F O T O G A L E R I E

V pátek 27. září jsme se po vzoru druhých ročníků i my, septima a 3.A, vydali za poznáním krás města Třebíče a posléze Kralic.
Ráno v Bučovicích jsme všichni netrpělivě vyhlíželi autobus, neboť nás překvapila zima, kterou nikdo nepředpokládal a nečekal. Cesta trvala asi hodinu a půl a poté jsme se ocitli v Třebíči. Krásné, historicky významné město, díky kterému jsme se přenesli do dějin českého národa.
Obdivovali jsme baziliku sv. Prokopa, jedinečnou románskou stavbu na našem území, židovskou čtvrť i synagogu. Všechny památky převzalo pod svou patronaci UNESCO.
Po téměř hodinovém rozchodu, kdy jsme všichni zahnali nejnutnější potřebu, a to v poledních hodinách především hlad, a pokochali jsme se třebíčským náměstím, jsme opět nastoupili do autobusu. Další zastávkou byly Kralice, kde jsme se dostali do dob prvních tiskáren a vzpomněli 400.výročí vydání klenotu našeho písemnictví – Bible kralické.

        Ve středu 25. 9. 2013 se třídy 2.A a sexta vydaly na exkurzi do Třebíče a Kralic.
Prošli jsme se židovskou čtvrtí a navštívili Zadní synagogu; ta byla uvnitř zdobená nástěnnými malbami a nápisy. V synagoze jsme se dozvěděli mnoho zajímavého o zvycích a životě v židovské komunitě. V patře na galerii synagogy jsme mohli vidět zmenšený model židovského města a prošli jsme i byt, který patřil bohatším židům; ti se z něj lehce dostali jak do synagogy, tak do krámku, který se nacházel pod bytem v přízemí.
Poté jsme navštívili baziliku sv. Prokopa. Bazilika byla vybudována v letech 1240 – 1260 v přechodném románsko - gotickém slohu. Mohli jsme jít i do krypty. Po téhle prohlídce snad všichni obdivovali 30 metrů hlubokou studnu v zahradě okolo baziliky.

        F O T O G A L E R I E

Kdyby Chřiby byly rovina, určitě by si na ně řada studentů bučovického gymnázia ani nevzpomněla. Na výšlap v prvním ročníku se ale nezapomíná. A že skutečně je co si pamatovat, určitě potvrdí i letošní kvinta a 1.A...

        Ve středu 4. září 2013 jsme se všichni (až na spolužáka Jakuba) vydali do Haluzické hájenky. Sraz byl určen před 9. hodinou na nádraží v Bučovicích, pár spolužáků nastoupilo do vlaku na trase. Jelikož už měl každý ve třídě nějakého kamaráda, tak jsme se po vystoupení na zastávce v Jestřabicích vydali na extra dlouhou túru (asi 2 km) do naší ubikace.
Po příchodu na malé nádvoří Haluzické hájenky následoval šok: žádný telefonní signál! Situace se signálem naštěstí prozatím nebyla tak zoufalá, a tak jsme se vydali k táborovému ohništi hrát seznamovací hry. Zakrátko už se ozýval náš smích. Po několika hrách ovšem byla většina našich sil vyčerpána, proto jsme se vrátili k hájence na oběd. Byly špagety. Po chutném jídlu (znepříjemňovaném obrovským množstvím vos) následoval odpočinek, došlo na vybalování věcí a povlékání peřin, což byla docela komedie. Po bitce o medvídkové povlečení nastala krize. Stále žádný signál. Rozhodli jsme se zapomenout na okolní svět a užít si naplno chvíle s novými kamarády. Odpolední program byl vyplněn hrou, kdy hráči v šesti skupinách získáváním šifrovaných zpráv dostávali indicie nutné k odhalení tajenky. Večer jsme chtěli udělat oheň a opéct si špekáčky, popřípadě chleba, trnky či jiné pochutiny nalezené v blízkosti hájenky. Aby bylo čím přikládat, šli jsme sbírat dříví do lesa. Ačkoliv s lesem měla asfaltka (po které jsme šli) společné snad jen stromy po jejích okrajích, dříví jsme s donucením nasbírali. Každý se po namáhavém tahání se dřevem těšil na večeři a ještě víc na špekáčky. Teď chvilku přeskočím, protože si pamatuji až tu část s táborákem.

