Exkurze do Prahy 2016
Autor: administrator <wadmin(at)gymbuc.cz>, Téma: Cestování, Vydáno dne: 26. 09. 2016My, studenti maturitních ročníků oktávy a 4. A, jsme se spolu s profesory Janem Stavělíkem, Janem Růžičkou a Janem Zelinkou vydali na každoroční exkurzi do našeho hlavního města Prahy.
Naše dobrodružství započalo ve středu 7. září naloděním na palubu velkého autobusu, jehož kapacitu jsme nedokázali ani naplnit. Cesta ubíhala každému studentovi jinak, někteří se rozhodli poslouchat hlasité písničky a povídat si, jiní dávali přednost hudbě ze sluchátek a našlo se i pár takových, kteří si u toho všeho četli. Já jsem byla jedním z těchto čtenářů. Po příjezdu do Prahy, oslepení sluncem po vyjetí z tmavých tunelů, jsme chvilku hledali správné koleje a rozdělovali si pokoje. Po krátkém vybalení jsme si nasadili batůžky na záda a vydali se vstříc velkoměstu, které nás však zbrzdilo pořizováním celodenních jízdenek. Bez dalšího otálení jsme se vydali autobusem, poté metrem (někteří poprvé), tramvají a pěšky, až jsem dorazili na práh krypty v Resslově ulici.
Tam jsme si vyslechli informace o důležité části našich dějin, o které jsem toho dosud moc nevěděla. Následně jsme uctili památku Josefa Gabčíka, Jana Kubiše a dalších parašutistů, kteří se ukrývali v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje po atentátu na Reinharda Heydricha a našli zde smrt. Poté jsme se celý vyhladovělí rozutekli každý svým směrem na oběd. Až s plným žaludkem jsme se společně vydali na Vyšehrad. Vystoupali jsme vzhůru, udělali několik desítek fotek na vyhlídce a vyslechli zeměpisné otázky profesora Stavělíka. Následně jsme si mohli přečíst jména slavných na pomnících Vyšehradského hřbitova, byli to například J. Vrchlický, J. V. Sládek, K. H. Mácha, K. Čapek nebo G. Preissová. Během další dlouhé vycházky jsme spatřili budovy (např. Dům U Hybernů, Obecní dům, Prašná brána), o kterých jsme se doposud jen učili v hodinách dějepisu. A pan profesor Růžička nám informace o každé z nich zopakoval. Zcela vyčerpaní jsme skončili na Václavském náměstí, kde jsme měli možnost rozchodu.
Všichni jsme se společně setkali druhého dne ráno ve vestibulu kolejí. Kvůli zajímavé noci jsme poněkud vyčerpáni vystoupali na Pražský hrad. Jeho útroby jsme podrobili zkoumavým pohledům, stejně tak to platí pro katedrálu sv. Víta, Vojtěch a Václava i Zlatou uličku. Musím uznat, že bez moderních vymožeností, by mě tam nejspíš nechali. Po sejití Starých zámeckých schodů jsme dorazili k Valdštejnskému paláci a dostali rozchod. Po obědě v restauraci jménem El Pablo jsme se zase vrátili a navštívili jsme výstavu vytvořenou k 700. výročí narození Karla IV. Po skončení jsem se s bolestí zad plahočila za ostatními z Malé Strany přes Karlův most do Starého Města a na Václavské náměstí. Pokračovali jsme tramvají a posléze lanovkou až na Petřín, kde jsem se zastavila u paty schodů rozhledny, které jsem raději hned vzdala. Místo toho jsem zašla na zákusek. Věřím ale, že pohled z vrcholku je úžasný. Když se s rozzářenýma očima vrátili spolužáci zpět na zem, tak se pár odvážlivců znovu zvedlo a odebralo do zrcadlového labyrintu, uprostřed kterého se nachází diorama (obraz v popředí doplněný kulisami) připomínající boje Pražanů se Švédy na Karlově mostě při obléhání Prahy roku 1648. Nakonec jsme se pěšky vydali zpět k Pražskému hradu, kde jsme dostali rozchod. Unavení jsme se po menším nákupu vrátili na koleje a padli jsme do postelí jako zabití.
