Homosexualita - reakce na článek otištěný v MF Dnes

Hned ze začátku bych chtěla vysvětlit důvod vzniku mého příspěvku. Je to důležité pro chápání dalších řádek. Když jsem otevřela noviny na straně, kde mají studenti možnost se vyjádřit, padly mi do očí dva články umístěné vedle sebe, zjevně pro porovnání. Jeden pisatel, tedy pisatelka, označuje homosexualitu za naprosto přirozenou věc, za kterou se není třeba stydět ani ji odsuzovat, druhý píše, že registrované partnerství je tragédií a homosexualita neetická a vyléčitelná. Já osobně se ztotožňuji s  prvním názorem a podle toho bude moje reakce zajisté vypadat.

Druhý autor – doufám, že se nebude zlobit, když použiji jeho jméno – David - si myslí, že homosexualita nemá klady, homosexuálové nemají právo vychovávat děti, protože tyto by logicky „zbuzněly“/tento výraz použil on sám/, navíc si představuje dva tlusté, zarostlé a smradlavé muže „dělající si dobře“, prý by se dítě těmto praktikám velmi rychle přiučilo. Dokonce předkládá i řešení situace – chce se vrátit do minulosti a homosexualitu zakázat a léčit. Postupně se pokusím rozebrat každé z těchto tvrzení a dokázat Davidovi, že nemá pravdu a jeho názory jsou, mírně řečeno, omezené.

Klady homosexuality jsou téma k zamyšlení i pro mne, která s těmito lidmi sympatizuje. Jaké klady má ve své situaci hledat člověk odsuzovaný lidmi (naštěstí ne všemi) a s relativně malou šancí najít vhodného partnera pro život? Homosexuálové to opravdu nemají jednoduché a „ti ostatní“ jim to nijak nezjednodušují. Homosexualita je vrozená a pro homosexuála je styk s člověkem opačného pohlaví něco stejně divného jako pro heterosexuála styk s někým pohlaví stejného, takže dítě logicky „nezbuzní“, nemůže. Navíc vědci zjistili, že existují i homosexuální zvířata, takže proti přírodě to opravdu není. A možná pro dítě by byl vztah jeho rodičů přínosem v tom smyslu, že, krom toho, že mu dají lásku tak jako každý jiný pár, se naučí být tolerantní a ohleduplné.

David se zabývá estetickou stránkou věci a já zde mohu předložit několik jiných modelových situací, které mě napadají, krom té jeho. Tak za prvé, když zůstaneme ještě u homosexuálních párů, musím zabrousit na internet, konkrétně na stránky s obsahem nepříslušejícím mladším osmnácti let. Každý jistě chápe, že se jedná o porno. Byť se za to stydím, i já jsem tyhle stránky navštívila. Ne vlastním přičiněním, jen kamarád chtěl vyzkoušet, co všechno vydržím. Viděla jsem asi půl minuty videa, kde se v nafukovacím bazénku líbaly dvě sličné blondýnky, samozřejmě neoděné, a prováděly ještě nějaké další cviky. Tohle je přece taky o dvou lidech stejného pohlaví, to ale dnešnímu lidstvu tak divné a nepřirozené nepřijde. Dívají se na to miliony lidí a ještě je to jakýmsi způsobem vzrušuje. A homosexuálními se rozhodně nestávají. A dál nevím, jestli David posuzuje podle sebe, ale jestli on se chce s někým milovat zarostlý a smradlavý, prosím. To je jeho věc.

K jeho řešení situace – homosexualita není nemoc, aby se dala léčit, a zakázat ji by bylo nemoudré, protože zakázané ovoce, jak všichni ví, chutná nejlépe. Ráda bych ještě podotkla, že v minulosti se homosexuálové „léčili“ vězením či blázincem, což mi připadá dost nelidské. Jako velmi známý příklad mě napadá Oskar Wilde. Skvělý spisovatel, ale protože pobuřoval svou orientací a svými názory, byl na dva roky uvězněn a poté musel odjet ze svého domova v Anglii a umírá sám v Paříži. Stejně ho nijak nevyléčili…

Mám toho ještě dost na srdci, ale myslím si, že pro tuto chvíli by to mohlo stačit. Někdy bych se ráda potkala s někým tak netolerantním a xenofobním, jako je David. Zajímalo by mě diskutovat s ním o jeho názorech.

Nikola Boková, V.roč., Gymnázium Bučovice

Inzerát: Hledá se vzor

Jsme malá země v srdci Evropy, v minulosti několikrát zaujímající velmi významné postavení. V současné době jsou zdejší poměry stabilní, zdravotnictví reformované, dopravní síť podle standardů, vysoká politika přesně podle definice o pluralitě stran: existuje více stran, které si konkurují (nepoužívají lži, osobní výpady, pomluvy, apod.), policie pomáhá a chrání. Ekonomika zatím rostoucí, ale patrně se následky finanční krize našich dobrodinců projeví i u nás. Nikdo po nás nechce, aby naše území bylo součástí jeho obranného systému, a kdyby, vláda se samozřejmě zeptá svých občanů. Vzhlížíme k vyspělým západním kulturám a bereme si z nich příklad, když už ti na východě zklamali.

Sháníme tedy velkou, ekonomicky vyspělou zemi, nejlépe ze západu, která by měla zájem stát se naším vzorem. Nabízíme: vojenskou podporu, území naší republiky volně přístupné, finanční pomoc, obdiv a přebírání ideologií. V případě zájmu předložte své záměry s naší zemí ve formě prezentace.

Zn: rychle a diskrétně.

