Fejeton podle sexty aneb Co je malé, to je milé.

Malé, ale milé
Bývaly časy, kdy jsem neměl smysl pro ironii, kdy jsem bral vše doslova, kdy mi všechno přišlo prosté a jednoduché.
Jednou jsem se rozhodl koupit si psa. Po deseti minutách strávených ve psím útulku se dostávám ke snad nejmenšímu a nejroztomilejšímu buclíkovi pod sluncem. „Co je malé, to je milé,“ řekl jsem si a přetékaje radostí při představě legrace s tímto miniňufákem si jej naivně rozhodnu odnést domů.


Nikdy nedávejte na první dojem. Jaká dračice se může vyklubat z rozkošného mimóška, to si neumíte představit. Tedy, za chvíli si už umět budete. Při cestě zpátky si rafíka připínám na vodítko. Pes okukuje každou díru, kterou vidí, rve se mi z vodítka. Po chvíli míjím nástěnku u radnice města, přečtu si novinky. Za pár minut se otočím – pes ukousl pás z vodítka a teď kaká na rohožce před vstupem na radnici! Rychle jej chytnu do podpaží a pádím domů. Dojdu, zjistím, že je dnes u nás na obědě kamarád „čtyřprstý Péťa“ (od narození mu totiž chyběl malíček na pravé ruce). Máma vždy nechává jídlo vychladit na parapetu ležícím nad gaučem, pod kterým jsem pejskovi vybudoval malý pelíšek. Postavím rafíka do jeho nového pelíšku a odcházím na toaletu. Jakmile však mizím z dohledu, pes se pouští do svého krutého plánu. Rozběhne se. Dva rekordní skoky (asi padesát centimetrů vysoké). Stojí na parapetu. Hltá kuře s bramborem ze zapékací mísy dinosauřími sousty. Než však stihnu přiběhnout, porce hodná dospělému člověku fuč. Nedovedete si ani představit mámin vztek, když na to přišla. Kdo by si ale pomyslel, že pes o výšce dvacet centimetrů a hmotnosti dva a půl kilogramu vyskočí půl metru vysoko a je schopný strávit potravu jež činí pětinu jeho váhy?
Odpoledne se rozhodnu toho malého žrouta vykoupat. Jsem nezkušený, čtyřprstý Péťa mi tedy nabízí pomoc a já ji s potěšením přijímám. Jakmile ale ňufák uvidí vanu, okamžitě začíná vrtění a vrčení. Čtyřprstý Péťa k němu natahuje ruku. Raf! Čivava má zuby jako cirkulárka. Tříprstý Péťa s krvácející rukou řve bolestí. Záchranka jej odváží do nemocnice. Z prstu na zemi zbyla pouze šmouha krve, jinak maso, kosti i s klouby ta malá bestie zchlamstla. To už ve mně nervy hrají jak orchestr. Musím psa vrátit zpátky do útulku. Hned! Ale co se ještě nestane? Ten pes snad vycítil, jaké s ním mám úmysly. Kdykoli se k němu přiblížím, začne mi utíkat. Honím jej po domě, z obýváku do ložnice, z ložnice na schodiště, ze schodiště na verandu... Pěknou půlhodinu mi trvalo, než sem svého protivníka zahnal na balkon. Teď už neuteče! Štěká, škrábe, kouše... Přemýšlím jak na něj. Ještě štěstí – doma mám středověkou výzbroj rytíře, tudíž si můžu nasadit kovovou ochranu, přes kterou se neprokouše. Široký pancíř na hrudník, helmu, jezdecké rukavice a boty. Jak ho ale chytím? Už vím, zaběhnu do sklepa pro rybářský podběrák a takto vybaven se vrhám na odchyt nebezpečně male bestie. Teď mi neublíží. Blížím se k němu, chytám ho... snaží se ze všech sil vzdorovat, ale marně... Mám ho!
Rychle zpátky do útulku! Běžím skrz město, napůl oděn v rytíře, napůl v domácím oblečení, držíc malou škubající se potvoru v podběráku, lidé na mě hledí jak z jara, děti se mi smějí... Ale já myslím jen na jediné – dostat tu bestii tam, odkud přišla. O dvacet minut později konečně stojím před vchodem. Vcházím, vracím, odcházím... Konečně klid!

