Obrovský úspěch našich olympioniků!

   V pondělí 15. a v úterý 16. 3. se ve Vyškově konalo okresní kolo Olympiády v českém jazyce starší a mladší kategorie. Nepamatuji se, kdy naposled vyhráli naši žáci tyto kategorie obě. Letos ano. Do krajského kola v Brně tak postupují Tomáš Kremr ze sexty a Jan Pokorný ze sekundy (Honza byl dokonce nejmladší ze všech soutěžících). Oběma srdečně blahopřejeme a držíme palce ve vyšší soutěži. Děkujeme za vzornou reprezentaci naší školy nejen jim dvěma, ale i Editě Štefkové, Anně Hrubé, Michalu Markovi a Lucii Ulrichové, kteří nás zastupovali rovněž se ctí.
Pro ilustraci uvádíme vítěznou slohovou práci Toma Kremra.

Bratr doktor

 

"Víš, co seš, ty blbečku?!"
"Blbeček?" navrhl jsem tázavě. Irena zavrčela a zrudla do barev nezředěného jahodového džusu. Pihy na tváři vypadaly jako semínka a z vlasů vznikla zelená stopka. Musel jsem se rozchechtat. Jestli někdo ví, jak pojmenovat třetí stupeň rudosti, v této chvíli mu závidím. Já její výraz popsat nedokážu. I kdybych chtěl, záchvaty smíchu snoubené s kašlem vytvářely opiovou esenci, která mi nedovolovala se nadechnout, natož mluvit.

"Nech toho!" okřikla mě stroze.

"Vždyť děláš z komára velblouda," pokusil jsem se vyloudit zvuk ze dna průdušek.

"To teda nedělám!" hájila se jahoda.

"To je fakt. Děláš z velblouda Saladinovu kavalérii." Irena se nadechla, ale pro jistotu už jen mlčela a vrazila mi do rukou svého poškozeného medvídka. Zřejmě nevěděla, kdo byl Saladin, a tak jen pouhým gestem naznačila, že si to rozpáraný břicho zašiju. "To si zašiješ!" vyjekla.

"Prosimtě, neměj péči, myslíš, že jsem snad nikdy nezašíval plyšáka?" zeptal jsem se své hysterické sestry, která jako vždy jedla všechno tak horké, jak se uvařilo. Pochybovačně zavrtěla hlavou a odešla do pokoje. Pravděpodobně uklidit všechny své hračky do protiatomového krytu, abych už na žádné nikdy neprovedl žádný mengeleovský experiment.

Abych si ji udobřil, vyštrachal jsem v šuplíku jehlu a zelenou nit z posledních zásob. Pak už jen hezky nit do očka, jehlu do medvěda a svižnými a improvizovanými stehy dát to zvíře do kupy, aniž bych mu omylem vyoperoval játra. Tam. Zpátky. Tam. A zpátky. Zapošít. Suk. Druhý. A pak poslat pacienta na lůžko kvůli rekonvalescenci. Cestou do kuchyně jsem přemítal, zda méďovi nevadilo, že jsem ho během operace zapomněl uvést do narkózy. Pyšně jsem usedl za stůl, jelikož jsem opět zachránil den.

Po pěti minutách jsem zaslechl útržkovité: "Ty jsi ale ... kreténe .... já se z něho ..... no počkej ..... vůl!" a pak už jen dupot ze schodů. Náhle stála sestra ve dveřích a mávala na mě svým sněhobílým ledním medvědem, který se ovšem už nezdál být tak sněhobílý. Po podrobnějším přezkoumání jsem si všiml, že se mi v zápalu chirurgické přesnosti povedlo přišít mu čumák ke krajině břišní, takže výsledná scenérie představovala medvěda, jak se snaží sežrat zeleného mimozemšťana, který mu leze ze střev.

Irena bojovně zařvala a zaútočila. Nečekal jsem takový frontální obrat, pudově jsem chňapnul talíř s rizotem a mrsknul obsah po sestře. Moje jahodová zahrádka teď stála osypaná rýžovými neštovicemi a nevěřícně zírala. Já dostal záchvat smíchu a upustil jsem talíř na zem.

"To si vypereš!" vyjekla a utekla opět do pokoje. Já se zvednul ze židle a zavolal do patra: "Prosimtě, myslíš, že jsem nikdy nepral prádlo?"

Z pokoje se ozvalo zaskučení. Mám tušení, že spáchala sebevraždu. Anebo jen hledá zbraň, kterou mi způsobí co nejstrašnější povrchová zranění. Mám štěstí, že jahody neumí chodit.

Tomáš Kremr, sexta