Klára Čermáková, VII.roč., Gymnázium Bučovice

PAŠTIKÁŘI VS. KABELKÁŘI

Je to již takřka dvacet let od sametové revoluce, která nám otevřela hranice do světa, a tak by bylo zajímavé zamyslet se nad tím, jakou máme ve světě pověst. Ihned po otevření hranic se vydaly karavany českých turistů na daleké výpravy do dříve zakázaných končin. Na Západ. Kamenem úrazu byla pro většinu Čechů cena služeb v cílových destinacích, a tak, aby cestovní kanceláře oslovily více českých turistů i z nižších vrstev, začaly se pořádat zájezdy levnějšími autobusy (stará dobrá karosa má netušené možnosti nebo alespoň tehdy měla) a bez penze. A tak se stalo, že autobusy byly po strop nacpané lidmi a tunami běžných potravin, které byly k dostání i v místě dovolené. Ale účel světí prostředky: lidé byli spokojení – podívali se do světa, tam, kam dřív nemohli, cestovní kanceláře vydělaly na větším počtu přepravených turistů a českým obchodům rostla tržba i o prázdninách. V zahraničí jsme si vysloužili trefnou přezdívku, řekl bych velmi výstižnou – PAŠTIKÁŘI. Jaká je ale situace nyní, když se platové ohodnocení Čechů alespoň částečně přiblížilo platům našich západních kolegů a ceny zájezdů klesly o něco níže? Je situace pro nás příznivější? Postupem času se u nás prosadily zájezdy „s jídlem“, tím mám na mysli stravu v ceně zájezdu od snídaně až po nejvyšší možnou úroveň. Zdá se tedy, že se situace zlepšila a přezdívka už není na místě. To by nebyl ale český mozek, aby nevymyslel něco extra, něco jak ztrapnit celý zájezd a v důsledku i celý národ. Přijde mi totiž nehorázně drzá filozofie: „Když jsme si to zaplatil(a), tak si to vezmu.“ Narážím tím na fakt, že někteří čeští turisti stále nepochopili smysl tzv. švédských stolů. Stůl, na který se Češi vrhnou, vypadá jako po náletu kobylek - nic zde nezbude, ale strávníci mají každý přeplněný talíř, polovinu nesní a vyhazují. V horším případě (a to bych se hanbou nejraději propadl do země, když to vidím) si strávníci, většinou důchodci, plní jídlem batůžky a kabelky. Mají tak alespoň co jíst na pláži a neutratí ani korunu navíc. Je jen otázkou času, kdy se naše přezdívka změní z paštikářů na KABELKÁŘI /batůžkáři je pojem již zažitý pro turisty – pěšáky/. Nejsme jediným národem, který toto často praktikuje. Totéž dělají Rusové. Není to však omluva, ba naopak. Tato situace by nás měla podnítit k větší snaze po nápravě, vždyť právě od Rusů jsme se odtrhli po dlouhých letech „rudého bratrství“ a nechceme s nimi být přece slučování (když už se tak často děje) právě v tomto nešvaru.

Radek Drozd, VIII.roč., Gymnázium Bučovice

Zahraničí jako příležitost?

Po pravdě řečeno, z představy, že si za pár měsíců sbalím kufry pouze s nejnutnějšími potřebami, zanechám tady devatenáct let plných vzpomínek, řeknu rodičům a přátelům prosté „ahoj“ a odjedu studovat do zahraničí, se mi poněkud třesou kolena.

Možná je to způsobeno vřelým vztahem s mými rodiči, vyvolaným skutečností, že jsem jejich jediným dítětem, možná se jedná o pouhý strach. Strach z nového, cizího, neznámého. Když si však vzpomenu na nehranou radost doprovázenou slzami v očích mých i v očích rodičů při návratu z týdenního výměnného zájezdu z anglického Dartfordu či z týdenního fotbalového soustředění z Dánska, nedokážu si představit, že bych byla od rodičů odloučena na dobu delší.

Jistě, dnešní svět přeje samostatným lidem dychtícím po zážitcích a zkušenostech z co nejvzdálenějších a nejexotičtějších zemí. Podle mého názoru však k tzv.osamostatnění a ke spoustě dobrodružných zážitků a životních zkušeností může mladý člověk dojít i tady, v rodné zemi, v bezprostřední blízkosti svého domova, kde je, ruku na srdce, nejlépe a kde mu v případě nouze jeho nejbližší ihned pomohou.

Nevím, jak na ostatní mladé lidi mého věku slovo domov působí a co pro ně znamená, já jsem si však naprosto jistá, že až jednou přijde čas a já budu muset svůj pomyslný klíč od domova odevzdat, bude to jeden z nejtěžších okamžiků mého života. Na druhou stranu jsem ale také přesvědčena, že kdykoli se budu chtít, byť jen na chviličku, vrátit, budu mít vždycky dveře doširoka otevřené.

Gottwaldová A., Gymnázium Bučovice, VIII.r.

Ukončil jsem školu, rychle pryč odsud! A co možná nejdál...

Vlastenectví. Slovo, jež v dnešní době nezanedbatelně ztrácí na významu, bylo v časech historicky významných pojmem, který mohl charakterizovat téměř každého českého občana. Za doby husitské hájili husité zájmy prostého lidu, v době obrození se vědci a spisovatelé snažili zachránit jazyk a kulturu, za první světové války se legionáři dokonce zasloužili o osamostatnění našeho státu, načež během druhé světové války se vlastenectví projevilo nejen v bojích na frontách, ale i v odboji proti okupantům a oné známé snaze o poněmčování českých dětí, které, ač je to velmi smutné, probíhalo ve školách. V každé z těchto situací se nemalá část našeho národa zachovala vlastenecky. Tak se také náš národ zapsal do povědomí okolního světa. Dnešní mínění je vzhledem ke změnám, které nastaly, jiné, neboť doba i lidé se mění.

