Ve čtvrtek 17. února naši žáci navštívili výchovně vzdělávací pořad doplňující výraznou mezeru ve výuce holocaustu a novodobých dějin České republiky a Západní Evropy v období II.světové války s poukázáním na boj proti rasismu ve světě.
Prakticky jednohlasně se nyní žáci i učitelé vyjadřují o tomto pořadu, jako o jednom z nejpůsobivějších představení posledních let. Přes úvodní školní "přípravu" o smyslu tohoto pořadu, šli někteří z žáků dle svých představ na další z filmů z období druhé světové války. O to větší na ně čekal šok při sledování dokumentárního filmu, který tolik zapůsobil pouhou svou drsnou, prostou realitou. Ale o tom už více z domácího úkolu jednoho z učitelů:

Dobrý den,
po shlédnutí filmu jste věnoval vybraným divákům knihu "Nickyho rodina" výměnou za domácí úkol v podobě literárního příspěvku. Náhoda zapracovala tak, že místo některému ze žáků kniha připadla mně, učiteli. A rád napíšu pár svých dojmů. Ne proto, abych splnil povinnost své profese nebo "šel příkladem", ale kvůli síle lidskosti obsažené v každém filmovém okénku...

Uvádět dokumentární film publiku zvyklému na 3D filmy a videa z internetu se na první pohled jeví přinejmenším jako krok zpět. A zpracování formou trhaných černobílých záběrů s výpovědí pamětníků v rodinném prostředí tento počin staví na úroveň šílenství. Bez jakéhokoliv očekávání, ale s o to větší silou pak všechny zasáhla původnost a nehrané emoce Nicolase Wintona i jeho "dětí" cíle, na který film míří. Srdce a duši.
Možná mi připadaly některé scény dojemné z jiných důvodů než dětem sedícím v sále, ale výsledek byl stejný. Byl jsem rád za tmu v sále, díky které mi stihly oči oschnout než se rozstvítilo. K číslům a zažloutlým fotografiím se totiž postupně přiřazují skutečné osoby a z dokumentu se stává živý příběh, jehož se celý sál stal součástí. Tak snadno se dalo uvěřit pocitu úzkosti a bezmoci. Úzkosti dětí, když opouštějí své rodiče. Bezmoci rodičů, když zachraňují své děti tím nejbolestnějším způsobem.
Hlavním smyslem filmu zjevně nebylo jen dávat odpovědi na otázky zachráněných dětí - odkud jsem, kdo byli moji rodiče. Ale také otázky klást! Neměli bychom být všichni vděční za to, že můžeme každý den potkávat své rodiče? Neměli bychom se přenést přes malicherné spory a užívat si každého dne? Nemá každý z nás tak trochu dluh, který by měl splácet?
Spousta otázek zůstane možná nezodpovězených nebo postupně vymizí z naší paměti v "běhu všedních dnů". Ale minimálně jedno zjištění přetrvá. Dokud umíme plakat, je i v nás alespoň kousek lidskosti.

Jan Stavělík, Gymnázium Bučovice