Adaptační seminář 1. A
Autor: administrator <wadmin(at)gymbuc.cz>, Téma: Cestování, Vydáno dne: 24. 09. 2018Když jsme vyráželi vlakem z Bučovic vstříc jednotnějšímu kolektivu, panovalo všem dobře známé trapné ticho. Ale cestou zpátky jsme byli vedle vedrem znavených důchodců stoprocentně nejhlasitějšími cestujícími. Samozřejmě vyjímaje naše vzorné paní profesorky.
Po, navzdory předpovědím, teplém dopoledni, stráveném propracovanou hrou paní profesorek, jsme byli donuceni k příjemnému ochlazení v menším bazénku, které nám pomohlo později se vrhnout na sportovní aktivity jako je fotbal, volejbal či méně fyzicky náročné hry. Námi vymyšlené hry byly často primitivní, ale i přesto jsem názoru, že nás sblížily. To jsme ale ještě netušili, co pro nás mají paní profesorky nachystané…
V momentě kdy začala hrát hudba nám došlo, že jde do tuhého. Sotva jsme si vyměnili zmatené pohledy, už jsme tancovali country tance. A myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že to bylo hloupé, vtipné, nemotorné, ale taky to byla zábava.
Během toho všeho i toho následujícího jsme všichni hráli tzv. podtextovou hru Mafie, která dala vzniknout hlášce naší paní třídní profesorky: „Tak se prosím všichni do zítřka do dvou pozabíjejte!“ Hra se ale skutečně rozjela až večer. Nemálo z nás pocítilo během či po stezce odvahy na svém hrdle kartáček.
Přestože někteří z nás byli mrtví, ráno jsme živě vyskočili z postele a těšíme se na další výlet!
Veronika Hýblová, 1.A
Po, navzdory předpovědím, teplém dopoledni, stráveném propracovanou hrou paní profesorek, jsme byli donuceni k příjemnému ochlazení v menším bazénku, které nám pomohlo později se vrhnout na sportovní aktivity jako je fotbal, volejbal či méně fyzicky náročné hry. Námi vymyšlené hry byly často primitivní, ale i přesto jsem názoru, že nás sblížily. To jsme ale ještě netušili, co pro nás mají paní profesorky nachystané…
V momentě kdy začala hrát hudba nám došlo, že jde do tuhého. Sotva jsme si vyměnili zmatené pohledy, už jsme tancovali country tance. A myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že to bylo hloupé, vtipné, nemotorné, ale taky to byla zábava.
Během toho všeho i toho následujícího jsme všichni hráli tzv. podtextovou hru Mafie, která dala vzniknout hlášce naší paní třídní profesorky: „Tak se prosím všichni do zítřka do dvou pozabíjejte!“ Hra se ale skutečně rozjela až večer. Nemálo z nás pocítilo během či po stezce odvahy na svém hrdle kartáček.
Přestože někteří z nás byli mrtví, ráno jsme živě vyskočili z postele a těšíme se na další výlet!
Veronika Hýblová, 1.A