Prodloužená 2008

   Sedím strnule v autě, plna nedočkavého očekávání, podmíněného odpočítáváním posledních minut, se strachem, který se snoubí s nadšenými světélky v očích. Právě projíždíme několika málo vesničkami, které jsou jakoby celé opředené klubkem zákazů policejních uzavírek, či snad mužů v policejních talárech, což rozhodně nepřidá už tak dost pocuchaným nervům z dnešního tolik očekávaného večera s velkým V – naší prodloužené – z které má valná většina letošních absolventů tanečním kurzem už celé tři dny jisté „obavy“. Vstupujeme do přeplněného, vydýchaného sálu a nesměle koukáme jeden na druhého.

Nádherné večerní róby, světla, hlahol, smích, cinkot skleniček...to jsou slova spojené s oním nesovickým sálem, kde se každoročně prodloužená koná. Svoje spolužačky v těch okouzlujících pohádkových šatech skoro nepoznávám, mí spolužáci už mi nepřijdou vůbec dětinští jako obvykle a učitelé ve světle normálního života ztrácí onu přísnost a odstup nabytý v hodinách. Tento tolik očekávaný večer si užíváme úplně všichni včetně našeho pyšného doprovodu, který samým dojetím nestačí zamačkávat pověstnou slzu v oku. Předcházející nervozita se jeví jako absolutní zbytečnost a po čtyřech hodinách tancování nám i tance skládající se z waltzu, valčíku, polky, jivu a blues přijdou celkem zvladatelné.

Poslední pohled do těch tolik známých a dnes tak vzdálených, vysílených, ale štěstím zářících tváří, poslední fotografie jako upomínka na dnešní výjimečný večer, na který zdá se nejde zapomenout a pak už jen představa nebesky načechrané, měkoučké postele, bezesného spánku spravedlivých. A zase zpátky do reality, do toho věčného kolotoče běžných, každodenních strastí i slastí všedního dne studenta prolínající se s tanečním kurzem a už teď více než očekávané zakončené, která se naštěstí i naneštěstí zatím jeví v nedohlednu.                     

     

   S přáním hezkého dne třída 2.A