Praha 2009 očima oktavánky

 Ve dnech od 8. do 10. září 2009 jsme se my – třída oktáva – se 4.A vydali na jeden z posledních společných výletů v rámci školy. Tentokrát nás doprovázeli profesoři Vlach a Fiala.
Ihned po příjezdu a chvatném ubytování na studentských kolejích Volha v Praze Chodově jsme vyrazili na první poznávací cestu Prahou. Nejdříve jsme se zastavili u Prašné brány a Obecního domu. Pan profesor Vlach nás počastoval obsáhlým výkladem nejen o jednotlivých památkách, ale i o architektuře a historických událostech spojených s Prahou.


Později jsme viděli Betlémskou kapli, ve které kázal Jan Hus, procházeli jsme se vyšehradským parkem, chvíli jsme setrvali i na věhlasném hřbitově skrývajícím ostatky mnoha českých umělců.Pár slov věnoval profesor Vlach např. B. Němcové, J. Vrchlickému nebo J.V. Myslbekovi.



Jednou z nejcennějsích zkušenosti byla určitě pro mnohé z nás návštěva památníku atentátu na Heydricha. Jedná se o pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, pod nímž se ve velmi malých prostorách krypty skrývali čtyři zbylí parašutisté, kteří atentát provedli. Nejsugestivnější byl pohled na úzké nízké tunely, ve kterých přespávali, a na díru vykopanou parašutisty, pomocí níž se chtěli dostat do odpadní stoky.
Na Staroměstském náměstí jsme si připomněli 1. Pražskou defenestraci, a aby nás profesoři nalákali k dalšímu vzdělání, zavedli nás i ke Karlově univerzitě. Ještě toho dne jsme absolvovali fascinující procházku noční Prahou.




Během středečního dopoledne jsme stihli pouze Pražský hrad včetně Chrámu sv. Víta a Zlaté uličky, jež nás dokázala udivit svými přemrštěnými cenami. Na jejím konci nás očekávala jedinečná výstva nazvaná Zlato Inků. Jako poslední odtud samozřejmě odcházel okouzlený profesor Vlach.
Poté následovala prohlídka Národní galerie, během níž si něktěří z nás museli pozměnit své představy o umění. K vidění zde byla nejen plátna a plastiky světoznámých umělců jako jsou např. Picasso, Seurat nebo Braque, ale i moderní umění – často dosti odvážné a revoluční. Na závěr jsme se podívali do židovského města. Šokující byl počet jmen zavražděných židů, jimiž byly popsány veškeré stěny synagog.


Třetí a poslední den nám profesoři stanovili jediný povinný bod programu – společnou prohlídku Národního muzea. Poté nám byly poskytnuty asi tři hodiny, abychom se s Prahou mohli rozloučit každý po svém.
Když jsme pak nasedali do autobusu, v mnoha tvářích se odrážela únava (zapřičiněná i notným ponocováním), v několika dalších mírná rozmrzelost z brzkého opouštění Prahy, ale naprosté většině mých spolužáků se ulevilo, že se konečně zbaví, jim nesympatické, „pražáčtiny“. Kdyby stověžatá kráska mohla mluvit nejspíš by nám řekla něco jako: „Hele, tak se mějte, jo? Ale bylo nám spolu hezky, viďte?“
Musím říct, že tato exkurze skutečně patří k těm nejpodařenějším školním akcím a určitě se nám bude stýskat nejen po společných chvílích v Praze, ale i po těch osmi letech strávených v jedné třídě na Gymnáziu v Bučovicích.

Nela Patschová, VIII.