Nedokáži si představit, kdo by v případě, že by opět některý ze silnějších států zatoužil po vlastnictví území Čech, Moravy nebo Slezska, hájil vlast, obávám se, že pouze profesionální vojáci, kteří by to dostali příkazem, a snad, i když o tom silně pochybuji, pár vlastenecky založených jedinců, kteří by měli zájem projevit onu pověstnou statečnost a lásku k vlasti, což je však pojem vskutku retrospektivní, ba až archaický, alespoň co se týče České republiky, neboť dnes obyvatelé našeho státu opěvují, pokud vůbec, pouze slávu Evropské unie, jež je natolik vyzdvihována, až ji mnozí opravdu považují za něco, co by mohlo nahradit stát, načež zapomínají hájit zájmy své rodné země, poněvadž hájí pouze zájmy svoje a EU, která dle propagace přináší možnosti mnohonásobně větší než náš malý, světově nevýznamný a ekonomicky doposud neúplně vyspělý stát, a již v útlém věku doufají, že se jim právě kvůli nedokonalosti české infrastruktury podaří co možná nejdříve opustit Českou republiku za účelem odjezdu do zahraničí, a to především do zámořských států, jako je Amerika, chtějí-li se držet v Evropě, pak Anglie, Francie, Německo či všechny tři státy Beneluxu, kde si najdou nejprve práci, posléze partnera, založí rodinu a zbaví se tak svých českých kořenů, za které se tolik stydí, a začnou život zcela nový, ve státě, na který jsou již pyšní a za který by položili svůj život, neboť právě ten je jejich „zemí zaslíbenou“ a na své rodné území vzpomenou snad jen v souvislosti se svými bývalými kamarády, známými či rodiči nebo sourozenci, kteří zůstali uvnitř toho bezvýznamného území, na kterém museli vyrůstat, a setkají-li se s nimi, nedokáží si ani vzájemně popovídat, poněvadž například za dva roky pobytu v Chicagu si nemohou vzpomenout, jak se to jen „cesky rzekne“, jakoby nesnášeli i svůj rodný jazyk, což je pro mne naprosto nepochopitelné, a své potomky pyšně považují za občany onoho státu, ve kterém žijí, dokonce jim snad i tiše závidí, že se narodili až v této zemi a ne ve státě, jenž je dnes, i po dvaceti letech vlády tolik žádané demokracie, lépe snad řečeno „české rádobydemokracie“, označován za jeden z postkomunistických států východního bloku, o němž si také mnozí obyvatelé západních států s nepříliš vysokou znalostí evropských dějin myslí, že úředním jazykem je tu ruština, a to vše kvůli čtyřem desetiletím vlády komunistů s ruskou „oporou“, avšak nikdo si již neuvědomí, že nazval-li by Českou republiku státem postrakouskouherským, taktéž by se nemýlil, neboť pod nadvládou rodu Habsburků jsme byli po čtyři staletí, což je dozajista o poznání víc než doba vlády komunistů, přesně řečeno je to desetinásobek, avšak označení postkomunistický se již vžilo natolik, že překrylo mimo jiné právě i tento fakt a stalo se pro českého občana běžně slýchaným slovem, což dozajista musí zanechat následky, neboť toto označení zní velmi odpudivě a jen ta představa, že by měl český občan na návštěvě v USA říct, že je z České republiky, a doufat, že o ní nebudou nic vědět, alespoň ne to, že je to stát postkomunistický, dohnalo obyvatele našeho státu k nenávisti vůči tomuto označení, neboť se za něj stydí, což není správné, tedy alespoň si to myslím, ovšem můj názor na tom stejně nic nezmění, takže není zapotřebí ho rozvádět, neboť bych byl nucen zaběhnout až do politické sféry, což nechci, spíš naopak, pokouším se politické otázce obloukem vyhnout, neboť nesympatizuji s žádnou z politických stran, ani jednu z nich však také neodsuzuji, což by někdo mohl pochopit tak, že jsem příznivcem komunismu, což není pravda, jelikož jsem naprosto bez politického vyznání a volím podle osobností, ne podle politických stran, to ale nemá na danou problematiku vliv, i když to s ní úzce souvisí, neboť politická otázka je hlavním problémem nespokojenosti obyvatelů České republiky, jenže nelze to zde rozebírat do podrobností, poněvadž je zapotřebí tenhle článek zařadit do rubriky „Studenti píší do novin“ a nikoliv do politiky, takže se vraťme k tématu postkomunistického pojmu, který je, jak jsem již řekl, pro mnohé urážející, hanebný a naprosto nepřijatelný, neboť většinou byli i obyvateli státu komunistického, který je v dnešní době v médiích kritizován natolik, že i mladí lidé, dokonce i děti, které dobu, kdy byla u moci komunistická strana, nezažily, věří, že se jednalo o časy natolik zostuzující zemi, že je zapotřebí se za ni stydět, avšak nepochopitelný pro mne je fakt, že s přibývající kritikou strany komunistů roste i její procentuální úspěšnost u voleb, která dle průzkumů rok od roku roste, a KSČM se z pozadí dostává na třetí až čtvrté místo pravděpodobně ve všech volebních okrscích České republiky, což poukazuje na fakt, že její oblíbenost roste přímo úměrně výskytu její kritiky v médiích.

Já jsem dobu vlády komunistů nezažil, avšak z vyprávění lidí starších, různého politického vyznání i odlišného životního stylu, zájmů i nároků na život, mezi nimiž byl i můj bohužel již zesnulý pradědeček, vím, že ve vývoji českého státu se můžeme setkat i s významnějšími faktory, které ovlivnily následný vývoj. Jako zásadní příklad bych uvedl dobu meziválečnou, kdy sláva českého státu neznala mezí. To jsou vše ale natolik stará fakta, že již ztrácí, ba dokonce ztratila, na popularitě a na významu. Smutné je, že si je neuvědomují ani sami občané českého státu.

Co mi ale vůbec nejde do hlavy, je důvod, proč lidé odchází z republiky v takové míře i dnes, kdy vládne tolik žádaná demokracie. Jediné vysvětlení je ztráta oné pověstné lásky k vlasti. Kdo za to může? Otázka, která pro mne zůstává nezodpovězena...

