Literární koutek - "Je zimní večer"

Je zimní večer, čtvrtý prosincový. Erika se podívala z okna a potřásla hlavou. Předzahrádky měli zdobit sněhuláci, okapy rampouchy a ve světle lampy by měly poletovat vločky. Ale nikde nic. Usmála se. Už zítra uvidí svého přítele a rodiče. Už zítra. Už zítra opustí tuto zemi, která pro ni ani její vrstevníky není „in“. Jak nudná je ta malá země ve středu Evropy. Co na tom, že kdysi byla slavná a má tradici. Amerika je současnost, jedině v Americe se prý může prosadit. Každý to říkal, tak proč by to nezkusila. A navíc tam bydlí i její rodiče. Nevěděla, že rodičům se tam vůbec nelíbí a ve Spojených státech zůstávají kvůli ní.

Ráno zaspala. Rychle do kufru poskládala pár posledních kousků oblečení a kartáček na zuby. Hledala mobil. Našla ho zapadlý za postelí. Vytočila číslo taxi služby, je jejich stálá zákaznice. Vlastně byla. Teď už ji dlouho potřebovat nebude.

Když čekala na odbavení, pročítala denní tisk. Oči jí padly na titulek napsaný malým písmem „Ledovce ztratily další procenta z objemu, Země se otepluje“. Proto tedy není žádný sníh a Bůh ví, kdy napadne. S každým stupněm navíc ledovec pomalu mizí. Dostala strach. Co když její děti nikdy nepoznají krásu bílých zasněžených plání a ledových rampouchů? Nikdy si nepostaví sněhuláka. O Vánocích neuvidí něžné vločky, které tiše padají z nebe. Nepůjdou bruslit ani sáňkovat. Bála se, že s postupným oteplováním planety může nastat chvíle, kdy voda bude mnohem vzácnější než osmerčata. Všude bude jenom poušť a jen poušť. Místo ledových plání zůstanou na pólech poslední místa, kde teplota nevystoupá na zhoubných 50°C. Je to jenom myšlenka, ale i myšlenka se může stát skutečností. Co  zmůže jedna ubohá holka, aby se náhlá myšlenka vyvolaná miniaturním článkem, nestala skutečností?? Musí se zapojit každý jedinec, celá společnost. Do této doby nerozhodná dívka získávala jasnou představu, za co bude bojovat a co se stane jejím povoláním. Udělá co nejvíc pro to, aby i její děti a vnoučata a každé dítě poznalo krásu zimní krajiny. Aby věděli, co je to studené bílé a kolik radosti dokáže v dítěti vyvolat to, že za okny se sype sníh. Vrátí se do České republiky. Nezůstane v Americe, jak si představovala. To není její vysněná země. Ona chce udělat co nejvíc pro to, aby se už nikdy čtvrtého prosince nedivila, kde je sníh. Uvědomila si, že chce vidět svoje děti stejně šťastné při koulování jako byla ona sama, když byla malá. V České republice, tam, kde se narodila. Mezitím fronta zmizela a Erika hrdě kráčela k přepážce.

V letadle americké společnosti si ani nevšimla muže na vedlejším sedadle. Byl takový tichý a podivně se tvářil. Pohlédl na noviny a nesměle se zeptal, zda si je může půjčit. Přisvědčila.

Vedle mě má místo taková milá dívka. Zaujal mne titulek na první straně jedněch novin, které držela v ruce. Zdvořile jsem požádal o půjčení. Palcový titulek zněl „Iráčtí ozbrojenci zaútočili na americkou ambasádu“  Pousmál se. Našim bratrům se opět podařila akce. Kolik mrtvých Američanů?? Deset?? Nic extra, ale tady to máme, Bush se zlobí. A bude se zlobit ještě víc. Po dnešku.

V řadě za ním byla v sedadle zabořená malá holčička. V očích měla vystrašený pohled dítěte, které má hrůzu z něčeho neznámého. Markétka se bála. Ne něčeho určitého, ale vystrašila ji atmosféra. Chtěla být co nejdřív u maminky. Nevěděla, kdy ji uvidí, kdy na ni maminka bude mít čas, protože jako úspěšná manažerka moc času na svoji dceru neměla. Určitě ji na letišti vyzvedne jedna z těch slečen na hlídání, které se  u nich střídaly, odveze ji domů, udělá s ní úkoly, dá jí večeři a přečte jí pohádku. Stejně jako vždycky. Ach jo. Proč nemám normální maminku?? Proč se mnou nepíše úkoly a nechodí se mnou do parku?? Máme sice luxusní byt, služebnou, mám spoustu hraček a všechno, na co si ukážu prstem. Nemám ale to, co chci nejvíc, maminku. Budou Vánoce a já vím, že je strávím tady v Čechách s tatínkem a jeho rodiči. Najednou zatoužila po tom, aby se už nemusela vrátit do New Yorku k chůvě a matce, co nemá nikdy čas. Chtěla zůstat tady. V České republice. Smutně se rozhlédla kolem a uviděla asi sedmnáctiletého chlapce.

