Milí přátelé, jsem vyzván, abych připomenul nějakou hezkou chvíli ze svého studia na bučovickém gymnáziu. Je to opravdu nesnadné. Jedna vzpomínka překrývá druhou – a kterou z nich vybrat. A přece dva pocity jsou dominantní. Tím prvním je vděčnost. Kolikrát jsem si ve svém dlouhém životě řekl, že to, co vím, jaký jsem, vzalo svůj počátek v mládí za doby mých studií. Měli jsme ve svých učitelích vzácné vzory. A to nejen po stránce vědomostní, ale – a to chci zdůraznit – i po stránce lidské. Kdybych chtěl vyjmenovat všechny naše kantory, přesáhlo by to nepochybně rozměr mého povídání. A tak aspoň kytičku na jejich hroby.
S potěšením se rozpomenu na jednu příhodu z dob svých studií. Mám rád úsměv. Tož jednoho krásného dne vyšel „edikt“ vedení ústavu v čele s panem ředitelem. Zněl: „Studentům se zapovídá, aby chodili s děvčaty (rozuměj randit) za obvod města.“ Punktum. To víte, jak rádi jsme toto nařízení překračovali. Vždyť Fráňa Šrámek říká: „Když přijdeš k břízám, řek bys málem, jak se máte, děvčata...“ – Přál bych vám, mladým, abyste prožívali své studentské dny, jak jsme je žili my. Se všemi láskami, trampotami, snažením, lumpárnami, prostě se vším, co k mládí patří.


Ještě jedna vzpomínka: na vzácnou soudržnost naší třídy, která trvá podnes. Až se budete po létech ohlížet za svými studentskými roky, ať je pro vás hezkým vyzváním motto našeho každoročního setkávání. Napsala nám je kdysi naše drahá paní profesorka třídní, Jindřiška Poráková. „Jen vás prosím, nezapomínejte na sebe, sjíždějte se, neopouštějte se, pomozte si nebo se aspoň potěšte.“

Miroslav Doležal, 2002