Lukáš Jahoda, VIII.roč., Gymnázium Bučovice

Rozdíly mezi muži a ženami?

Stále a stále častěji si na ulicích všímám žen, které drží v jedné ruce firemní telefon a v té druhé další dva. Do prvního hulákají něco o tom, že zásilka nemůže být zpožděna, protože kdyby byla, všechny by je tam do jednoho zabila. Na druhém čeká pozdržený hovor od ministra financí a na třetí se snaží dovolat manžel, aby zjistil, jestli bude večeře už dnes, anebo s ní má počítat na zítřejší snídani.

Dnes už nežijeme v pravěku. Ačkoliv dřív byl veleuznáván kult matky, ješitní lovci mamutů si vydupali patriarchát. Svoje družky posadili do jeskyní a přikázali: „Roď, šij a peč!“ Tento útlak ženy snášely, a ačkoliv se jim to nelíbilo, poslouchaly. Díky bohu za Johanky z Arku a podobné historické sufražetky, které se snažily prosadit si svou. V jejich době to mohlo vypadat jako výkřik do tmy, ale dnes se podle jejich vzoru ženy řídí. Zmizely ustarané puťky od kuchyňské linky, nervózní maminy klečící u pračky i křehká stvoření čekající na svého prince. Čím dál víc se stává, že o ruku si musí říct Ona, protože On je prostě neschopný trouba. Když Jeho vyhodí z práce, nic se neděje, s Jejím platem bohatě vystačí.

Je jen otázkou času, kdy budou muži mazat dětem rohlíky ke svačině, dělat s nimi úkoly, přebalovat podělané prdýlky a to všechno s chutí. Ne že by to už dnes bylo něco divného, ale z globálního hlediska je stále uctívanějším pojmem mateřská láska, zatímco otcovská láska je záležitostí několika sekt. Chtěl bych já sám být jeden z nich? Z těch, kterým vládne žena? Kteří mažou rohlíky a přebalují děti? A úplně sám? To tedy nechtěl. Nic proti něžnému pohlaví, ale nemluví ze mě ona zmiňovaná ješitnost, spíš fakt, že si nedokážu představit sebe u plotny s růžovou zástěrou pocintanou jablečnou přesnídávkou.

Až budu ženatý, peníze budeme vydělávat já i manželka. O děti se budeme starat oba společně. Omezíme ťuťuňuňu, přidáme trochu Erbena. Společně je budeme učit chodit a lyžovat. Společně jim pomůžeme odhalovat krásy soužití. Společně jim budeme zašívat kalhoty. Společně si je vychováme, a až jednou přijdou dvojčata, dolehne na nás nádherný pocit, že jsme byli skvělí rodiče. Společně! Žádný matri- či patriarchát. Jen domácnost dvou lidí, kteří si nechtějí hrát na kočku a na myš. Kterým je úplně ukradeno, zda se má prkýnko na záchodě nechávat položené na míse, či nikoliv. Vytvoříme společnou symbiózu a vykašleme se na parazitující okolnosti. A zas budeme o krok blíž smytí rozdílů mezi muži a ženami. Beztak jsme všichni stejní. A jediný rozdíl je v tom, že jednomu něco přebývá, zatímco tomu druhému zas něco chybí.

Tomáš Kremr, V.roč., Gymnázium Bučovice

Black & white ve společném světě

Lidé se dělí.Na hodné a zlé.Bohaté a chudé.Věřící a ateisty. A také podle etnik.Černí,bílí,žlutí,hnědí,snědí.Na základě těchto barevných rozdílů vznikl nový směr-teorie o lidských rasách.Všem dobře známý rasismus.

Existuje snad tak dlouho,jako lidstvo samo.V minulosti měl tragické následky-nemusím připomínat utrpení Židů za druhé světové války,problémy černochů a indiánů v Americe,známé terorizování černých ku-klux klanem.Příkladem rasismu je i dovážení černých otroků za hranice jejich území.Tato pracovní síla byla ,,méněcenná‘‘ a proto se výborně hodila pro těžkou práci v dolech,na polích a plantážích.Rasismus tedy není novodobým výmyslem skinheadů.To ale neznamená,že je to osvědčená a zavedená teorie

a ,,barevní‘‘jsou opravdu něco míň.Nejsou.Všichni jsme druh homo sapiens sapiens a rozdíly v barvě,postavení očí a v kulturních zvycích vznikly jen na základě adaptace.Přizpůsobování přírodním podmínkám a vlivům okolí z nás udělalo to,co jsme.Kdyby černí žili v Africe,žlutí v Asii a bílí ve zbytku světa,možná bychom se vyhnuli rasové nesnášenlivosti.Ale tam,kde se střetávají dvě různobarevné skupiny,začíná onen známý problém upřednostňování vlastní rasy.

Skoro každý z nás o sobě říká,že není rasista.A přes to jsou pro většinu národa Romové lidé s pochybnou existencí,lupiči,vrazi a takoví ,,černí paraziti‘‘ v organismu naší republiky.Instinktivně každý z nás sáhne po své peněžence,jakmile se k němu nějaký Rom blíží.Nikdo je nechce za své sousedy.Bojí se přestupků,jako je rušení nočního klidu, jejich věčných hádek,nepořádku v okolí domů.Mají strach o své děti,aby se náhodou nedostaly do styku s dětmi sousedů.Jenže tohle není rasismus v pravém slova smyslu,chápejme to spíše jako averzi či mírnou nesnášenlivost.Nemáme své sousedy rádi,ale neničíme jim kvůli tomu životy,maximálně na ně podáme stížnost.Horší to je,když pár vyholených chlápků schválně zaútočí na ,,barevného‘‘.Počínaje nadávkami,přes bitku,vraždou konče.Tohle již není ochrana člověka před oloupením.Tohle je záměrný útok na spoluobčana.A je to špatné.Jenom proto,že má někdo jinou barvu pleti,nemusí být špatný.Ale také může.

