Vídeň 2018

Autor: administrator <wadmin(at)gymbuc.cz>, Téma: Cestování, Vydáno dne: 03. 05. 2018

V den plánovaného výletu by asi každého nepříjemně překvapil pohled na husté provazce vody, stékající z těžkých mraků. Mnozí se již vzdávali naděje, že se exkurze vydaří, a ti pověrčiví v duchu svalovali vinu na profesorku Beinhauerovou jako na patronku nepříhodného deště.
Sraz byl domluven na sedm hodin na autobusovém nádraží. 7:01 se začali shromažďovat první účastníci zájezdu, kteří se poté více či méně promáčení hrnuli do autobusu.




Okolo deváté hodiny jsme vystoupili ve Vídni do krásného slunečného počasí. Zdálo se, že jižnější poloha má na krajinu opravdový vliv, protože zatímco u nás se proháněl vítr po strništi, Rakousko hýřilo barvami (nejen) květů. Snad právě proto jsme si šli prohlédnout pestrý a originální Hundertwasserhaus vytvořený architektem (českého původu) inspirovaným přírodními tvary. Nesourodá soustava mozaik, oken, balkónů, sloupů, věžiček, tu a tam doplněná stromy (i jinými rostlinami), rostoucími na všech možných i nemožných místech (ze střech, balkónů, arkýřů i podokenních říms). Jen krátce jsme si pak prohlédli interiér, který připomínal umělou jeskyni s opravdu nerovnou podlahou a vodotryskem z mramoru. Následovala krásná vyhlídka Belvederu. Zahrady již zdobily první květy jara, jež jsme si mohli užít, zatímco kantoři čekali ve frontě na lístky. Uvnitř paláce postaveného pro Evžena Savojského se nachází slavná galerie, kde jsme si mohli prohlédnout obrazy Gustava Klimta, Egona Schieleho a Oskara Kokoschky. Navzdory stručnému popisu se mi právě tato část výletu líbila nejvíce. Důvodem mojí strohosti je fakt, že nevěřím, že bych dokázala zprostředkovat tento konkrétní zážitek. Snad bude lépe, když vše sami posoudíte při vlastní návštěvě. Prohlídka města se mi zdála ze začátku nekonečně zajímavá, pak už jen zajímavá a v poslední fázi zase nekonečná. Slunce žhnulo velkou silou a já si vzala špatné boty, takže moje vzpomínky sestávají z bolesti nohou, nějaké pěkné fontány, zahrad, náměstí, paláců, strašné bolesti nohou, kočárů tažených koňmi a rozličných míst k sezení, jichž jsem s vděčností využívala.
U katedrály svatého Štěpána nám byl povolen rozchod a všichni jsme se podle své chuti a finančních možností vydali shánět jídlo. Tuto aktivitu jsem si také velice užívala, neboť rakouská sámoška, její vybavení a zboží mě fascinovalo víc než Klimtovy obrazy.
Následovala prohlídka hrobky Habsburků. Něco se k tomu povídalo, ale já byla příliš zaujata hledáním míst k sezení. Našla jsem dvě, obě s dobrým výhledem na rakve, ale k dřevěné lavici na konci prohlídkové trasy, která vyhovovala mým účelům asi nejlépe, bylo nutno projít temnou místností, ze které i někomu otrlému mohla naskočit husí kůže. V době, kdy jsem tam vstoupila, uvědomila jsem si, že jsem se velice vzdálila skupině, která ještě vzadu poslouchala výklad. Všechny zvuky utichly, ozývalo se jen slabé, ale hluboké hučení neviditelných větráků, které měly pravděpodobně udržovat prostředí nejvhodnější pro rakve i těla v nich. Chabé světlo, které nepohltily černé stěny, vytvářelo kolem rakví aureolu chvějících se stínů. Při kradmém pohledu do rohu místnosti zavadily mé oči o malinkou truhličku, a když jsem při bližším pohledu zjistila, že v ní spí věčným spánkem nemluvně, otočila jsem se o 180° a rychlým krokem vyrazila do poslední, už dobře osvětlené místnosti.
Po východu z budovy jsme ještě nějakou dobu bloumali v okolí náměstí Marie Terezie, hledajíce náš autobus. Jakmile byla tato mise úspěšně splněna, nastoupili jsme dovnitř, usadili se a téměř okamžitě téměř všichni usnuli, čímž naše hrdinná výprava skončila.

Za všechny zúčastněné sepsala Anna Filípková, VIII.