Daniel Marko

Malé,ale milé...
Při těchto slovech si pravděpodobně většina z nás vybaví nějaké domácí zvíře, ale napadlo vás někdy, které z nich je opravdu to nejvěrnější a nejmilejší ze všech?
Já jsem se toho ovšem po několika probdělých nocích dopátral..... Je jím obyčejný komár! Nevěříte? Podívejte se na to takhle. Takový komáří život nemá dlouhého trvání a přesto se rozhodne strávit ho s vámi. Hned za začátku vás přivítá svým krásným zvučným sopránem. Navíc není není větších znalců červeného, než je je právě on. Pravdou je, že vzorný host by víno sám donesl, ale které zvíře by tohle dokázalo? To komár, ten si přinese alespoň otvírák. Ani ho nemusíte moc popichovat a hned se zapíchne.
No a úplně bez dárku také neodejde. Kromě toho, že se bravurně orientuje ve vínech, je také velký znalec abstraktního umění s tetovací praxí a na jeho rudý výtvor hned tak nezapomenete.

Tadeáš Vintrlík

Život na vesnici má spoustu výhod, ale i nevýhod. Jednou z těch nevýhod je to, že je všechno mnohem složitější. Porouchá-li se vám ve městě pračka, zavoláte opraváře a ten je za chvíli u vás. Když se porouchá pračka na vesnici a není zde místní opravář nebo strejda, který všechno ví a všechno zná, musíte se připravit na menší komplikace. Pokud máte zrovna signál, máte štěstí. Pokud ne, nejlepší je vydat se na nejbližší kopec. Jakmile se dovoláte opraváři, je nejlepší mít nachystaný detailní popis, kde se nachází vaše malebná vesnička a váš dům. Nebudeme si nic nalhávat, ale orientace v takových vesnicích, kde jsou domky postaveny tak hala bala, jak to kterého sedláka napadlo, je opravdu obtížná. Dopřejte tedy opraváři pár hodin, aby se vypořádal s veškerými překážkami a prádlo zatím přeperte v rukách.
Je krásné nedělní ráno, ne-li poledne (protože nikdo nebude vstávat v neděli se slepicemi) a je čas na pořádný brunch. Jen je tu opět malý zádrhel, a to prázdná lednice. Co teď? Po nočním slejváku je velká šance, že autem byste leda tak někde uvízli v nánosech bahna na silnici. Autobus nebo vlak se zde objeví v neděli dvakrát za den - to tedy také nepřipadá v úvahu.
Nezbývá nic jiného, než ve stodole najít kolo po dědovi, znovu jej oprášit a modlit se ve vše možné i nemožné, abyste cestu přežili. Pokud vám bude štěstí přát, s nákupem budete upocení a špinaví za dvě hodinky doma. Tohle jsou sice ty extrémnější případy, ale i ty se stávají.
Myslím, že nutné je podtrhnout také některé hlavní výhody. Například klid. Můžete si zde skvěle odpočinout. Bez aut hučících pod okny ve městě a smogu, který musíte dennodenně dýchat a ničit si tím dobrovolně zdraví. Na vesnicích většinou žijí přívětiví a milí lidé, kteří jsou mnohem ochotnější s něčím pomoci, než nevděční a vystresovaní lidé ve městě.
Neměli bychom ovšem zapomínat, že na všem najdeme něco špatného i něco dobrého, a tak je tomu i v tomhle případě. Pokud si budeme chtít užít všechny krásy přírody, které na vesnici máme jako na dlani, musíme si uvědomit, že je nutné počítat s určitými složitostmi. Myslím, že všichni vesničané mi dají za pravdu, že život je zde velmi příjemný a všem měšťanům bych naopak doporučila zajet občas na vesnici aspoň na chatu. V dnešním uspěchaném světě plném moderních technologií a stresu přijde odpočinek v malé milé vísce vhod každému.

Monika Cupalová