Mladík byl bledý. Přemýšlel na událostmi minulých dní. Jeho libanonský spolužák se stal terčem útoku. Nyní je na ARU v pražské nemocnici v kritickém stavu. A on tomu mohl zabránit. Nezabránil. Kvůli jedné z nemocí dnešní doby. Arachnofobii. Když chtěl Alího bránit, jeden z útočníků mu hodil za krk obrovského sklípkana. Snažil se ho zbavit, šil sebou, ale nic nepomáhalo. Mezitím útočníci skončili svůj úkol. Kápo bude mít radost. Se smíchem je nechali ležet v tmavém parku. Jednoho zbitého do bezvědomí, druhého v panickém strachu z pavouka pohybujícího se mu na zádech. Nemohl nic dělat, ruce a nohy mu vypověděly poslušnost. Byl strachem paralyzován tak, že mu nezbývalo nic jiného než čekat, až kolem půjde náhodný chodec. Prožil strastiplné čtyři hodiny, než se sklípkan rozhodl najít jiné místo k odpočinku. Pak konečně mohl přivolat sanitku, aby odvezla jeho ubohého kamaráda do nemocnice. Na tu dobu, kterou strávil bezmocně ležící v parku, paralyzován z přítomnosti sklípkana na svých zádech, nezapomene. Tím ale jeho život ve strachu nekončí. Po výslechu na policii je jasné, že útočníci museli Honzu i Alího znát dobře, protože moc lidí o Honzově strachu z pavouků a Alího původu nevědělo. Okruh podezřelých se znatelně zmenšil, a proto Honzovi policisté doporučili odlet z rodné země, aby se někdo nechtěl mstít. Alímu rodiče najali soukromou ochranku, která hlídala dveře jeho pokoje, ale pro Honzu je jednodušší využít stipendia a odletět do New Yorku. A tak teď sedí v letadle, sevřený hroznými myšlenkami, co se mohlo stát a co se ještě stát může. Přemýšlí nad tím, jak se zbavit panického strachu z pavouků, i když v mládí na to balil holky, připomínal jim totiž Rona z Harryho Pottera. Teď už to za výhodu nepovažuje. Tok jeho myšlenek přerušil příjemný hlas z reproduktorů. „Připoutejte se prosím,“ požádala letuška všechny cestující.

Letadlo se vzneslo a letušky začaly nabízet občerstvení. Na palubě se rozproudila zábava. Jen dva lidé se nebavili. Honza a Markétka. Nikdo, ani oni dva netušili, že tenhle let zdaleka příjemný nebude.

Ještě 15 minut, řekl si pro sebe muž sedící vedle příjemné dívky. Ještě 15 minut a stanu se slavným a budou se o mě učit všichni adepti v naší organizaci. Kolemjdoucí letuška mu nabídla pití. Zkoumavě se na ni podíval a s díky odmítl.

Bože, co je tohle za zaměstnání? Stevardka? Proč jsem jen kývla na nabídku, která mi povahově není blízká? Ano, já vím, kvůli penězům. Tolik jsem se strachovala o svoji budoucnost, že jsem přijala povolání, které mi nesedí. Výšek jsem se sice nebála, jenže …. Celý den být na nohou, strávit několik hodin v uzavřeném prostoru a ještě se přitom usmívat, to je práce pro vraha. Je to ale slušně placené zaměstnání, hučel do mne partner i matka. Matka se alespoň všude může chlubit svojí úspěšnou dcerou, podívejte, se kolik vydělává, jak chodí oblékaná a kam se všude dostane. Jenže co pak, až mi bude tak čtyřicet pět let? To už její reprezentativní vzhled nebude rozhodně tak reprezentativní, ba naopak. Co potom? Do důchodu bude ještě daleko a na nic jiného nemá kvalifikaci. S jazyky by se mohla někde uchytit, jenže bude i za nějakých dvacet let stejný zájem o překladatelky? Najednou pocítila strach. Pravý, nefalšovaný strach. Stejný znala z dětství. Celou noc čekala na rodiče, kteří byli  v divadle. Měli se vrátit před půlnocí, ale ještě v jednu nebyli doma. Vrátili se o půl druhé a vysvětlili jí, že se zdrželi s přáteli. Hodně se jí tehdy ulevilo. Jenže teď nemá strach o milované lidi, má strach o budoucnost.

Lidi, kteří teď mají strach každý z něčeho jiného, se brzy sjednotí. Zaplaví je strach navlas stejný, akorát jinak prožívaný. Strach o život. A také náhlé pochopení. Proč se to vlastně stává…

Po třiceti minutách cesty se Eričin soused omluvil a odešel. Nepřikládala tomu žádnou důležitost. Svůj názor změnila hned poté, co její tichý, milý soused stál uprostřed letadla s bombami na těle. V letadle zavládla panika. Útočník se dožadoval přístupu do kabiny pilotů, jinak prý letadlo odpálí. Boeing plný lidí, celkem 325 cestujících, 325 mrtvých plus personál – stevardky, stevardi a piloti. I Eriku zachvátil děs. Má snad umřít, teď, když se rozhodla změnit svůj život, když věděla, jak pomoci světu, jak se také angažovat, teď, když chtěla dokázat něco, co si myslela že je správné. Uslyšela pláč. Otočila se a uviděla malou holčičku, které z očí tekly slzy proudem. Vstala a vzala ji do náruče. V očích únosce viděla tichý souhlas.