Většina lidí Romy v lásce nemá.Já se jim ani nedivím.Myslím si,že kdyby se trochu více snažili hledat si práci,omezili svou nekritickou lásku k rodinám s velkým počtem dětí a snažili se žít ,,normálním‘‘způsobem života,mohli by být jako my ostatní a nikdo by je nepovažoval za nuly.Ale můžeme brát vážně lidi,kteří se živí žebrotou,berou přídavky z úřadu práce a nechávají své děti krást?Lidi,kteří nemají na nic peníze,ale denně pijí litry alkoholu a kouří spoustu cigaret?Jak můžou být to samé jako my?Dennodenně ukazují své záporné stránky.Někdy mě přijde,že si jenom stěžují a o zlepšení se nesnaží.Dělají ze sebe ublížené chudáky cítí se dotčeně.Jsou u nás už tolik let a zatím se nic nezměnilo.Za lepším se stěhují do Kanady,ale zatím nepochopili,že chyba není jen v České republice,nebo v českých občanech.Můžeme se snažit sebevíc,ale pokud si budou Romové hledět jen své romské komunity a nebudou se snažit být ve vnitřku aspoň trochu bílími,nepomůže nic.Zatím jsou jako brikety nejen zvenku,ale i zevnitř.Takhle to nám ,,cíkánům a gádžům‘‘ nikdy nebude klapat.Dokud nepotáhneme za jeden provaz,nehneme se z místa a budeme řešit stále ty samé problémy.

Levíčková

Všichni jsme Komenského děti!

Bylo mi sedm, když se moje rodina přestěhovala do Vídně. Prožila jsem zde pět let. Poznala jsem spoustu lidí, stále zde mám přátele a ráda se sem vracím. Moje zdejší pouť začala nástupem do 2.třídy na Volksschule „Komensky“ na Sebastianplatz ve 3.obvodě. Je to majestátní budova o čtyřech podlažích. Ve 2.poschodí stojí socha Jana Ámose Komenského. Jakoby předurčoval povahu a charakter této školy. Je zde kladen obrovský důraz na vzdělání, nejen základní. Je to česká škola a mně (nejen mně) v nejtěžších chvílích poskytla azyl. Neuměla jsem vůbec německy, ale paní učitelka Křenková měla svatou trpělivost. Právě zde jsem poznala, jak je důležité někam patřit, vědět, kdo jsem. Česká menšina fungovala jako jedna rodina. Slavily se české svátky i ty rakouské. Žáky byly nejen české děti, ale i slovenské, rakouské… A já jsem byla pyšná na to, že jsem od Brna a že jsem Češka. Češi se zde zabývají i sportem. Mají dokonce svoji českou sokolovnu. Odpoledne sem chodí děti s maminkami, večer dospělí – odreagovat se po práci. Nemyslím, že se mentalitou příliš lišíme, vždyť máme přece kus stejné historie! Jen si asi dokážeme vážit víc svobody, ceníme si vzdělání a jsme pyšní na to, kdo jsme. Rakušané nezažili tu nesvobodu, útlak, nemožnost vzdělání a cestování. Češi kladou na vzdělání daleko větší důraz, ctí tradice, dokáží se semknout a držet při sobě. Všichni jsme totiž Komenského děti. Škoda jen, že si to uvědomíme, až nám bude ouvej!!!

Lucie Lukášová, V.roč., Gymnázium Bučovice

Obraz Čechů. Jací jsme?

„Česko je nepatrná země, ležící na kontinentu Evropa. Nachází se v prostoru mezi Německem a Ruskem. Kdysi byl tento stát asi dvakrát větší, ale v minulém století z něho začaly od východu jednotlivé kusy odpadávat. Je to významný člen světového společenství, i když ne tak významný, jak si myslí. Hraničí s Německem, Rakouskem a pak ještě s jinými státy, které nejsou důležité a kde se špatně nakupuje. Česko je velmi stará země s mnoha poklady, jako je Karlův most, Karlovo náměstí, Karlovy Vary a Karlštejn. Na západní civilizaci se podílí pivem a hokejem. I když si Češi o sobě myslí, že jsou moderní národ, téměř nepoužívají klimatizaci a Američan tam těžko narazí na slušnou mexickou kuchyni. …“

Tento úryvek byl přeložen z jednoho amerického turistického průvodce. Může vás při jeho čtení napadnout, že tvůrce mohl být méně vzdělaný pisálek nebo že ta malá bezvýznamná země uprostřed Evropy je v porovnání s jinými zeměmi opravdu malá a bezvýznamná, ale naše. A také vás třeba napadne, že vy, i když žijete jen v malé bezvýznamné zemi, toho víte o jiných státech daleko víc než Američan, který nedohlédne přes své velikášství za hranice svého vlastního území. No a taky se tomu můžete prostě zasmát.

Určitě v každé zemi se čas od času narodí osobnost výjimečná svým nadáním nebo morálním postojem, zapíše se do dějin a její jméno se stane světoznámým. Ale rozhodně to není zásluhou národa. Hodně Čechů si své místo v cizině našlo a prosadili se, protože byli jednoduše ve svém oboru dobří. Poslední dobou je slyšet často otázka, jestli jsme hrdí na to, že jsme Češi. Nikdo by se neměl stydět za to, že žije v nějaké zemi a je součástí nějakého národa nebo tradic a také dědicem prohraných bitev. Každý vždycky žije přece sám za sebe a nadávat na to, že Češi jsou „banda blbů“, je tak trochu alibismus. Hrbit hřbet a stydět se za to, že jsem Čech, a potom tu malost v sobě pěstovat, je zbabělost. Nikdo nemůže přece všechny Čechy zabalit do úhledného balíčku s razítkem „Pozor, blbci. Neklopit!“.

