Adaptační kurz 1. A

        Ve středu 4. září 2013 jsme se všichni (až na spolužáka Jakuba) vydali do Haluzické hájenky. Sraz byl určen před 9. hodinou na nádraží v Bučovicích, pár spolužáků nastoupilo do vlaku na trase. Jelikož už měl každý ve třídě nějakého kamaráda, tak jsme se po vystoupení na zastávce v Jestřabicích vydali na extra dlouhou túru (asi 2 km) do naší ubikace.
Po příchodu na malé nádvoří Haluzické hájenky následoval šok: žádný telefonní signál! Situace se signálem naštěstí prozatím nebyla tak zoufalá, a tak jsme se vydali k táborovému ohništi hrát seznamovací hry. Zakrátko už se ozýval náš smích. Po několika hrách ovšem byla většina našich sil vyčerpána, proto jsme se vrátili k hájence na oběd. Byly špagety. Po chutném jídlu (znepříjemňovaném obrovským množstvím vos) následoval odpočinek, došlo na vybalování věcí a povlékání peřin, což byla docela komedie. Po bitce o medvídkové povlečení nastala krize. Stále žádný signál. Rozhodli jsme se zapomenout na okolní svět a užít si naplno chvíle s novými kamarády. Odpolední program byl vyplněn hrou, kdy hráči v šesti skupinách získáváním šifrovaných zpráv dostávali indicie nutné k odhalení tajenky. Večer jsme chtěli udělat oheň a opéct si špekáčky, popřípadě chleba, trnky či jiné pochutiny nalezené v blízkosti hájenky. Aby bylo čím přikládat, šli jsme sbírat dříví do lesa. Ačkoliv s lesem měla asfaltka (po které jsme šli) společné snad jen stromy po jejích okrajích, dříví jsme s donucením nasbírali. Každý se po namáhavém tahání se dřevem těšil na večeři a ještě víc na špekáčky. Teď chvilku přeskočím, protože si pamatuji až tu část s táborákem.


Když se naše kroky blížily k ohni, už se všude rozléhal zvuk kytary našeho profesora a zpěv spolužáků. Téměř ihned jsem získala takovou tu tyč na opékání. Špekáčky byly moc dobré a atmosféra taky. Další činností kromě zpěvu a povídání byla stezka odvahy. Byla by to celkem zábava, jen kdybychom mohli chodit alespoň po dvojicích, což bylo zakázané. Ale hned jak nás pan profesor Růžička ztratil z dohledu, začali jsme se spojovat do různých skupinek po minimálně dvou lidech. Stezka byla úzká, takže sem tam někdo zapadl do křoví. Po návratu z děsivé noční výpravy byl čas na hygienu a spánek. Hygiena byla provedena, ale na spánek bylo času dost, hlavně snad proto, že nebyla vyhlášena večerka.
Na čtvrteční dopoledne byly přichystány hry našich spolužáků, a to hlavně v lese (většina při nich usínala). Všichni se těšili domů, hlavně na signál. Odpoledne jsme zase absolvovali tu extra dlouhou túru k vlaku a odjeli do Bučovic. Tam jsme se rozloučili a každý šel svojí cestou. Tak skončil náš adaptační kurz. Bylo to super!

Yvona Pojezná, 1. A