Poslední den jsme už ráno museli mít vše sbaleno a uklizeno. Zavazadla jsme uschovali do autobusu a vydali se na prohlídku židovského města. Jenomže jsme tam dorazili příliš brzy, a tak jsme si udělali opakovanou okružní prohlídku Staroměstského náměstí i přilehlých ulic. S paní průvodkyní jsme se posléze vydali do Staronové synagogy, kde nám vysvětlila funkci této stavby a vyprávěla historku o Golemovi. Pak jsme šli do Maiselovy synagogy, kde jsme si prohlíželi virtuálně nasnímaný papírový model židovského města a poslouchali doprovodný výklad. Zamířili jsme také do Pinkasovy synagogy, ve které jsou uvedena jména téměř 80 000 českých Židů, kteří zahynuli v rámci holocaustu. Našli jsme i seznam Židů z Bučovic, bohužel. V prvním patře této významné a pro mě i dost děsivé budovy byly vystaveny kresby dětí z Terezína. Nakonec jsme si prošli Starý židovský hřbitov, kde je pochován Jehuda ben Becalel, zvaný též rabi Löw. Dozvěděli jsme se, že naše průvodkyně má také židovský původ, což ovšem až do dospělosti netušila. Bylo zřejmé, že na ni jakožto Židovku procházka židovskou čtvrtí osobně působila. Když se s námi s úsměvem rozloučila, tak jsme se vydali na oběd na Václavské náměstí. Místo posledního srazu bylo určeno u sochy sv. Václava, konkrétně „pod ocasem“, odkud jsme pěšky došli k Hlavnímu nádraží, u kterého stál náš autobus. S posledními pohledy na „stověžatou“ Prahu jsme se usadili do sedaček, ve kterých většina z nás krátce po opuštění velkoměsta usnula spánkem spravedlivých, a tak byl klid i na čtení bez sluchátek. Vrátila jsem se z exkurze příjemně utahaná s hlavou plnou nových věcí a zážitků, vlastně stejně jako všichni ostatní.
Nikola Vizinová, oktáva
Naše dobrodružství započalo ve středu 7. září naloděním na palubu velkého autobusu, jehož kapacitu jsme nedokázali ani naplnit. Cesta ubíhala každému studentovi jinak, někteří se rozhodli poslouchat hlasité písničky a povídat si, jiní dávali přednost hudbě ze sluchátek a našlo se i pár takových, kteří si u toho všeho četli. Já jsem byla jedním z těchto čtenářů. Po příjezdu do Prahy, oslepení sluncem po vyjetí z tmavých tunelů, jsme chvilku hledali správné koleje a rozdělovali si pokoje. Po krátkém vybalení jsme si nasadili batůžky na záda a vydali se vstříc velkoměstu, které nás však zbrzdilo pořizováním celodenních jízdenek. Bez dalšího otálení jsme se vydali autobusem, poté metrem (někteří poprvé), tramvají a pěšky, až jsem dorazili na práh krypty v Resslově ulici.
Tam jsme si vyslechli informace o důležité části našich dějin, o které jsem toho dosud moc nevěděla. Následně jsme uctili památku Josefa Gabčíka, Jana Kubiše a dalších parašutistů, kteří se ukrývali v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje po atentátu na Reinharda Heydricha a našli zde smrt. Poté jsme se celý vyhladovělí rozutekli každý svým směrem na oběd. Až s plným žaludkem jsme se společně vydali na Vyšehrad. Vystoupali jsme vzhůru, udělali několik desítek fotek na vyhlídce a vyslechli zeměpisné otázky profesora Stavělíka. Následně jsme si mohli přečíst jména slavných na pomnících Vyšehradského hřbitova, byli to například J. Vrchlický, J. V. Sládek, K. H. Mácha, K. Čapek nebo G. Preissová. Během další dlouhé vycházky jsme spatřili budovy (např. Dům U Hybernů, Obecní dům, Prašná brána), o kterých jsme se doposud jen učili v hodinách dějepisu. A pan profesor Růžička nám informace o každé z nich zopakoval. Zcela vyčerpaní jsme skončili na Václavském náměstí, kde jsme měli možnost rozchodu.