Určité zvyklosti jsou součástí každé společnosti, ale když se mě někdo zeptá na typicky českou rodinu, asi mu neodpovím. Jen si představím, že v některých rodinách bych se moc dobře necítila, tak snad budeme přece jen trochu odlišní.

Jediné, co zatím spojuje víc Čechů, jsou jazykové bariéry. Nemyslím si, že bychom cizince přijímali s nedůvěrou a s předsudky. Ale když se chcete s někým domluvit, potřebujete mít k dispozici komunikační prostředek. „K neustálému roztrpčení amerických návštěvníků mluví místní obyvatelé česky, i když je tam mnoho lidí, kteří promluví anglicky, jestliže z toho budou něco mít….“ /viz americký průvodce/.

Nezbude nám nic jiného než se trochu polepšit!

Hana Pavlíková, VIII.roč., Gymnázium Bučovice

Božka z Liberce

Co rozhoduje o kvalitě člověka? Zdánlivě jednoduchá otázka, na níž se však mnozí lidé neshodnou. Je to snad výše jeho IQ? Či snad výše konta v bance? Nebo je to krásná postava a obličej? Dost možná, že o tom rozhoduje číslo bot.

Ne, ne, ne. Prosím laskavého čtenáře, aby neodcházel a zkusil pokračovat v četbě tohoto článku, neboť autorka se nezbláznila ( alespoň doufám ), nýbrž se pouze pokusila navodit absurdnost uvedených odpovědí na úvodní otázku. Do stejné kategorie, tedy do kategorie nesmyslů, se ovšem řadí i kritérium barvy pleti a národnosti. Pokuste se vžít do situace, že vás někdo okrade a policie zadrží pachatele. Bude jím Božka z Liberce - Češka „jako poleno“. Jak se asi zachováte? Začnete nenávidět celý národ? Začnete podezřívat každého Čecha? Budete ve všech kolem sebe vidět onu Božku? Určitě ne. Ovšem pokud bude na místě zloděje stát člověk jiné národnosti či snad barvy pleti, nemusí být vaše reakce na jeho čin tak jednoznačná. Mnoho lidí má totiž tendenci u negativních jevů, za nimiž stojí naši nějakým způsobem „odlišní“ spoluobčané, hledat kolektivního viníka. Ale to přece nejde. Jestliže Božka z Liberce někoho okrade, tak přece nikdo nemůže nadávat do zlodějů mně! To by se nelíbilo nikomu z nás. Vám snad ano?

Eliška Procházková, V.roč., Gymnázium Bučovice

Přítel nebo rodiče?

Nikdy jsem nechápala, proč by měla barva pleti či jiná národnost bránit lidem, aby se scházeli. Nedávno jsem ale pochopila, že to nějaké ty zádrhely opravdu mít může.

Moje sestřenice Jana pochází z rodiny žijící dá se říct na vysoké noze. Oba rodiče mají vysokoškolské vzdělání a důležitá povolání. Teta je právnička a strýc lékař. Všichni si žili vcelku poklidně. Jejich dcera studovala, měnila partnery, dokud si nenašla přítele Peruánce. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, ale tetě to celkem vadilo. Nedokázala unést, že vlastní dcera chodí s někým, jehož rodná země je na společenském žebříčku až na nižších příčkách. Jenže on není nijak finančně závislý na naší společnosti. Pracuje zde jako hudebník, umí výborně česky a je pohledný. Jana ho má moc ráda, proto ji o to víc mrzí, že její rodina přítele nepřijala. Nemůže si ho ani přivést domů. Já si ale myslím, že není nic špatného na tom, zamilovat se do cizince, třebaže z rozvojové země. Navíc páry jiné národnosti mají zaručeno, že vlastní dostatečně odlišné geny, a tedy mohou zplodit kvalitní potomky. Nehledě na to, že míšenci bývají velmi krásní. Nevyskytuje se tu ani jazyková bariéra, tudíž dle mého názoru není co řešit.

Když se dva lidi milují, nezáleží na tom, jakou barvu pleti mají, jak jsou velcí či malí. Nezáleží, co si myslí rodiče. Jestli srdce říká ano, nemůže mu nikdo odporovat.

Barbora Sittová, V.roč., Gymnázium Bučovice

Patří tradiční rodina minulosti, nebo je stále nejlepším modelem soužití?

Záleží na tom, co si pod pojmem „tradiční rodina“ představujeme. Moje představa jsou dva lidé, kteří se respektují, mají se rádi, pomáhají si a výsledkem jejich společného soužití je jeden či více potomků. Jsou manžely a žijí společným životem.

Tento model se, myslím si, v minulosti osvědčil. Otázkou však zůstává, je-li tento zažitý systém použitelný i v dnešní hektické době. Odpověď nemůže být podle mého názoru zcela jednoznačná a do jisté míry záleží na místě, kde se pár (manželé) nacházejí, jak jsou staří a jaké mají cíle. Jinak to jistě bude u mladého páru, který se rozhodne bydlet na vesnici nebo v menším městě, kde bude „dýchatelno“ a kde alespoň částečně budou mít zaručeno bezpečné dospívání dítěte, a to vše i za cenu menšího platu v zaměstnání a řádově menšího množství pracovních příležitostí, než by tomu bylo ve městě velkém. Takový pár (společně s potomky) pro mě představuje tradiční rodinu.

