Vranov 2. A 2010

     
   F O T O G A L E R I E

   2. A, s narvanými batohy a myšlenkami upínajícími se k představám o idylickém strávení tří dnů u vody se sluncem pálícím do zad vydala na výlet. Bohužel, jest to zřejmě prokletí naše, jež se nám ani tentokráte zlomiti nezdařilo. Jak trefně vyjádřil klasik ve filmu Na samotě u lesa: „Chčije a chčije.“ Prohlídkou Znojma, kdy ještě probleskovalo sluníčko mezi nepřátelsky se tvářícími mraky, jsme proložili cestu asi pěti vlaky, kdy jsme objeli celý svět. Při této cestě jsme si ověřili, že i lidé jsou skladní. Pak už nás používání dopravních prostředků přestalo bavit, a tak jsme se šli cáchat do kaluží a bláta v luzích a hájích naší krásné vlasti. Po strastiplném putování nás osud zavedl na správnou cestu, ze které jsme byli zákeřně svedeni, do našeho velkolepého a luxusního ubytování. Pojedli jsme velice chutnou večeři a zabavovali se dle svého gusta (proti gustu žádný dišputát!!!). Zjistili jsme, že počasí by mohlo být skvělým spojencem, protože když jsme nemohli jít k přehradě, tak proč se neprojít do Rakouska, ale komu se chce?

Když jsme druhý den vyrazili, bylo ještě relativně hezky. Po krátkém bloudění (bez toho bychom to nebyli my) jsme dorazili do lesa. Brzy jsme došli k závěru, že počasí s námi asi nebude kamarád. Začalo kapat, krápat, poprchávat, a pak najednou jakoby na nás nějaký uličník vylil kýbl vody. V tu chvíli padlo zoufalé rozhodnutí. Kdo nechce dál, musí se vzdát, přestože to není náš styl. Deset statečných vyrazilo dál. Zbytek se otočil na patě a plaval zpátky. Hrdinní jedinci provázející naše profesory sice do Rakouska nedorazili, ale aspoň se osvěžili v Dyji a vrátili se s optimistickou písní na rtech. Večer jsme opět strávili ve volném stylu, protože počasí dělalo nadále psí kusy.
Poslední den jsme vyrazili na barokní perlu nad Dyjí. Zámek všichni ocenili, stejně jako cestu protože nějakým záhadným řízením osudu nás pan Déšť nechal být. Improvizovaná doprava domů porazila původně plánovanou cestu pěti vlaky do Brna v hlasování, především proto, že nás poháněla vidina suchých ponožek a vlastní postele, i když jsme cestu strávili málem v zavazadlovém prostoru. Sotva se dveře autobusu otevřely, třída se rozprchla do všech světových stran a doháněla svá vnitřní já, ležící v posteli.
I přes spoustu vody výlet hodnotíme kladně, protože zážitek nemusí být pěkný, ale silný.

dívky z 2. A