Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?

   F O T O G A L E R I E

„Nezabalíme to ještě než ten vlak dojede?“ ptám se se smíchem ostatních na vlakovém nádraží v Bučovicích, kteří mají ve tváři podobný výraz jako já. Na tuhle exkurzi se mi opravdu nechce. Brouci a kilometrové túry lesem plným klíšťat a komárů mi k srdci ZATÍM opravdu nepřirostly, i když starší ročníky vesměs tvrdí, že Pálava patří k jedněm z nejkrásnějších zážitků na našem gymnáziu.

Oním vláčkem motoráčkem se dokodrcáme takřka na místo – na naši ubytovnu v Dolních Věstonicích – místní školu. Všichni jsme přímo nabití energií a rozdáváme kolem sebe tuny dobré nálady. A přichází víceméně první část naší cesty a tou je výstup na zříceninu hradu Děvičky neboli Dívčí hrad, který ale nejspíš znáte pod starověkým názvem Děvín. Okolí hradu je tvořeno donekonečna se táhnoucí nádrží Nové mlýny. Celé panoráma nás uchvacuje natolik, že se v nás probouzí skrytý talent k fotografování. Fotografujeme ostošest, jen abychom zachovali opravdu překrásné kouzlo okamžiku a pořídili si „jarní album“, jak říká jeden nejmenovaný student naší třídy. Na cestě nám naše paní profesorka Stonawská dotvořuje naše vědomosti o zdejším rázu krajiny naučným výkladem v rámci dějepisného významu a paní profesorka Štefková v rámci biologického, tudíž máme tu čest setkat se zde s velkou spoustou nám již známých nebo naopak zcela nových rostlin a živočichů, především z říše hmyzu. Když dorážíme pomalu, ale jistě zpět na naši ubytovnu, všichni musíme konstatovat, že jsme onu první část zvládli relativně „v pohodě“ a bez újmy oproti té druhé, daleko více zatěžkávací, o které nyní bude řeč.
Naše probuzení na druhý den je opravdu krušné. Všechno jde ráz na ráz. Probouzí se v nás bolesti ztuhlých svalů z předcházejícího dne a ani nestačíme ještě ospalýma očima zaregistrovat, že se již před námi tyčí ohromující Stolová hora. „ Tohle určitě nezvládnu!!“ naříkáme svorně s ostatníma holkama a co chvíli musíme dělat přestávky. V tomto ohledu musím našim klukům udělit malou výtku, protože naše sebevědomí při každé přestávce šimrají otravnými otázkami typu „Proč zase přestávka?!“ Když ale všichni staneme na vrcholu a uzříme ten velkolepý výhled, musíme uznat, že to za tu námahu opravdu stálo „ a že to přece nebylo až tak strašné.“ Sestup prudkými a kamenitými stezkami, při kterém potkáváme například slepýše, o kterého je velký zájem, není nikterak lákavý, ale vidina nadcházející civilizace nám znovu vlévá krev do žil. Ovšem ta začíná tuhnout, když se nám stane menší „úraz“. Jeho průběh i jméno dotyčného zůstane zachováno v anonymitě, ale myslím, že mohu konstatovat : „ Hlavou zeď neprorazíš.“
Jeskyně na Turoldě nám poté odkrývá svá tajemství. Většině přítomných se při pohledu na její krásy rozzařují oči a odnáší si odtud vzpomínku na cosi tajemného, kterou se tohle místo pyšní již od pravěkých civilizací.
Tím náš výlet do lůna přírody tudíž chráněné krajinné rezervace Pálava končí. Nyní nás čeká jen zasloužený oddech v historickém centru města Mikulov, které jsme i přes naši „smrtelnou“ únavu stihli pořádně zkritizovat a cesta vláčkem motoráčkem v kabince pro cyklisty domů. Ne že bych se díky určitým polním podmínkám domů netěšila ale...jsem ráda, že jsem to na začátku nezabalila:-)

Veronika Gecová, 2.A