Všichni dobře víme, jaké v poslední době panuje počasí. Takové „polízanice“ si opravdu nejde nevšimnout. Zvlášť, když máte vodu ve sklepě a nemine týden, kdy hladina Litavy nebezpečně nestoupne. Když sečteme tyhle dvě skutečnosti tak nám procento na úspěšné absolvování „sporťáku“, jehož lokalita je ve velmi těsné blízkosti jezu Krkavec, vyjde něco málo okolo hodnoty nula nula nic. To jsme si říkali i před naším odjezdem. Byli jsme smířeni se skutečností, že není možné vrátit se živí a zdraví, jestliže se pokusíme jet „v tomhle“ na kola nebo dokonce na loďky. O to příjemněji hřálo sluníčko už první den a vhledem k tomu, že jsme si nabalili samé teplé oblečení, tak bylo i o to víc horko. Což ani za mák nevadilo, protože když jediný teplý týden v roce vyjde na náš „cyklák“, tak se tomu asi vážně nedá říkat jinak než z pekla štěstí.



A že jsme si ho užívali plnými doušky, jen co je pravda. A co všechno jsme vlastně zažili? Řekla bych vše nové…První opalování, koupání a jízdu na kole v tomto roce (dost možná taky poslední), první jízdu na loďce ve svém životě(doufejme že poslední ne) a někteří dokonce svou první střelbu (jejímž mistrem se stal bezkonkurenční Petr Homola ze septimy). Mezitím jsme si stihli na kolech odskočit do Třeboně, vzdálené 40km od naší základny AlPa, ochutnat tam místní pivo(pro zájemce: Regent) a prožít pár chvil s 20 příslušníky z rodu Schwarzenbergů.. Vzhledem k tomu, že to bylo v jejich hrobce, tak příliš výřeční nebyli. Ale i tak jsme si z ní odnesli spoustu zážitků včetně briskní hry na varhany jisté slečny ze 3.A či několika hodně upomínek od našich nových jihočeských kamarádů-komárů. Za zmínku jistě stojí i druhý cíl naší cesty, tedy zámek Červená Lhota. Jeho romantický vzhled nefascinoval pouze naše něžné dívčí duše, ale v letech minulých i pány režiséry, kterým posloužil jako dokonalá kulisa k pohádce O Zlatovlásce.
Myslím, že naše první jízda na loďce si zaslouží ještě několik slov. Instruktoři z rekreačního střediska AlPa nám otevřeli dosud neznámý svět - svět vodáků. Při oné první jízdě někteří málem vypustili duši (a někteří dokonce doslova tedy pod vodou) při urputné snaze ovládnout loďku a s ní spojenou řeku Nežárku (řeka vlévající se do ještě větší řeky -Lužnice). A někteří se zase při řízení loďky stihli pohádat se svými dlouholetými kamarády (pánbůh jim to odpusť). Ale hned po zvládnutí základních pojmů, jako byly pádlo (ne veslo!), Ahoj (ne Dobrý den ani Nazdar), háček, zadák nebo kontra, jsme se na vodu vraceli s chutí, naprosto odlišným postojem k řece (prvotní vypadal asi takto: Vždyť je to špinavá voda plná bakterií!!Co když tam spadnu?!) a především velkým respektem. Za odměnu nás pak poslední den náš pan profesor Zelinka pasoval pádlem (ne veslem!) na novopečené vodáky.
Co dodat? Rozhodně žádná typická slova, protože tenhle výlet byl pro nás všechny něčím naprosto atypickým (nepršelo, což je na výletech 3.A rarita) a neopakovatelným. Něčím co jsme ještě nezažili a se svou třídou už nezažijeme. Tím posledním a řekla bych nejlepším výletem, za který děkujeme. Ale dost melancholie. Na tu ještě bude příští rok času dost. Takže „po vodácku“: AHOJ!

Veronika Gecová

(ad admin) Třetí ročníky dodaly hromadu video i foto záběrů. Předám zpracování některému digitálně postiženému jedinci ze zúčastněných tříd a třeba bude mít na zpracování více času než já. Dobrovolníky samozřejmě vítám... Děkuji