Pokud se vás někdo zeptá na slavné bučovické rodáky nebo obyvatele, možná si vzpomenete na herce Miroslava Doležala, někteří také na pianistu Rudolfa Firkušného, který studoval na našem gymnáziu. Tam ale u většiny výčet končí. Snad někdy zavzpomínáme na další významné osobnosti spjaté s Bučovicemi, dnes bych ale ráda připomenula historickou postavu, o které dnes v Bučovicích asi málokdo něco ví. Proč? Možná protože jeho rodným jazykem nebyla čeština, ale němčina, možná protože vzpomínky na jeho osud a osud jeho spoluvěrců už téměř zmizely ve víru dějin.

„Všechny dary a statky které Bůh dává a rozděluje svému lidu, by měly být drženy společně všemi dětmi božími, a to s věrným a nezatíženým srdcem v Kristu, s pravou vírou a důvěrou a s úplnou a dokonalou oddaností Kristu. Ten, kdo je takto takto osvobozen od břemena zodpovědnosti a je si vnitřně jist Bohem, vzdá se všeho majetku a statků, ano, přinese jej, aby byl sdílen všemi dětmi božími, a ten je v milosti boží v Kristu, který připravuje lidi a chystá je svolné, svobodné a nezatížené...“

Ulrich Stadler, autor těchto slov, byl kazatelem a jedním z nejvýraznějších myslitelů a teologů v takzvané hutteritské bratrské církvi a biskupem místní huteritské komunity v Bučovicích. Hutterité jsou větví anabaptistické (novokřtěnecké) církve a stejně jako například amenité (Amish people) ve Spojených státech amerických mají své kořeny v radikálním náboženském reformačním hnutí šestnáctého století.

Po tom, co byl jejich zakladatel Jakob Hutter v roce 1536 upálen na hranici v Innsbrucku na příkaz krále Ferdinanda I., zažívali hutterité pronásledování pro své náboženské přesvědčení, obzvlášť kvůli křtu dospělých, životu v komunitách a absolutnímu pacifismu. To vyústilo v jejich mnohasetletou odyseu různými zeměmi světa. V osmnáctém a devatenáctém století stáli Hutterovi stoupenci téměř na pokraji vymření, nakonec ale po roce 1874 našli domov v severní Americe, kde se jejich populace rozrostla z původních 400 na dnešníchpřibližně 50 000.

Ulrich Stadler se v Bučovicích nenarodil, pocházel z Brixenu v Tyrolsku. Pracoval jako důlní úředník v Sterzingu a ve dvacátých letech šestnáctého století se krátce hlásil k luteránství. Brzy se však stal anabaptistou – novokřtěncem. Na Moravu přišel spolu s ostatními hutterity, protože na panstvích protestantských moravských šlechticů byla v té době zaručena náboženská svoboda. Napřed působil v bratrstvu slavkovském, poté musel na několik let Moravu opustit a působil v Polsku. Stadler založil v Bučovicích svoje novokřtěnecké bratrstvo v roce 1537, kdy pronásledování novokřtěnců na Moravě polevilo. Sloužil jako biskup místní anabaptistické komunity až do své smrti v roce 1540. Jeho náboženské spisy se nacházejí v mnoha hutteritských kodexech jak v Evropě, tak v Americe.

Anabaptisté na Moravě praktikovali společné vlastnictví, nenásilí a křest dospělých věřících. Moravané je začali nazývat habány, zřejmě podle německého slovního spojení „haushaben“ – mít domov – tak se totiž říkalo společným domům novokřtěnců. Kupodivu v dnešní hovorové češtině znamená slovo „habán“ totéž co „dlouhán“.Také se jim říkalo „toufaři“ podle německého slovesa „taufen“ – křtít. V habánském domě žilo několik rodin pohromadě a počet obyvatel čítal kolem 300 osob. Habáni měli jednu společnou kuchyni, pekárnu, řemeslnické dílny, špitál, lázeň i školu. Děti byly od tří let vychovávány celou komunitou a školní docházka byla povinná pro chlapce i pro dívky. Po bitvě na Bílé hoře, v roce 1622, museli habáni z náboženských důvodů do jednoho měsíce Moravu opustit. Uchylovali se na Slovensko, později i do Rumunska a na Ukrajinu. Jen malá poznámka – podle nepotvrzené informace místních obyvatel se nacházel jeden habánský společný dům („haushaben“) v místech, kudy dnes vede cesta na ulici Zahradní mezi takzvanou „sýpkou“ a penzionem pro důchodce – byly zde údajně při stavebních pracích v sedmdesátých nebo osmdesátých letech nalezeny zbytky habánských pecí. Tuto skutečnost se ještě pokusím ověřit v místním muzeu.

Na své dávné novokřtěnecké obyvatele už Bučovice téměř zapomněly, ale v místním muzeu si můžeme prohlédnout i takzvanou habánskou majoliku neboli fajáns. Jde o bíle glazovanou keramiku z jemné plavené hlíny, kterou hutterité vyráběli, zdobenou střídmými motivy ve čtyřech barvách – žluté, zelené, manganové a modré. Po vypuzení novokřtěnců z Moravy tuto tradici převzali místní obyvatelé a habánská majolika posléze splynula s lidovou moravskou keramikou. Možná i proto, že někteří novokřtěnci přestoupili na katolickou víru, zůstali u nás a své řemeslné umění předávali svým potomkům.

Hutterité v dnešní době žijí v USA a Kanadě v malých osadách zvaných kolonie. Téměř neznají soukromé vlastnictví, všechen majetek komunity je společný. Pokud počet obyvatel hutteritské osady přesáhne stovku, odštěpí se nová, dceřiná kolonie. Jejich vesničky jsou hospodářsky soběstačné. Hutteritská společnost funguje na patriarchálním principu, ženy se věnují převážně péči o domácnost a děti, vaření a výrobě oděvů. Příslušníci církve nosí podomácku vyrobené oděvy – ženy sukně, šaty a šátky, muži nosí černou a většinou nevycházejí bez klobouku. Hutterité mají vysokou porodnost a dosud mluví starým německým dialektem s tyrolskými a slovanskými prvky. Živí se převážně zemědělstvím a řemesly a své děti vzdělávají ve vlastních školách jen po zákonem stanovenou nezbytně nutnou dobu. Docela by mě zajímalo, jestli se hutteritské děti ve škole učí třeba také o Ulrichu Stadlerovi a Bučovicích...

                                                                           Jana Pokorná

 

Zajímavé odkazy:
www.mistnikultura.cz/?q=habanska-fajans-okouzli-kazdeho
www.dkmajolika.cz/index.php?page=historie
en.wikipedia.org/wiki/Hutterite
cs.wikipedia.org/wiki/Hab%C3%A1ni
www.anabaptistchurch.org/stadler1.htm
www.gameo.org/encyclopedia/contents/stadler_ulrich_d._1540
http://zzk.mkolar.org/br97/Bj7.html