Mocné věže dalešicko – dukovanské aneb cesta za jadernou energií

    24. 4. 2015 V.+ 2.A

Na tento výlet se všichni těšili, proč také ne, představa dne stráveného jinde než ve školní lavici a při jiné činnosti než je psaní testů, byla pro nás vcelku lákavá.
Když jsme ráno usedli do dálkového autobusu s pohodlnými sedadly a dokonce i s bezpečnostními pásy, bláhově jsme si mysleli, že dále už nás čeká jen pohodový den, kdy si (pokud budeme duchem přítomni) užijeme výlet k vodě. Ještě než jsme si rozbalili svačinu, dostali studenti 2.A od pana profesora Růžičky otázky, papírky a propisky, což snížilo vyhlídky na „bezstarostnou jízdu“ . Profesor Růžička byl připraven na všechno. Po radostném prohlášení studentů kvinty: „Ještě že máme ve vedení profesorku Gálovou!“ dostali papírky, otázky a propisky i oni.

Po více jak hodinové jízdě jsme vystoupili u vodní elektrárny Dalešice. Okamžitě se nám před očima objevil výhled na vodní nádrž a samotnou elektrárnu. No nic moc. My co jsme zvyklí na brány Mordoru a Minas Tirit jsme příliš ohromeni nebyli. Prohlídku uvedly dvě pracovnice výkladem, který obsahoval naštěstí všechny odpovědi na dané otázky. Zde jsme se dozvěděli, že Dalešice zadržují vodu pro Dukovany, že v době povodní slouží jako výborná obrana pro vesnice v okolí a proč je elektrárna vlastně tak důležitá, i když sama má velkou energetickou spotřebu. Pak jsme se dostali do nitra elektrárny. Nejprve následovalo řídící centrum (jako jediné stále ve stylu osmdesátých let) a po prohlídce jsme se spustili níž po vratkém schodišti. V další části prohlídky jsme si museli povinně nasadit ochranné helmy a šli jsme si obhlédnout, jak se otáčí turbína a jak probíhá její odstávka. K tomu byl výklad, který slyšeli pouze studenti stojící metr od průvodkyně. Následovala nejzajímavější část našeho výletu a to byl prostor podzemního komplexu se širokým potrubím o průměru šest metrů (projel by jím i autobus), ve kterém proudila voda z nádrže. Na začátku se kolem potrubí všichni nadšeně tlačili a poslouchali valící se vodu. Když se dozvěděli, že tloušťka stěn potrubí jsou pouhé tři centimetry, tlačili se naopak ke zdem. I zde jsme si vyslechli výklad. Zajímavé také bylo, že v hlavní hale všem bylo příšerné horko a v podzemním komplexu nás přivítala stálá teplota šest stupňů celsia. Pak už jen následoval poslední pohled na nádrž a vyjeli jsme k Dukovanům.
A tím skončilo naše dobrodružství. Ten kdo se těšil více do Dukovan, tak byl zklamaný. Zde jsme se zdrželi pouze v informačním centru, které během minulého roku prošlo celkovou rekonstrukcí a modernizací. Ačkoliv se jedná o nejbezpečnější jadernou elektrárnu v Evropě, do provozu nás nepustili! V infocentru nám byl podán dlouhý profesionální výklad, který nás bohužel postupně uspával (asi za to mohla únava). Zde se opravdu nedaly zachytit všechny odpovědi na otázky našich vyučujících. Součástí výkladu bylo i několik krátkých filmů. Úkolem všech filmů bylo zdůraznit nepostradatelnost jaderné energie. Asi nejvýmluvnější byl příběh pana Cvrčka, který si do roka postavil čtyři elektrárny, aby zjistil, že tím pravým způsobem, jak udržet v chodu největší párty na světě, je mít po ruce vodní a jadernou elektrárnu.

Anna Gulová - kvinta