        F O T O G A L E R I E

Třetího září, den po zahájení nového školního roku, jsme se my, třída oktáva společně se 4. A, vydali na třídenní výlet do našeho hlavního města Prahy. Ráno jsme se více či méně ospalí postupně dostavili k autobusu. Pánové s batůžkem a slečny s taškami a kufry, za které by se nemusela stydět ani výprava na severní pól. Po naplnění zavazadlového prostoru pohodlného žlutého autobusu Student Agency jsme se vydali na poslední společný výlet s naším gymnáziem.
Po několika hodinách jsme dorazili na místo a ubytovali se v příjemném prostředí pražského hostelu, kde nabízeli více než osmdesát druhů piv, což ocenila především pánská část naší výpravy. Naši průvodci, paní profesorka Handrlová a pan profesor Zelinka, nelenili a ihned po vybalení s námi vyrazili vstříc Petřínu. Na rozhlednu nás vyvezla lanovka, jejíž existenci naše zlenivělá generace velmi ocenila. Následovala prohlídka malého okruhu Pražského hradu. Ta zahrnovala návštěvu katedrály svatého Víta, Zlaté uličky, Vladislavského sálu a baziliky svatého Jiří. Po návratu na hostel a krátkém odpočinku jsme se vydali objevovat krásy večerní Prahy. Karlův most, Pražský orloj, Královská cesta a zámecké schody, to jsou místa, která i ve tmě, v záři lamp neztrácejí na půvabu. Ba naopak.

   Exkurze do Prahy, akce na kterou se snad každý těší již od prváku. I letos se studenti Gymnázia Bučovice dočkali. V úterý 3. září se vydali na vytoužený zájezd. Vše začalo projížďkou na horské dráze, kterou jim umožnil špatný stav dálnice D1. Po velice náročné cestě se všichni ubytovali v hostelu Marabou na Žižkově. Hostel se zdál být útulný, jelikož zatím nikdo netušil, že přijdou nezvaní hosté. 
Profesorky měly pro studenty připravený velice bohatý program. Cestou kolem Paladia, Obecního domu až na Staroměstské náměstí začala jejich společná pouť betonovou a kamennou džunglí. Následovala prohlídka židovského města. Kdo nezažil, neuvěří, jak dlouhé a únavné mohou být dvě hodiny strávené v nejméně pěti synagogách pod vedením neuvěřitelně čilé paní. Po vyčerpávající zkušenosti čekala na studenty už jen příjemnější část prvního dne, návštěva nákupního centra Flora spojená se zhlédnutím filmu v kině. Poté se všichni společně odebrali na své pokoje, kde probíhalo studentské veselí. Došlo však také k nepříjemnému zjištění, že studenti opravdu nejsou na pokoji sami. Na návštěvu přišly myši. Důkazem bylo prokousané jídlo jedné studentky. Nikdo si tím však nenechal zkazit večer.

   Dne 13. června jsme se my, septima, společně se 3.A vydali na dějepisnou exkurzi na Mohylu míru na Prackém kopci, abychom si připomněli bitvu tří císařů u Slavkova z roku 1805. Počasí nám přálo, sluníčko svítilo a nic tedy nebránilo tomu, abychom si udělali procházku z Ponětovic přímo sem, do Prace. Tady jsme se nejprve osvěžili, rozdýchali cestu a následně se zúčastnili prohlídky zdejší expozice. Viděli jsme nejen mapy, uniformy jednotlivých národů, předměty, které byly nalezeny na místě bitvy , ale také animace, které byly promítány na velkých plátnech a my se cítili, jako bychom se bitvy skutečně účastnili. Po prohlídce expozice jsme se šli podívat do kaple , která byla postavena kolem roku 1910 na počest všech obětí Napoleonovy vítězné bitvy. V ní jsme si zkusili zašeptat do protějších rohů, prohlédli si pietní místo a následně se odebrali ven, vyčerpali zásoby jídla a pití, opalovali se a užívali jsme si sluníčka.

