Přestože je jaro v plné síle, na našeho dorůstajícího literáta Tomáše Kremra z kvarty dopadají i chmurné chvilky a nálady. Přestože možná nepatříte k milovníkům neveselých témat, po přečtení následujících dílek zjistíte, že nápad tam určitě je. Nazvat literární sloh Tomáše jsem už dávno vzdal aneb dále lze nalézt prózu i poezii...

Když život visí na vlásku                                                                    Tomáš Kremr 23.4.2008

 

Ne zas tak daleko, co?

             Apokalypsa fascinuje člověka zřejmě už od dob, kdy historie světa visela ve vzduchoprázdnu nekonečného vesmíru. Jistě, přeháním, ale z pohledu člověka, který se aspoň trochu orientuje v obvyklých problematikách jako „mám si vzít tyhle ponožky“ nebo „matika je vopruz“  to tak opravdu vypadá. Každá správná sci-fi je „jen“ pouhou slátaninou post-apokalyptických příběhů, kde se hlavní role ujímají degenerované zrůdy, zmutovaní lidé a geneticky upravené bytosti. Filmy jako Válka světů, Den poté či Invaze prakticky těží ze všech možných katastrof. Jinak tomu ani není např. u seriálu Heroes, kde jsou normální lidé obdařeni zvláštními schopnostmi, se kterými musí zabránit výbuchu atomového člověka a rozšíření zhoubného viru. Jde svým způsobem o fantasmagorie, ale, a to je nejdůležitější, diváky to baví a kasy se plní. Ale většina fanoušků podobných počinů si možná neuvědomuje, že jsme k zániku téměř předurčeni. Vzdejme se jen na chvíli ochranitelských myšlenek, které nikam nevedou a postavme se všichni problému čelem. Nemyslím, že je důležité informovat svět o něčem, co každý ví a o čem ho informují denní tisk a televizní zpravodajství. Žádné jaderné zbraně, tání ledovců, přemnožení lidí, problémy s nerostnými zásobami, ptačí chřipky a možné nálety komet a asteroidů. Jde mi o něco mnohem aktuálnějšího. Kdysi dávno žil byl jeden národ. A ten národ nejenže sestavil nejpřesnější kalendář na světě a zabýval se matematickými operacemi, které by možná nepochopil ani proděkan matematicko-fyzikální fakulty Yaleské univerzity, ale předpověděl i jednoho krásného dne zánik všeho živého. Držte si klobouky, posaďte se, teď to přijde…V roce 2012 naši zemi postihne neznámá katastrofa monstrózních rozměrů, která smete vše živé z povrchu a jen s obrovskou dávkou optimismu můžeme spekulovat o nějakých pětihorách. Zabývejme se otázkou, zdali je to právě onen virus, asteroidy anebo jaderné zbraně. Je možná namístě poznamenat, že „zkázotvorné něco“ je možná již nyní mezi námi a čeká na svoji chvíli. Ptačí chřipka je pouhým nachlazením. Výbuch Černobylu je zatím jen maličkým šrámem, který čas zahojí. Nemluvě o kamíncích, kterým je jedno jestli váš dům stojí právě tam, kde stojí, a které prostě přiletí. Spadnou a nezeptají se, co jste dělali v létě. Roztají ledovce? No aspoň si zaplaveme, no. Mayové s námi asi mají vyšší úmysly. Podle všech starověkých výpočtů to vypadá, že vymřeme tak jak tak, a proto už bychom měli začít rozesílat e-maily, ve kterých se všem za vše omlouváme a slibujeme, že „na Vás nikdy nezapomenu“. Ty zdánlivě nemožné filmy se nezdají až tak nemožnými. Ale……každé tvrzení má nějaké ale. Co když se téměř neomylní Mayové spletli a my se ničeho nemusíme bát? Co když šlo jen o planý poplach? Co když je celé tohle „varování“ jen jedním z tisíce dalších pitomostí, kterým věří příslušníci podivných sekt? Je na každém, jak k tomu nahlédne. Já osobně doufám, že o tom Hollywood natočí další kasovní trhák a zůstane opravdu jen u něj. Ale jestli ne, dejte mi někdo vědět ještě dřív, než se začnu stresovat z maturity… Žít a zemřít nebo se naučit a zemřít až potom? Má volba je jasná…

 

Cesta je dlouhá

 

Plátno ze smutku

 Zvláštní je plátno ze smutku
V něm jednou se zatočit - dost
A nikdo vás nevezme na milost
Zbývá jen tkát
Z černého zármutku

Pak koupit si křídla
A přišít je provázkem ze žalu
Za svitu měsíce pomalu
Jak vánek zlehka
Se rozlítit
Pro bublinu z mýdla

Jen nazout boty a odletět
Kamkoli od ní
Kde nocí je den
Kde padnout do kolen
A chvíli tak posedět

Jehlou mi nebývá kdejaký kov
Vyšívám myšlenkou
Povadlou domněnkou
Že míti rád nestačí
Když blízko nad hlavou
Hmatáte krov

Vždyť chci jen lásku bez příkras
Ta křídla andělská pekelně pálí
A kdo se na vteřinu o míli vzdálí
Nechť letí mu blázni napospas

Mlčeti zvuky
Mluviti ticho
Sledovat tmu v pohybu
A v každém jejím záhybu
Vidět tu tvář

Už nejde jen o princip
Vše je nastokrát pryč
A chtít odhodit míč?
V tom není řešení
Zas začne trápení

Koupit si sukno
Ale pořádně nachové
A na konci partie šachové
Začít s ním tančit
Pak zbytečně čekat
Až bude vám smutno

Je cesta dlouhá k zapomnění
Hloupé je psát ti
Že kde nic tu nic není
Že ten pocit už nikdo nepromění
I kdyby stokrát chtěl

Kdo vystačí si vzpomínkami
Na doby dávno za námi
Na lásku která bojovala
Která kdysi měla smysl
To já byl tvůj Nezamysl
Teď je jím někdo jiný

Již nevidím žádných východů
Už nechci kupovat zajíce v pytli
Stále jen sedět na vyviklané židli
Nepouštět se do jiných rozchodů
 
Zvláštní je plátno ze smutku
V něm jednou se zatočit - dost
A nikdo vás nevezme na milost
Zbývá jen tkát
Z černého zármutku