Mladý pár, v němž jsou oba partneři čerstvými absolventy vysoké školy a oba mají vysoké kariérní ambice, se raději odstěhuje do většího města, kde je větší množství pracovních příležitostí a také podstatně vyšší výdělky. Takoví partneři mohou rychle zapomenout při tom velkém množství breefingů, meetingů a konec konců i brainwashingů, kterých se budou muset zúčastnit, aby svému zaměstnavateli ukázali, že právě oni jsou ti, kteří se na danou pozici nejlépe hodí, na to, že je doma někdo čeká. Dokážu si představit, jak se pak k sobě budou tito partneři chovat po standardních osmi hodinách práce, dvouhodinovém přesčase a následujícím tři hodiny trvajícím breefingu, při kterém se budou „fokusovat“ na to, aby „vykomunikovali“ podmínky outsourcingu. Když pak přijdou shodně v 9 večer domů, už ani nebudou mít sílu promluvit, jen tak něco „zahuhlají“ směrem k tomu druhému a zmizí každý do jiného pokoje, aby měli klid. Někdy na hraně čtyřiceti let života si potom vzpomenou, že od nich příroda očekává potomka. Všechno si propočítají, zjistí, že dítě vlastně není takový problém po stránce finanční jako spíše časové. Ještě jednou vše promyslí a dojdou buď k tomu, že mít dítě nemůžou (respektive nechtějí), protože jsou příliš časově vytíženi (jsou zvyklí na relativně jednoduchý způsob života), nebo se pro dítě rozhodnou, díky čemuž třeba i odejdou z města, kvůli dítěti trochu zpomalí kariérní tempo a nakonec si ho i užijí.

Touto úvahou jsem došel k závěru, že tradiční rodinný model stále ještě existuje hlavně kvůli dětem. To kvůli nim partneři mění své preference, hodnoty a žebříčky a snaží se o to, aby se jejich dítě vyvíjelo co nejlépe.

Proto jsem přesvědčen, že tradiční rodinný model přežije – a to třeba i s většími či menšími obměnami. Je totiž založen na RODINNÉM způsobu života, po kterém časem téměř každý zatouží. Na druhé straně moderní model bude také fungovat dále, protože vždy tu budou mladí lidé s potřebou dokázat /možná jen sami sobě/ něco víc než je „pouhé“ založení rodiny a řádná výchova dětí. /Ale mezi námi – co je víc?

Prokop Slezáček, V.roč.,Gymnázium Bučovice

Ze srdce Evropy k jejímu mozku a zase zpět

Pobyt v zahraničí je velice zajímavým zpestřením všedního života. Pro některé. Pro další je to zase každodenní rutina. Studium nebo zaměstnání v cizích zemích není již nic neobvyklého.

Mnoho českých vysokých škol nabízí možnost vycestovat za studiem za hranice naší země. Jedná se bezesporu o cennou zkušenost a zároveň o ceněnou položku v osobním životopise. Samá pozitiva, řeklo by se. Ale zajisté to není tak jednoduché, jak se zdá. Podmínkou pro studium například ve Velké Británii je dobré finanční zabezpečení, nehledě na nutnou perfektní znalost jazyka. Strava, ubytování, škola, zábava. Všechno něco stojí. A v zahraničí několikanásobně víc. Vysoká hodnota vzdělání je zaplacena vysokými náklady. Je ale lákavé vyjít naproti šanci získat místo v zahraniční firmě, jejíž platové tabulky závratně převyšují ty tuzemské.

Zajímavá představa – v rámci vysokoškolských studií vycestovat do zahraničí. Získat prestižní místo v nadnárodní firmě. Vydělat spoustu peněz. A pak se vrátit domů. Založit rodinu. Vést centrum pro střední Evropu oné nadnárodní společnosti a žít si životem „horních deseti tisíc“. A to vše jen díky jednomu rozhodnutí. Studovat v cizině.

Ale jak jsem již zmínil - pak se vrátit domů. Doma je doma. Ale také: co je doma, to se počítá. Proto tento kompromis. Světu vládnou peníze. Bez nich není dobré bytí. Ale bez domova? Bez rodné země a řeči? Nepředstavitelné. Alespoň pro mě. Možná je to způsobené mou ne zrovna dokonalou znalostí cizí řeči. Při hovoru v mateřštině jsem plný vtipu, hned zase emocí, jindy vzteku. V jiném jazyce tohle vše u mne odpadá, omezuji se pouze na strohé podání faktů. Tohle konstatování ovšem také zní jako možnost změny názoru, až se budu schopen plnohodnotně vyjadřovat a zapojit do komunikace. Chápu proto, že se někteří lidé sžijí s cizím národem, s jeho kulturou a řečí a rodnou zemi opustí natrvalo. Chápu to, ale z osobního hlediska si to nedokáži představit. Kvůli rodině, přátelům.....domovu.

Měli by se rodiče bát poslat své děti na studia do ciziny? Bát se, že jediné, co jim po dětech zbyde, jsou fotky a vědomí, že žijí za velkou louží? Loučení je konec a zároveň začátek. Kdo se bojí něco ukončit, ten nemůže nikdy nic nového začít. Proto je někdy lepší rozhodnout se pro daný okamžik bolestně, ale racionálně pro budoucnost. Vždyť v době vyspělé techniky, kdy je možné hovořit s člověkem na druhé straně světa a zároveň sledovat jeho obraz na monitoru počítače, vzdálenost nic neznamená. Pravidelná linka Brno – Londýn. Kde se ztrácí pojem dálka a čas? Jde o jejich efektivní využití a snížení jejich potřeby na minimum. Ovšem za jistý peněžní obnos. Ale asi nebude problémem „zabookovat“ si dvakrát do měsíce cestu tam a zpět, když budete mít dobré pracovní místo v Londýně, s dobrým finančním ohodnocením a chápavým zaměstnavatelem.

Krásně to zní, ale aby toho člověk dosáhl, potřebuje štěstí. Bez ohledu na to, jestli se snaží vyšvihnout v rodné zemi nebo v cizině. Bez práce nejsou koláče. Když je štěstí unavené, sedne i na vola. Tak bych mu snad jen vzkázal....U mě máš vždy dveře otevřené!!!

Jan Šťastný, VIII.roč., Gymnázium Bučovice

A my se ještě divíme?

