Literární koutek - Odešel básník?

   Několik let z řady literárních pokusů studentů školy vyčnívaly práce Marcely Levíčkové. Marcela se pravidelně a úspěšně účastnila různých literárních soutěží. V posledním roce studia se pak zákonitě stala autorkou třídních projevů na slavnostních akcích souvisejících s postupem k maturitě. Ke svému literárnímu talentu pak ještě přidávala schopnost navodit jedinečnost chvíle, kdy mnohým posluchačům běhal mráz po zádech.
    Dnes je již absolventkou gymnázia. Se svou školou, profesory, studenty a celým gymnaziálním životem se během slavnostního předávání maturitního vysvědčení rozloučila následujícím projevem...

Proslov

 

            Naposled setři z tabule bílý prach. Naposled pohlaď očima své místo. Konečky prstů ať obkreslí tvé jméno zvěčněné v dřevěné desce. Naposled zvedni židličku a podívej se vpřed. Už tam nikdo nestojí. Už ti nikdo neříká, jak kráčet. Už musíš jít sám. Uhas ve světle žár. Zavři dveře. Slyšíš? Zvoní... Naposled.

 

            Třesoucí ruka Tvá zápasí sama se sebou. Nezavíráš jen prázdnou třídu, zavíráš osm let svého života. Tak tedy - zavřeš. Naposled. Podívej, z pod dveří ale proniká světlo... Možná už nikdy neotevřeš, ale to světlo tam bude dál. Možná už nikdy nevstoupíš, ale klíčovou dírkou budeš moci alespoň nahlédnout. Otevřou se vzpomínky, do kterých vstoupíš. Kdykoliv. Nezapomeň.

 

            Víš, že už musíš jít, ale ještě se zastavíš. Je tu ještě někdo, na koho nesmíš zapomenout. Někdo, koho chceš pohladit slovy. Někdo, koho chceš obejmout vděčností. Někdo, koho máš za ta léta rád. Přivřeš víčka. Teď je ten správný čas.

 

            Drazí rodičové, svět dospělých mě vítá. Stojím dnes tady a možná bojím se jít dál. Pak ale ucítím hrdý stisk ramena. Tak jako dříve. Stisk, který mne má rád. Stisk, který mě posílá vpřed, ale říká, kdykoliv se můžeš vrátit zpět. A já už možná nemám strach. Vím, že kdykoliv se otočím, uvidím vás za sebou stát. A za to ti děkuji, maminko, tatínku.   

 

            Pane řediteli, dnes opouštím vás. Škola, která mne vychovala, bude navždy spojena s vaším jménem, protože dobře se kráčí jen pod dobrým velením. A vy neřídíte jen rozkazy, ale porozuměním, pomocí a vtipem. Nevíte jen kdo jsme, ale také jací jsme. A to je pro mne to nejdůležitější.

 

            Pane profesore Vlachu, odcházím i od vás. Chci vám ještě říci však, že tento rok byl pro mne tak cenný, jako celý život plný užitečných rad. Získat si mou přízeň a náklonnost během pouhých pár měsíců, vybavit mne svými moudry a úspěšné mě dovést až sem, dokáže v mých očích jen ten nejlepší.

 

            Paní profesorko Handrlová, děkuji za zapálení počáteční naděje a za to, že jste vždy bojovala, aby nikdy nevyhasla. S vámi loučím se sic podruhé, ale na samotném konci si uvědomuji, jak je důležitý správný začátek.

 

            Profesorský sbore, buďte pyšní. Vzdělali jste dalšího člověka. Člověka, který se bude snažit žít, podle vašich vzorců na dobrý život. Věřte, že každá vráska,  která byla poslána vám, ve skutečnosti vaší nebyla. Jen plaše sdělovala smutek, že neumím, tak jak si přeji.

 

            Tak... Řekl jsi vše. Stojíš na samotném prahu. Naposled. Naposled jej překročíš a bolestně se dotýkáš poslední cesty. Prudce se otočíš... a za tebou je prázdno. Ne, to ne! To co bylo, není. Pak ale opět přivřeš víčka. Kolem tebe se rozezní Tvůj primánský smích, opět zdoláváš svůj první svah, objímáš svého přítele, neseš třídní knihu, vznášíš se nad naleštěnými parketami, pyšníš se stužkou a pláčeš nad špatnou známkou. Kolem tebe najednou stojí lidé, kteří tě obejmou, rozesmějí, podrží. Tvá třída. Tvůj svět, který jsi tolik miloval.

 

            Tak pochopíš, že odcházíš, ale zůstáváš. Že odcházíš, ale neseš si sebou. Že odcházíš a říkáš naposled, ale myslíš navždy.