   „Letos se nepojede na cyklák z důvodu povodní!“ zaznělo v naší třídě a my, celí pohoršení, jsme tomu nemohli uvěřit. A tak jsme si zase schovali kola, vybalili zavazadla plná cyklistického oblečení a různého vybavení a čekali, co se bude dít dál…Naši milí profesoři ale samozřejmě nelenili a vymysleli náhradní plán na čtyři dny. Čekala nás dějepisná exkurze, přírodovědná vycházka a především sportovní vyžití, na které jsme se těšili opravdu všichni!
Mezi můj nejzajímavější a opravdu napínavý výlet měla patřit návštěva Adamova... A tak jsme ve středu 12.6.2013 zahájili den plný zábavy. Sraz byl v 07:15hod. v Bučovicích na vlakovém nádraží, směr Brno a plán zněl: procházka Josefovským údolím přes Alexandrovu rozhlednu zpět do Adamova.
Jelikož bylo po dlouhé době krásné a slunečné počasí, byla jsem natěšená a nemohla se dočkat. Moje nadšení ale netrvalo dlouho. Už po nástupu do vlaku, kde jsem se pohodlně usadila vedle své kamarádky a rozhlédla se po svých spolužácích, jsem zjistila, že všichni včetně profesorů jsou sportovně oblečení a hlavně- mají pevnou obuv, litry vody na uhašení pořádné žízně a snad všechny druhy repelentů.

Začátek nevypadal moc slibně... Nastupovali jsme v úterý 4. června v Bučovicích do vlaku za prudkého deště. Ještě v Brně se počasí snažilo, aby nám celý výlet znechutilo, ale už v Tišnově došlo k prudké změně. Přestalo pršet a když jsme dojeli až do městečka Nedvědice, začalo být docela teplo. K Pernštejnu jsme došli volnou chůzí, i když cesta vedla do docela prudkého kopce. Ale ten výhled potom.... Hrad byl krásný a zajímavý a většina z nás stihla i nákup suvenýrů, návštěvu hladomorny a menší oběd. Kromě těch, kteří si nabalili šest řízků na dvoudenní pobyt s polopenzí :)
Po návštěvě hradu jsme se vydali na zpáteční cestu do rekreačního střediska Prudká. Pěšky. S batohy na zádech. Někteří s vyčítavými, jiní se zuřivými pohledy, protože z Nedvědice je to asi 8 km. Ale musíme myslet pozitivně – ani jednou jsme nebloudili a svižným tempem nám cesta relativně netrvala ani moc dlouho. Negativní na celém pochodu mohlo být jedině to, že vlak z Nedvědice do Prudké stojí přímo před brankou do rekreačního střediska :)
Příští den jsme do Tišnova raději jeli vlakem. Do Předklášteří, na návštěvu gotického kláštera Porta Coeli, jsme ovšem zase šlapali pěšky. S batohy na zádech, jak jinak. Naštěstí cesta trvala jen 15 minut, čemuž někteří na začátku pochodu odmítali uvěřit. Ale prohlídka kláštera stála zato. Taková ukázka cisterciácko-burgundské gotiky se jen tak v českých zemích nevidí.
Po celý zbytek výletu se pak již zvláštního nestalo, jak praví klasik. Ovšem počasí v Bučovicích nezklamalo. Sotva jsme dojeli, opět začalo pršet...

