Počíná se druhá hodina dne 26. ledna 2009. Stojím spolu s celým druhým ročníkem, sextou a hrstkou „vybraných“ tanečníků v přeplněném sálu auly naší školy. Nemůžu dýchat a zmocňuje se mě jeden velký zmatek. Dívám se apaticky s hrůzou v očích na ten mumraj. Jako bych hystericky křičela a s nikým to ani nepohnulo. Ze všech těch povinností, které mě čekají tento týden mi je na nic, ale zároveň mi běhá jakýsi příjemný mráz po zádech, dodávající těmhle okamžikům nádech jisté důležitosti, pocitu který si jakoby říká sám o sobě o vrytí do mé paměti. A to vše z výhledu na jeden jediný týden, avšak nejdůležitější v celém druhém ročníku. Mohu se jen uklidňovat, že nejsem ani první ani poslední, že se mnou v této chvíli nejspíš soucítí a zároveň se mi vysmívá valná většina absolventů, kteří si již tímto „křestem ohněm“ prošli. A že nespíš za rok budu dělat to samé.



Do víru tohoto povánočního shonu v měsíci lednu, jsou totiž každoročně na naší škole vrženy druhé ročníky, na jejichž bedra je vsazeno Tantalovo břímě: dobrovolná organizace školního plesu. Ovšem nikoli samo o sobě. Nýbrž spojeno s tradičním předtančením polonézy, prohloubeno shonem okolo pololetního vysvědčení a každoroční chřipkovou epidemií, která svou kosou pročesává již zřídlé řady studentů.
Nicméně, pokud bych si ten den, když jsem z toho všeho měla nervy docela bezdůvodně na pochodu představila, že mám v rukou zázračný strojek času, otočila bych jeho ručičkami a ocitnula bych se ve velmi blízké budoucnosti, mohla bych si s bohorovým klidem oddechnout, že všechny naše nynější útrapy a usilovná píle zanedlouho ponesou své ovoce.
Dívky se opět, podruhé a naposledy promění v princezny s elegantními pohyby, nadýchanými, širokými sukněmi a třpytivou korunkou, která dodává celému jejich vzezření ten známý glanc, poslední tečku či třešničku na dortu chcete-li. Chlapcům naopak díky přidělenému motýlku jakoby přibudou léta, která jim ve většině případů ještě stále rozumově chybí. Takhle se na to díváme zpětně a dokonce máme za to, že i ta naše zpropadená polonéza, nad kterou jsme se denně v posledních dvou týdnech trápili a namáhali své krásné hlavičky onou „krátkodobou pamětí“ se nám jak jsme „zaslechli“ nejspíš povedla. Za to, že se to celé povedlo, ale dlužíme jen a především paní profesorce Handrlové, která si s námi dala tu zdlouhavou a těžkou práci a které tímto ještě jednou děkujeme. Stejně jako bychom neměli opomenout na sponzory v blízkém okolí města Bučovice, kteří přispěli do naší tomboly hodnotnými cenami. Podtrženo sečteno: prý se z nás alespoň v ten tolik výjimečný a zcela ojedinělý večer stali seriózní, skoro dospělí studenti naší školy. Nyní, když se za ním naposledy ohlédneme můžeme jej brát jen jako pouhý sen, mávnutí čarovného proutku či snad ono otočení kouzelným strojkem času.
Poznámka: Ostatně o tom dokládá i fakt, že po odbytí naší polonézy nastala ta zábavná složka večera, na kterou se vždy těší celá naše škola. Ples se spustil v plném proudu. Avšak dle mého mínění jsme si tuhle „zábavu“ opravdu zasloužili, ať už ji bereme jako „oslavu“ předcházejícího vysvědčení či snad náhradu za ochuzené pololetní prázdniny. I když i tak na některé přečiny o nichž „někteří“ vědí své nemohu říct víc než jen, že čest gymnáziu nejspíš v mnoha případech utrpěla a kouzelný proutek nejspíš umí mávat i jiným směrem. Nakonec jak říká Goethe:V mládí každý věří, že svět začal teprve jím, že je tu vlastně všechno jen kvůli němu.

Veronika Gecová, 2. A