Pro některé to ale evidentně byly nové věci, nebo věci, které už někdy slyšeli, ale moc si nepamatovali. Všichni pozorně poslouchali a bylo vidět, že tyto informace považují za důležité.
Ovšem zcela překvapivě zde zajiskřil Tadeáš Tupý, který věděl prakticky všechno velmi přesně, a dokázal to i prakticky předvést, téměř jako profesionál. Opravdu naše studenty skvěle reprezentoval a já za sebe musím říct, že mě velice překvapil, a že kdyby byl Tadeáš v případě nouze nablízku, bez obav bych se mu svěřila, protože málokdo je tak dobře připraven poskytnout první pomoc jako on a myslím si, že Tadeáš by opravdu v takové situaci neváhal. Takových lidí není mnoho... klobouk dolů.

Nejtěžší částí školení byl praktický nácvik kardio pulmonární resuscitace - tedy přesné fyzické provedení masáže srdce a umělého dýchání na figuríně - našem oblíbeném Ambíkovi, který tak skvěle fungoval. A nejen, že nám umožnil dát mu pěkně do těla a dobrovolně si nechal dát ten "vášnivý francouzský polibek bez jazyku" - jak nám to přiblížila paní lektorka [:-)] ale taky nám přesně hlásil, jestli jsou vdechy dostatečné, jestli je masáž srdce dost intenzivní, popř. jestli mu lámeme žebra [:-D] to všechno jsme přesně věděli, díky kontrolkám, které vše hlásily.
KPR si vyzkoušeli všichni studenti do jednoho a téměř všichni k tomu přistupovali velice aktivně a pozitivně. Většinou byli studenti překvapení jak je resuscitace fyzicky náročná. Většina dívek měla problém poskytnout dostatečně intenzivní vdechy a dostatečně silnou masáž srdce. Chlapci naopak masírovali intenzivně a občas lámali žebra [:-)]
Třída 3.A také přistupovala ke školení se zaujetím, ovšem až na některé chlapce, kteří byli už na začátku zcela vyčerpaní a trpěli akutním nedostatkem spánku a umírali hladem. V ojedinělých případech se dokonce stalo, že pokyn k provedení resuscitace vnímali jako něco odporného a trapného a ježto byli všichni studenti laskavě, ale důrazně donuceni, aby si to prakticky vyzkoušeli, stalo se i to, že odmítali spolupracovat a tento laskavý nátlak vnímali jako útok na svoji osobu a porušování lidských práv. No ale co dělat, puberta je nemoc zlá a já věřím, že i tito protestanti si časem uvědomí, jak je to důležité. A kdoví, třeba zrovna oni jednou někomu zachrání život... [;-)]
Já osobně jsem toto školení velice uvítala a ráda jsem využila možnosti také si prakticky vyzkoušet KPR na Ambíkovi, protože díky tomuto praktickému nácviku už teď vím, co mám vlastně dělat a věřím tomu, že si i nadlouho zapamatuji jak intenzivně je třeba dýchat a masírovat srdce, aby to mělo efekt, i ta čísla 2 : 30. Přestože jsem to už několikrát slyšela, ta praktická zkušenost je opravdu nenahraditelná. Doporučuji všem, ale především pracovníkům ve školství aby takové praktické školení minimálně jednou za rok absolvovali a tyto zkušenosti si dobře zafixovali a udrželi v živé paměti, protože - přiznejme si to, nikdo z nás neví dne ani hodiny, kdy to budeme potřebovat - a pak už bude pozdě shánět informace, popř, třeba celý život litovat toho, že se to nepovedlo....

s přáním pěkného dne a pevného zdraví, Mgr.Hana Kantorová