   Ve čtvrtek 6. června jsme se společně se septimou vypravili na dějepisnou exkurzi do Kroměříže. V plánu jsme měli návštěvu Památníku Maxe Švabinského, prohlídku Květné zahrady a kroměřížského zámku, kde se v roce 1848 konalo zasedání ústavodárného rakouského Říšského sněmu. Naše kroky mířily nejprve do areálu zámku. Zde jsme strávili asi hodinu a půl, prohlédli jsme si všechny přístupné komnaty a poslechli si místy nudný výklad o historii zámku i města. Při přesunu do Květné zahrady jsme se zastavili v muzeu. Vyslechli jsme životní příběh Maxe Švabinského a prohlédli si jeho díla. Květnou zahradu si mohl projít každý sám, procházku v ní nám zpříjemnilo sluníčko a tím jsme exkurzi zakončili. Výlet jsme si i díky výjimečně pěknému počasí, na které nejsme poslední dobou zvyklí, užili.

Adam Soukup, 3. A

V úterý 14. května jely třídy 1. A a kvinta na exkurzi do Muzea knihy ve Žďáře nad Sázavou a na poutní místo Zelená hora. V Muzeu knihy mohli studenti sledovat, kam až sahá historie knih, také se dozvěděli mnoho zajímavostí – například jak vypadala tzv. rosettská deska, co jsou to knihy v řetězech, kdo pracoval ve skriptoriích apod.

Díky přívětivému počasí byl výstup na Zelenou horu příjemný a rozhled do okolí okouzlující. Na Zelené hoře stojí kostel zasvěcený sv. Janu Nepomuckému.Neobvyklá stavba ve stylu gotického baroka se svou jedinečností zařadila do seznamu kulturního dědictví Unesco.
Exkurze byla zajímavá a poučná.

Vít Horký, 1. A

   Ve čtvrtek 2. května jsme se časně ráno dobelhali skoro v plném počtu na vlakové nádraží v Brankovicích, Nevojicích, Bučovicích, ve Slavkově. Někteří z nás už byli celkem vyčerpaní jen cestou sem, to jsme ale ještě netušili, co všechno nás během nastávajících dvou dnů čeká…. S úšklebky na tváři a nelehkými krosnami na zádech jsme nastoupili do vlaku a jeli směr Pálava. Během cesty jsme si ještě dělali srandu, jaká to bude sranda vyšlapat nějaký malý kopeček. Úsměvy nás ale přešly, když jsme z okýnek autobusu zahlédli zříceninu Dívčího hradu, kam jsme se měli vydat hned po našem příjezdu a ubytování v Dolních Věstonicích. Ubytovaní jsme byli na ubytovně při ZŠ Dolní Věstonice ve dvou pokojích po 10. Čili kluci a holky. Vybalili jsme si věci, to nejnutnější nacpali do batůžků a vydali se na náš dnešní výlet. Po asi tří minutách, co jsme nachodili, jsme vyšli z asfaltové cesty na cestu polní, to bylo pro některé z našich spolužáků něco extra. Jelikož zde pršelo, nevyhnuli jsme se menším karambolům na kluzkém bahně. Ale díky panu profesoru Zelinkovi, který tuto akci – Výšlap na Dívčí hrad – bral velice vážně, a paní profesorce Milfortové, která nás morálně a psychicky podporovala, jsme cestu na kopec úspěšně zdolali. Cesta to byla opravdu zajímavá, hned na jejím začátku jsme viděli pár broučků a nemalé množství kytiček. S přibývajícími kilometry byla příroda čím dál tím víc krásnější a nedotknutá, nohy byly bolavější. S nadšením jsme zamířili do kavárny Fara v nedaleké (ale pro nás velice daleké) Klentnici, která určitě nebyla jedna z těch nejlevnějších :D. Po krátké pauze jsme se vydali zpět na naši ubytovnu. Potom už jen večeře, sprcha, drbání a krátké, maximálně pětihodinové spaní.

