Otázka, kterou si pokládali žáci VII., 3.A a 2.A při seznámení s cílem exkurze, rozhodně nepátrala po původu jmen, ale směřovala k jiným – praktickým – záležitostem. První byl určitě čas odjezdu a návratu, protože polská města Osvětim a Krakov nejsou zrovna nejblíž. V průběhu jednodenního výletu ale už pozornost všech účastníků plně zaujala jak prohlídka německého koncentračního tábora, tak i honosné královské město Krakov.

Dotaz na čas odjezdu byl skutečně na místě, protože bylo potřeba vyjíždět už v 5 hodin ráno. I přes nepříjemné brzké vstávání mohl autobus zamířit směrem na Český Těšín, kde všech 45 účastníků přejelo přes řeku Olši – Olzu na česko-polské hranice a tím se z obyčejné exkurze stala exkurze zahraniční. První zastávka v cizině byla sice neatraktivní, ale potřebná, protože cesta k hranicím trvala 2,5 hodiny bez zastavení. Řidič autobusu mohl využít přestávku k zaplacení poplatků za používání polských silnic a pak už bučovická výprava před devátou hodinou dorazila k bývalému koncentračnímu táboru Auschwitz. Prohlídka zabrala přibližně dvě hodiny, což bylo právě tak dost, aby depresivní syrové prostředí dokázalo na všechny zapůsobit tak jak mělo. Tedy s pocitem, že historii sice změnit nemůžeme, ale neměli bychom na nic z ní zapomenout a dopustit její opakování. Celkový obraz podmínek, ve kterých museli vězňové různých národností přežívat, dokreslila prohlídka jedné z poboček hlavního tábora – Birkenau (Brzezinka). Na ploše asi jeden krát jeden kilometr bylo v dřevěných „stájích“ umístěno množství osob odpovídající počtu obyvatel Olomouce. Pozitivnější náladu měla přinést prohlídka Krakova. Po přesunu do královského města na Visle ale začalo mrholit a na většinu začala doléhat i únava z brzkého vstávání. Ochota obdivovat krásy královského hradu Wawel, který je pro Poláky významný jako Pražský hrad pro Českou republiku, se blížila nule. Procházka po hlavním náměstí, jehož centrem jsou Sukiennici (Soukenné krámy) a dominantu tvoří věž Hejnalica, ale vlila všem potřebnou energii do žil zejména díky občerstvení v podobě kávy a místních pochutin. A tak se velká část zpáteční 5,5 hodiny dlouhé cesty nesla v duchu hesla: „Kdo si zpívá, nezlobí!“. Celý výlet skončil kolem půl jedenácté a všichni určitě ocenili, že další den nemusí opět brzy vstávat. Hlavním přínosem pro každého účastníka exkurze by ale asi mělo být, že si za dosud prázdnými historickými daty, údaji a statistikami, dokážou představit utrpení konkrétních osob. Současně se snad mohli i vcítit do pocitů rodin a jednotlivců, kteří procházeli až nepochopitelně pragmaticky a systematicky fungující „továrnou na smrt“.