Veselí ve Veselí (nad Lužnicí)

Článek k sportovnímu kurzu druhých a třetích ročníků vznikl (jak napovídá nadpis) ve veselém duchu. Text totiž obsahuje slova náhodně zvolená členy skupiny cestující rychlíkem z Veselí nad Lužnicí do Brna...anděl, řepa, koberec, kolo, vlak, orlice, kalhotky, koláč, ježek, selfie, kráva, ledovec, skála, JZD, káva, kapitalismus, blesk, daň.

Různým způsobem, ale za stejným cílem, se v neděli 7.6. vydaly na cestu čtyři třídy naší školy. Sportovní kurz 2.A, 3.A, sexty a septimy tak sice začal už ráno, ale společně se všichni sešli až odpoledne v kempu Krkavec nedaleko Veselí nad Lužnicí. Po zabydlení chatek a rychlokurzu ovládání kánoí čekal na 55 účastníků od pondělí do čtvrtka náročný dvojboj loď-kolo. Přímo z kempu se během pondělka ve dvou skupinách spustila flotila lodí, která po Nežárce mířila k soutoku s Lužnicí a pak dál do Soběslavi. V horkém počasí s teplotami přes 32 stupňů nikomu nevadilo, když se ne/dobrovolně osvěžil koupelí v řece. I pro vodáky-začátečníky se rozhodně nejednalo o náročný úsek. Topolové chmýří vytvářelo na hladině bílý koberec a řeka se jen líně vinula krajinou, takže háčci jako hlavní pohonné jednotky lodí museli pracovat naplno. Z bílých suchozemců se po dvanácti kilometrech stala skupina osmahlých mořských vlků, kteří naštěstí přečkali až nepříznivě příznivé počasí bez újmy na zdraví. Jak si otlačit pozadí jiným způsobem bylo možné vyzkoušet následující den, kdy se z vodáků stali cyklisté-experimentátoři. Na kolech se totiž tři peletony vydaly dokázat heslo, že všechny cesty vedou do Třeboně. Každá skupina se nakonec dříve či později dostala na místo srazu k pivovaru...i když přitom překvapivě přijela třeba i z opačné strany a objela půlku Světa (rybník v Třeboni). Pivovar nebyl jen místem srazu, ale i příležitostí poznat něco z historie regionu. Kromě technologického postupu výroby piva se bylo možné dozvědět například, že "po nástupu kapitalismu" se pivovar dostal do soukromých rukou nebo že polovina produkce míří do zahraničí. Krátké ochlazení v ležáckých sklepech bylo osvěžující, ale nemělo dlouhé trvání. Naštěstí i druhý cíl výletu poskytoval možnost skrýt se před horkem, i když na místě, kam za normálních okolností nikdo nespěchá. Jednalo se totiž o schwarzenberskou hrobku, kde leží ostatky majitelů orlického panství. A kdyby někomu nestačila ponurá atmosféra podzemní kobky, tak se lze ještě třeba dozvědět, že symbolem rodu není orlice jak by se dalo předpokládat, ale krkavec klovající do hlavy Turka. Tečku za návštěvou Třeboně udělal oběd a káva, takže na cestu zpět se vyráželo "s plnou nádrží". Odpolední siestu si pak zřejmě místo nás vybral cyklistický strážný anděl. Zpáteční cesta se totiž pro skupinku tvořenou chlapci nechtěně protáhla díky čtyřem defektům a závěrečná "vrcholová" prémie u JZD Val byla dosažena s hodinovým zpožděním. Zato večeře zmizela ze všech talířů rychlostí blesku a všem bylo jedno, jestli na talíři bude koláč nebo třeba řepa. Další den a další střídání přineslo etapu na lodičkách, když autobus vyvezl lodě i s posádkami proti proudu Nežárky k Jemčině, aby se mohli po řece vrátit zpět do tábora. Lehce obtížnější a delší trasa než úvodní den si vybrala svoji daň. Přestože nebylo možné narazit na ledovec, koryto se hemžilo hned několika Titaniky. Ke štěstí a radosti někdy stačí i málo, takže místo skály stačila i Skalka, tedy jez kde se v silném proudu koupali úplně všichni. Suché kalhotky a trička byly rázem nedostatkovým zbožím a do kempu se výprava vracela typicky po vodácku - mokrá. Závěrečnou kapitolou sportovní části kurzu byla vyjížďka na kolech, tentokrát se dvěma rozdílnými body zájmu. Ať už skupina mířící do Jindřichova Hradce, tak i část směřující do Červené Lhoty, se tentokrát hodně krotila co do délky trasy a zbylo tak spostu času všímat si, že krajina kolem cesty nejsou jen záda toho před vámi, ale i domy ve stylu selského baroka, krávy, rybníky. Byla i příležitost pořídit desítky selfie fotek s kamarády, protože konec kurzu se blíží a bylo tak málo času si pořídit nějaké snímky na památku. Cestu domů autobusem nebo vlakem si mnozí mohli krátit počítáním komářích bodnutí, která spíš připomínala pád na ježka jak byla hustě u sebe. Naštěstí se jednalo o jedinou újmu na zdraví za celý týden, takže až zmizí bodance, zůstanou jen vzpomínky a historky, které se budou vyprávět ještě na srazech po X letech.