Poprvé všichni a přeci naposledy spolu jsme se my – oktáva a 4.A - vydali dobýt Vídeň, aristokratku, krásnou první dámu Rakouska. Už v autobuse začaly z připravených balíčků vonět domácí vídeňské řízky a jablečný štrůdl. To aby nám cesta rychleji uběhla a my se tematicky naladili. Některé ze studentů však začaly najednou děsit objevivší se německé nápisy u silnic a na domech...
Jakožto zcestovalí studenti gymnázia jsme se nezdržovali návštěvou Schönbrunnu, který zná každé malé dítě a většina z nás tam byla už několikrát, jako by to bylo naše letní sídlo. Naše první kroky vedly naopak k zámku slavného „turkobijce“ Jindřicha Savojského. V Belvederu mezi námi vznikly první neshody týkající se délky prohlídky galerie. Zatímco některým stačilo pětiminutové obhlédnutí strategických míst zámku (jako třeba toalety, vstup do zámku nebo záhony v parku), jiní se nemohli přes celou hodinu, která byla k prohlídce určena, vymotat ze tří pater plných obrazů od mnoha zahraničních, ale významnou částí také českých autorů.
Hrobku Habsburků, v níž jsou uloženy ostatky většiny členů královské rodiny, si prohlédla odvážnější část osazenstva, zatímco ta slabší vstup zbaběle bojkotovala. Pak přišel čas na krátký rozchod. Teď vás asi zklamu: jen minimum lidí si dalo vídeňský sachr, zato většina zamířila do McDonald, kde si žáci procvičili svou němčinu krátkým „danke schön“. Především jsme si ale nacpali batohy suvenýry, mezi kterými vedly pohlednice a Mozartskugeln (ano, to jsou ty Mozartovy koule).

Výuka dějepisu a zeměpisu na gymnáziu pochopitelně nemůže být realizována pouze v prostoru školy. Z toho důvodu byla v pátek 30. listopadu 2012 uspořádána exkurze pro žáky 1. A a V. První stránky učebnic dějepisu seznamují studenty s prehistorií člověka; pravěku je věnováno také jedno pracoviště Moravského zemského muzea v Brně nazvané Pavilon Anthropos. Disciplína historie, z níž školní dějepis čerpá, se zabývá dějinami lidské společnosti, proto byl výklad lektorky v Anthroposu přizpůsoben našemu požadavku a věnován především výstavním celkům Příběh lidského rodu, Paleolitické technologie, Morava lovců a sběračů a Nejstarší umění Evropy. Bez povšimnutí samozřejmě nezůstala ani populární rekonstrukce mamuta. V muzeu jsme spatřili i skutečnou kostru tohoto velkého savce pleistocénu, její okolí však již zaplňovaly především archeologické nálezy pocházející z moravských nalezišť (Mladečská jeskyně, Stránská skála, jeskyně Pekárna atd.). Nechyběla zde ani kopie známé Věstonické venuše. Prohlédli jsme si ale i velkolepě pojaté repliky jeskyních maleb z Lascaux a Altamiry.

Ve dnech 5. a 6. 12. jsem se zúčastnil poznávacího zájezdu z projektu ENERGIS 24, který se letos zabýval novými zdroji energie.
Vyrazili jsme brzy ráno z Brna. První naší zastávkou byla firma Safina sídlící na okraji Prahy, zabývající se zpracováním drahých kovů. Byli jsme vpuštěni do rozlehlé haly, kde nám byla předvedena plazmová pec, ve které se zpracovávají různé součástky obsahující drahé kovy (baterie, katalyzátory). Jednoduše se tam všechno vcelku roztaví pomocí plazmy: díky vysoké teplotě (až 9000°C) nevznikají žádné škodlivé látky. Ingoty vzniklého kovu (slitina všeho možného) potom putují na další zpracování. Zajímavostí jsou ještě takzvané mikroturbíny, motory schopné zpracovat odpadní plyn vznikající při tomto procesu, které zvyšují ekologickou šetrnost továrny.
Poté jsme se přesunuli do centra Prahy, do budovy řídícího centra společnosti ČEZ, což je místo plné skla, monitorů a lidí (zastoupeni v tomto pořadí). Byli jsme provedeni místem, kde lidé dbají na to, aby nám doma nezhasla lampička, a zjistili jsme, že to je pořádná věda: s elektřinou se obchoduje jako na burze, ale co je nejhorší, občas se síť potřebuje proudu tak nutně zbavit, že cena elektřiny klesá do záporu (my obyčejní smrtelníci bohužel pořád musíme za elektřinu platit).