Maminko! Kde jsi? Co se to děje? Já nechci umřít! Tohle všechno běželo Markétce hlavou. Ten pán je docela sympatický, tak proč se tak mračí? Proč? Nikdy neměla moc ráda létání ani Ameriku. Chtěla zůstat doma, v Čechách. Bála se ještě před odletem a nyní se její strach stupňoval. Bála se tak, že z očí jí vytryskly slzy, které nepřinášely úlevu, jen vyjadřovaly její bezmocnost. V Eričině náručí jí bylo o trochu lépe a letuška jí přinesla s povolením toho zlého pána něco na uklidnění.

Jsem klidná. Nemám strach z budoucnosti, protože vím, že žádná nebude. Nebojím se, že ve čtyřiceti nebudu mít co dělat, nepřemýšlím nad tím, co by všemu, co dělám řekli sousedé. Chci jen pomoci lidem kolem mě a zpříjemnit jim posledních pár minut. Ne kvůli tomu, že je to moje práce, práce letušky, ale protože chci. Zní to morbidně, ale je to tak. Na palubě se něco děje. Útočník zvyšuje hlas. Raději se tam půjdu podívat. Piloti už hlásili SOS, jenže pomoc nepřichází. Prý žádnou paniku, hlavně klid a zneškodnit útočníka. Je ozbrojený, takže všechny pokusy byly marné. Jeden chlapec vypráví svůj příběh. Je opravdu zajímavý. Půjdu si ho vyslechnou celý.

Znejistěl jsem. Proč to vlastně dělám? „ Protože Američané nám ublížili!“ znějí mi v hlavě slova našeho vůdce, mého velkého vzoru. Tak strašně moc jsem ho obdivoval, jak dokáže bojovat s těmi, kteří nám ublížili, s těmi, co ublížili naší zemi a našemu národu. Jenže je toto to správné? Zabít tolik nevinných lidí? Ta malá holčička, v očích má slzy a strach. Chci jí snad tak brzo zkazit život? Vždyť právě ona se za nás mohla postavit. Nebo ten bledý chlapec. Nevypadá na někoho, kdo by byl zaujat proti Afghánistánu a dalším zemím Blízkého východu. Právě ten bledý chlapec vstal. Okamžitě jsem na něj zakřičel: „Nepřibližuj se, jinak špatně skončíš!“ Honza se smutně pousmál : „To by mi v mém případě jen posloužilo, klidně si sednu, jen bych vám chtěl něco říct. Je to můj zážitek, stal se nedávno a mě se vryl nezapomenutelně do paměti.“ Potichu vyprávěl příběh Alího. Mluvil anglicky, takže všichni jsme rozuměli. Nechápal jsem, proč mi to ten kluk vykládá. Vždyť nějaký Libanonec, to mě nezajímá. Našemu národu se stala větší křivda. „Možná právě přemýšlíte, proč vám to říkám. Že to s vámi nemá nic společného. Mýlíte se. Nějací běloši, Češi, ublížili mému příteli. Já jsem ho neubránil kvůli své slabosti. Jdu snad teď a střílím nevinné Čechy, kteří ani neví, co se stalo, kteří to nechápou, kteří s tím nesouhlasí. Nejdu. Proč? Protože chci potrestat viníky. Jenom je, protože nikdo jiný si to nezaslouží. Nikdo jiný. Chápete? Třeba tahle malá holčička jistě neví, co slovo Irák znamená a válek se bojí, takže jistě by válku v Iráku neodsouhlasila. Kdo vyhlásil válku Iráku? Prezident Bush po poradě se svými poradci a s pomocí premiéra Blaira. Ne obyčejní Američané. Nemůžete proto trestat všechny, jen viníky. Tím, že odpálíte bomby, nic nevyřeší. Jen budou další mrtví. Nevinní.“ ukončil své vyprávění Honza. Útočníkovi se oči zalily slzami. Pochopil. Rozhodl se rychle. Každý vůdce nemusí mít nutně vždy pravdu. Požádal jsem letušku, která stála za mnou, o kleště. Bombu zneškodním. Všichni na palubě si oddechli. Všechno dobře skončilo. Markétka přestala plakat a Honza se cítil jako hrdina a také spolucestující mu to dávali najevo. Šel jsem za letuškou pro ty kleště a byl jsem rád, že jsem to neudělal. Že moji spolucestující se tak radují a že jsem poznal toho bledého chlapce. Vzal jsem kleště a střihl. Co se stalo, to jsem pochopil, když se moje duše vznášela nebi. Nikdy jsem nebyl nijak nadaný a špatně jsem si pamatoval některé věci. Třeba to, že jsem měl přestřihnout zelený drát a ne červený.