„A o Vánocích pojedu do Paříže,“ prohlašuji rezolutně a směle dodávám: „A pak do Bullerbynu. Abych jim tam ukázal, že Češi nejsou takoví burani, jak si asi všichni myslí.“ Je to škoda. Ne proto, že nemám na to, abych si zajel do Francie a Švédska, ale proto, že si o nás všichni nejenom myslí, že jsme burani, ale že jimi opravdu jsme.

Vždyť už ani neplatí „Co Čech, to muzikant“ a pěstování rodné řeči? Proč , když se dnes vyplatí kvákat anglicky, jelikož trh si to žádá? To je přesně ono! My si totiž můžeme říkat, jak jsme důležití a střed Evropy... ale kdyby to byla pravda, proč se neustále podřizujeme? No a co, že jsme menší než USA, že nemáme nerostné bohatství jako Rusko a moře jako Chorvati... za náš názor nás nikdo nezabije. Přesto raději naladíme „komerční“ vlnu a nad nápis cukrárna pro jistotu vyvěsíme ještě „sweetshop“, abychom měli tuplem jistotu, že naše kapsy obšťastní něco z obsahu peněženek západních /i když dnes už spíše ruských/ turistů. Zavřeme třeba sirkárny a sklárny a pustíme se do pěstování „vlezdoprdelismu“, protože to jednoduše frčí. To je pak jasné, že nad námi všichni ohrnují nos a říkají si, jací jsme to pitomci, protože naše matička vlast je pro cizince jen další orná půda, kterou oni brzo osázejí svým vlastním kvítím. A my se tomu ještě divíme!

Stačí projít „archiv zbytečných zpráv z politické scény“ a nabídnou se nejprve fráze rozhořčení, poté lítosti a nakonec se stejně všichni usmívají. Dělají všechno s čistým svědomím a ve prospěch lidu této země. To co „my“ provádíme ve jménu státu, to je ostuda nejen na národní úrovni. Pak má člověk být hrdý na to, že je Čechem. Kdysi jsem slyšel nějakou osobnost v rádiu, která prohlásila, že Čecha na letišti poznáte podle ponožek obutých do sandálů. Nejprve mě to pobavilo, než jsem zjistil, že je to pravda.

Vypsal jsem už několik českých kuriozit, ale bylo by hloupé nepřipomenout všem další: radar (nikdo ho nechce, a přece tu bude), euro (snad jsme hrdí a udržíme si svoji měnu!), třicet korun (a důstojnost, to už nikomu nic neříká?), knihovna á la chobotnice (že pan Kaplický vyhrál, to je všem asi jedno) a samozřejmě nemůže chybět „Modrá, nikoli zelená planeta“ (dámy a pánové, každý máme něco).

Nejsem hrdý na to, že jsem Čechem. Kdyby to šlo, odpojím Moravu od Česka a EU, případně se přestěhuji do Švýcarska. Nechci jen sedět a čekat, co mi předá starší generace. Jim to vlastně může být ukradené, protože až se tu my - potenciální státníci - budeme utkávat s přírodou, oni-státníci s prošlou trvanlivostí - budou čichat ke kytkám. Tedy jestli nám tu nějaké nechají.

Taky si říkáte, že by to chtělo změnu? Lezou vám na mozek neustálé souboje o to, kdo má hezčí auto či manželku? Vztekáte se, když pohlavár ukáže novinářům, jak se správně dělá „headshot“? Kdyby mi bylo osmnáct, pošlu vám obratem petici a tak, ale stejně... Změnil bych to? Asi ne. Takže si budu stále snít o svém vlastním názoru a petici rozešlu za tři roky. E-mailem. Šetřím naše lesy…

Tomáš Kremr, V.roč., Gymnázium Bučovice

Muži dnes?

Jak dnes vypadá rodina a jak vypadá postavení mužů v ní? Stejně jako mnoho jiných věcí i rodinné společenství prošlo v průběhu let vývojem. Změnila se hlavně pozice otce a matky.

Od dávných dob a snad až do minulého století byl muž hlavou rodiny, autoritou, kterou všichni poslouchají. Role matky byla vymezena sporákem, prachovkou, koštětem , taky prací na poli, v zahradě, na dvoře, ve volných chvílích mohla vychovávat děti. Zkrátka žena udržovala rodinný krb a snažila se vytvořit z domova příjemné prostředí.

Dnešní doba je věkem emancipace. Ženy pochopily, že jsou stejně schopné nebo ještě schopnější než muži. Naučily se v průběhu vývoje zvládat spoustu věcí najednou, být rychlé, pohotové, i když práce přibývá a povinnosti nikdy nekončí. Ženy touží po kariéře a seberealizaci i mimo domov. Chtějí uskutečnit své plány a sny. Někteří muži ženský úspěch těžce nesou. Vidí, že ženy jsou v mnoha případech rychlejší, přesnější, mají nápady, dovedou řídit. Z jakého důvodu? Oni jsou přece ti lovci, co se vyznají v džungli!

Ke ztrátě výsadního postavení mužů dochází nejen v zaměstnání, ale i v rodině, ve vztahu k dětem. Dnešní mládež se od té před sto lety značně liší. Vytrácí se dřívější jemné vychování, jemné způsoby. Mladí lidé jsou drsní stejně jako doba, ve které žijeme. Stali se sebevědomějšími, jsou zvyklí nahlas říkat své názory, mnohdy nerespektují rodiče, proto dochází ke konfliktům.

Muži mají vskutku těžké postavení ve světě silných žen a sebejistých dětí. Oni, lovci a vůdci smečky, ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Když k tomu navíc připočteme odtabuizování sexu, tak jim opravdu není co závidět. V dnešním světě najdeme sex na každém kroku. Ženy v běžném životě mužům nadbíhají a tím je připravují nejen o lovecké instinkty, ale i o radost z vítězství.

A tak k emancipovaným ženám a sebevědomým dětem přibývá ztráta pozice dobyvatele ženských srdcí. Pánové, Pán Bůh s námi.

Filip Urbánek, VII.roč., Gymnázium Bučovice