V září 1932 jsme zahájili školní rok vstupem do kvarty. Naším třídním profesorem tehdy byl pater Inocenc Neužil, jehož oborem byla mimo náboženství latina. Jako ředitel stál v čele ústavu pan profesor Karel Suchan. Vzdělával v oborech matematika a geometrie. V hodinách vyučování však občas odbočil k lekcím o pravidlech společenského chování. Třebaže to nebylo v osnovách, velmi rádi jsme ho poslouchali, pomáhalo to zmírnit případnou neotesanost studující mládeže.

            Vyučování probíhalo od 8 do 13 hodin. Protože řada studentů dojížděla vlakem nebo autobusem s příjezdem před sedmou hodinou ráno, umožňovalo nám vedení ústavu pobyt v gymnáziu ihned po příjezdu nebo odpoledne před odjezdem domů. To prakticky znamenalo jednu volnou hodinu od 7 do 8 hod. ráno a od 13 do 14 hod. odpoledne. Tento volný čas byl vhodný pro přípravu na současný nebo následující den. Upřímně řečeno, nebyla to vždy jen příprava, někdy jeho náplní byla i více méně dovolená nebo nedovolená individuální zábava.

            Tehdy v září 1932 právě dozrávaly vlašské ořechy na stromech kolem gymnazijního dvoru, který za vhodného počasí sloužil pro tělocvik. Povšimli jsme si, že některé slupky ořechů už pukají a dostali nápad – byli jsme tři – několik ořechů si srazit jen tak pro radost a ochutnání. Snad tím nezpůsobíme hmotnou škodu vedení gymnázia.

            Jako prostředek k provedení jsme zvolili míč na odbíjenou. Dobře nasměrovaný kop měl srazit dozrávající plody.

            Hluk našeho počínání neunikl pozornosti školníka pana Otoupala. Objevil se v zadních dveřích do dvora a upozornil na sebe výhružným pokřikem. Vyklidili jsme rychle dvůr s úmyslem, že hlavním vchodem vklouzneme nepozorovaně do gymnázia a do třídy. To se nám však nepodařilo, neboť u vchodu na nás čekal školníkem předem informovaný profesor chemie Josef Kos. Dva z nás uchopil za zápěstí, vytkl nám mrhání volným časem a zneužívání pobytu v gymnáziu k lumpárnám. Pohrozil, že si to odskáčeme, až to poví panu řediteli a třídnímu.

            Co teď? Třídní profesor Neužil měl u nás toho dne latinu od 12 do 13 hod. Pan ředitel si potrpí na společenské chování. Z toho vyplývá, že se musíme předem omluvit,  požádat o prominutí. Před desátou hodinou o velké přestávce tedy tři provinilci zaklepali na dveře ředitelny a po vybídnutí ke vstupu začali takto:

            „Pane řediteli, promiňte nám laskavě, co jsme dnes provedli, my to už nikdy neuděláme.“

            Překvapilo nás, že ředitel se tvářil velmi nechápavě a trvalo několik minut, než porozuměl. Nato nás s úsměvem propustil s poznámkou, že naši záležitost vyřídí třídní profesor. Po této situaci jsme si uvědomili, že profesor Kos na nás nežaloval a my jsme sami provedli sebeobvinění z našeho činu.

            Ihned po zazvonění ve 12 hodin vkročil třídní profesor do třídy se slovy: „Hamrle, Šimáček, Uher k tabuli. Víte, co jste dnes spáchali. Místo volného času na přípravu děláte alotrie. Jako trest se vám uděluje exilium na tři dny (zřejmě dle odhadu doby potřebné k dozrání a sklizni ořechů). Po uvedenou dobu nesmíte vkročit do gymnázia dříve než v 7.45 hod a po skončení vyučování ihned opustíte budovu. Kontrolovat vás bude školník a profesoři pro kázeňský dozor na chodbě.“

            Naštěstí v té době převládalo krásné babí léto, a tak jsme své vyhnanství trávili před vyučováním procházkami na romantických pěšinkách místního lesíku Kalvárie, po vyučování na fotbalovém hřišti. Útěchou nám bylo, že nejen my, ale i slavný antický básník Ovidius byl kdysi z Říma vypuzen do exilia.

 

        MUDr. Karel Šimáček 

         maturitní ročník 1937