Za tajemstvím knihy a Santiniho génia

   Za tajemstvím knihy a Santiniho génia Na 3. 6. 2009 se pravděpodobně všichni z kvinty i 2.A těšili. Ať už to bylo kvůli návštěvě muzea knihy v prostorách zámku nebo kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře či prostě faktu, že si můžou aspoň jeden den odpočinout od školy v dobách, kdy se píše jedna písemka za druhou. Po výstupu z autobusu v cílovém Žďáru nad Sázavou se najednou všichni klepou zimou. Polovička z výletníků totiž naprosto podcenila situaci a s obhajobou „dyť venku svítilo slunko“ klepou kosu po celý výlet. Venku totiž opravdu „slunko svítilo“, ale podcenit vichr made in Vysočina, to se může hezky vymstít. Polozmrzlí tedy dorážíme do muzea, po krátké pauze na kafíčko a horkou čokoládu v tamější kavárničce vstupujeme do areálu.

Obdržíme pracovní listy a všichni doslova vystřelí po informačních tabulích dychtivě shánět informace. Rossetská deska, plášť z bizoní kůže popsaný indiánskými piktogramy, Vyšehradský kodex, tiskařský stroj... Myslím, že paní profesorky Kostrbovou a Handrlovou ani ve snu nenapadlo, že nás z muzea budou vyhánět. Přesunuli jsme se tedy z budovy do mrazivého skoropoledne a vzali útokem nedalekou Zelenou horu. Bezproblémový výšlap, chvíle čekání a pak epochální pohled na výzdobu kostela. Usedáme do lavic a pečlivě se rozhlížíme kolem sebe. Výklad dokonce opravdu není nudný ( co si budeme povídat, polovina průvodců na zámcích neumí mluvit anebo látku podat, za což se strhávají body ), ba právě naopak. Symbolika hvězd a čísel, spojení baroka s gotikou... Uznáváme, že Santini byl génius. Kostel si poté ještě chvíli prohlížíme a utíkáme k autobusu – převážně za to může naše černá pasažérka - zima. Nezbývá než doufat, že jsme ji s sebou nepřivezli zpátky do Bučovic na delší dobu. Takže až příště pojedete, vy mladší, do Muzea knihy ve Žďáru, požadujte pracovní listy, bez nich to rozhodně není tak zajímavé a dobrodružné. A Zelená hora pod ochranou Unesca je obrovský zázrak.

Tomáš Kremr, kvinta