Pálava 2015
Autor: administrator <wadmin(at)gymbuc.cz>, Téma: Cestování, Vydáno dne: 06. 05. 2015 Dne 28. dubna se naše třída, letos už kvinta, vydala na poznávací výlet do CHKO Pálava. Meteorologové nám naše vyhlídky na dobré počasí pro jistotu vzali už několik dnů předem. A tak jsme byli přinuceni si zabalit náhradní boty i oblečení, a bylo veliké štěstí, že jsme to nakonec udělali.
Ráno jsme se vydali v z Bučovic v devět hodin vlakem do Brna, kde jsme dostali dvacetiminutový rozchod, za který si někteří z nás stihli zajít i do knihkupectví a koupit si pizzu, a pak nás čekal vlak na cestu dál. Po několika přestupech jsme se nakonec dostali autobusem až do Dolních Věstonic a paní profesorky nás zavedly do místní školy. Tam na nás čekalo ubytování a oběd. Dostali jsme sekanou s bramborovou kaší a okurkou. Jak se nakonec ukázalo, okurek byl nejlepší.
Pak nás čekal výstup na kopec k hradu Děvičky, při kterém jsme poznávali mnoho květin i brouků. A paní profesorka Beinhaeurová je i ochutnávala. Tedy jen ty květiny, samozřejmě… Ze zříceniny hradu byl krásný výhled, však také sloužil jako strážní pevnost. Jenom další cestu si už moc dobře nepamatuji, poněvadž se rozpršelo a já měla v hlavě jen myšlenku na suchou ubytovnu. Než jsme se tam ovšem dostali, byli jsme promoklí nefalšovaným pálavským deštěm, dostali jsme pár facek od nefalšovaného pálavského větru, výhled nám zkazila nefalšovaná pálavská mlha a někteří z nás, včetně obou členek profesorského doprovodu, si měla tu čest na vlastní kůži vyzkoušet sjízdnost nefalšovaných pálavských rendzinových půd. Inu, alespoň jsme po tak vysilujícím zážitku neměli potíže usnout.
Na druhý den nás přivítalo už o mnoho lepší počasí. A tak jsme si na záda nabalili svoje krosny a batohy a vydali se opět do terénu. Pro začátek na autobusovou zastávku. Naše paní profesorky k nám naštěstí byly milosrdné a nechaly nás dojet až do Klentnice, odkud k našemu dalšímu záchytnému bodu, tedy na Růžový vrch, nebylo tak daleko. I přesto nám ovšem daly batohy na zádech najevo svou přítomnost. Po výšlapu nás čekal zase sešlap a cesta nás dovedla k Jeskyni na Turoldu, kde jsme byli poučeni o rozlišování netopýrů a vrápenců. A také se dozvěděli něco o tom, že i alkohol zachraňuje životy. Ale to by teď bylo na dlouho.
A hurá do Mikulova, na vlakové nádraží a zpátky domů! Já se nemohla dočkat, poněvadž mi promokl i druhý pár bot a už to v nich začínalo být opravdu nepříjemné.
Tak, když se to vezme kolem a kolem, vlastně to nebylo úplně špatné. I když sama nemůžu úplně uvěřit tomu, že jsem to opravdu napsala.
Hana Pokorná, kvinta
Ráno jsme se vydali v z Bučovic v devět hodin vlakem do Brna, kde jsme dostali dvacetiminutový rozchod, za který si někteří z nás stihli zajít i do knihkupectví a koupit si pizzu, a pak nás čekal vlak na cestu dál. Po několika přestupech jsme se nakonec dostali autobusem až do Dolních Věstonic a paní profesorky nás zavedly do místní školy. Tam na nás čekalo ubytování a oběd. Dostali jsme sekanou s bramborovou kaší a okurkou. Jak se nakonec ukázalo, okurek byl nejlepší.
Pak nás čekal výstup na kopec k hradu Děvičky, při kterém jsme poznávali mnoho květin i brouků. A paní profesorka Beinhaeurová je i ochutnávala. Tedy jen ty květiny, samozřejmě… Ze zříceniny hradu byl krásný výhled, však také sloužil jako strážní pevnost. Jenom další cestu si už moc dobře nepamatuji, poněvadž se rozpršelo a já měla v hlavě jen myšlenku na suchou ubytovnu. Než jsme se tam ovšem dostali, byli jsme promoklí nefalšovaným pálavským deštěm, dostali jsme pár facek od nefalšovaného pálavského větru, výhled nám zkazila nefalšovaná pálavská mlha a někteří z nás, včetně obou členek profesorského doprovodu, si měla tu čest na vlastní kůži vyzkoušet sjízdnost nefalšovaných pálavských rendzinových půd. Inu, alespoň jsme po tak vysilujícím zážitku neměli potíže usnout.
Na druhý den nás přivítalo už o mnoho lepší počasí. A tak jsme si na záda nabalili svoje krosny a batohy a vydali se opět do terénu. Pro začátek na autobusovou zastávku. Naše paní profesorky k nám naštěstí byly milosrdné a nechaly nás dojet až do Klentnice, odkud k našemu dalšímu záchytnému bodu, tedy na Růžový vrch, nebylo tak daleko. I přesto nám ovšem daly batohy na zádech najevo svou přítomnost. Po výšlapu nás čekal zase sešlap a cesta nás dovedla k Jeskyni na Turoldu, kde jsme byli poučeni o rozlišování netopýrů a vrápenců. A také se dozvěděli něco o tom, že i alkohol zachraňuje životy. Ale to by teď bylo na dlouho.
A hurá do Mikulova, na vlakové nádraží a zpátky domů! Já se nemohla dočkat, poněvadž mi promokl i druhý pár bot a už to v nich začínalo být opravdu nepříjemné.
Tak, když se to vezme kolem a kolem, vlastně to nebylo úplně špatné. I když sama nemůžu úplně uvěřit tomu, že jsem to opravdu napsala.
Hana Pokorná, kvinta