Všichni jsme se společně setkali druhého dne ráno ve vestibulu kolejí. Kvůli zajímavé noci jsme poněkud vyčerpáni vystoupali na Pražský hrad. Jeho útroby jsme podrobili zkoumavým pohledům, stejně tak to platí pro katedrálu sv. Víta, Vojtěch a Václava i Zlatou uličku. Musím uznat, že bez moderních vymožeností, by mě tam nejspíš nechali. Po sejití Starých zámeckých schodů jsme dorazili k Valdštejnskému paláci a dostali rozchod. Po obědě v restauraci jménem El Pablo jsme se zase vrátili a navštívili jsme výstavu vytvořenou k 700. výročí narození Karla IV. Po skončení jsem se s bolestí zad plahočila za ostatními z Malé Strany přes Karlův most do Starého Města a na Václavské náměstí. Pokračovali jsme tramvají a posléze lanovkou až na Petřín, kde jsem se zastavila u paty schodů rozhledny, které jsem raději hned vzdala. Místo toho jsem zašla na zákusek. Věřím ale, že pohled z vrcholku je úžasný. Když se s rozzářenýma očima vrátili spolužáci zpět na zem, tak se pár odvážlivců znovu zvedlo a odebralo do zrcadlového labyrintu, uprostřed kterého se nachází diorama (obraz v popředí doplněný kulisami) připomínající boje Pražanů se Švédy na Karlově mostě při obléhání Prahy roku 1648. Nakonec jsme se pěšky vydali zpět k Pražskému hradu, kde jsme dostali rozchod. Unavení jsme se po menším nákupu vrátili na koleje a padli jsme do postelí jako zabití.
Poslední den jsme už ráno museli mít vše sbaleno a uklizeno. Zavazadla jsme uschovali do autobusu a vydali se na prohlídku židovského města. Jenomže jsme tam dorazili příliš brzy, a tak jsme si udělali opakovanou okružní prohlídku Staroměstského náměstí i přilehlých ulic. S paní průvodkyní jsme se posléze vydali do Staronové synagogy, kde nám vysvětlila funkci této stavby a vyprávěla historku o Golemovi. Pak jsme šli do Maiselovy synagogy, kde jsme si prohlíželi virtuálně nasnímaný papírový model židovského města a poslouchali doprovodný výklad. Zamířili jsme také do Pinkasovy synagogy, ve které jsou uvedena jména téměř 80 000 českých Židů, kteří zahynuli v rámci holocaustu. Našli jsme i seznam Židů z Bučovic, bohužel. V prvním patře této významné a pro mě i dost děsivé budovy byly vystaveny kresby dětí z Terezína. Nakonec jsme si prošli Starý židovský hřbitov, kde je pochován Jehuda ben Becalel, zvaný též rabi Löw. Dozvěděli jsme se, že naše průvodkyně má také židovský původ, což ovšem až do dospělosti netušila. Bylo zřejmé, že na ni jakožto Židovku procházka židovskou čtvrtí osobně působila. Když se s námi s úsměvem rozloučila, tak jsme se vydali na oběd na Václavské náměstí. Místo posledního srazu bylo určeno u sochy sv. Václava, konkrétně „pod ocasem“, odkud jsme pěšky došli k Hlavnímu nádraží, u kterého stál náš autobus. S posledními pohledy na „stověžatou“ Prahu jsme se usadili do sedaček, ve kterých většina z nás krátce po opuštění velkoměsta usnula spánkem spravedlivých, a tak byl klid i na čtení bez sluchátek. Vrátila jsem se z exkurze příjemně utahaná s hlavou plnou nových věcí a zážitků, vlastně stejně jako všichni ostatní.
Nikola Vizinová, oktáva