Literární koutek - "Rovné možnosti pro všechny"

      Národní komitét České republiky vyhlásil soutěžní témata projektu Evropa ve škole s názvem "Rovné možnosti pro všechny". Forma i technika provedení prací byla libovolná, závazné bylo pouze zaměření na výtvarné a literární projevy. Soutěže se účastní dvě studentky našeho gymnázia - Kristýna Brunclíková (VII.) a Marcela Levíčková (VIII.).

Vyhlášená témata:

• Evropa je místem pro všechny. Záleží na nás, kde bude náš domov!
• Náš život je spojen s životy ostatních lidí - jeho kvalita závisí i na našem pochopení myšlenky o rovnosti mezi lidmi.
• S odlišnými jedinci (ať už s mimořádným nadáním nebo různými formami postižení) se kulturní společnost musí naučit komunikovat a žít
• Každý muž a každá žena ve společnosti by měli mít rovné příležitosti, což znamená neexistenci překážek na základě pohlaví
• I my jednou budeme staří...
• Rovnost, volnost, bratrství - pouze heslo jedné velké doby?

Můžete se začíst do soutěžního příspěvku Marcely Levíčkové...

„Rovné možnosti (podmínky) pro všechny“

S odlišnými jedinci (ať už mimořádným nadáním nebo různými formami postižení) se kulturní společnost musí naučit komunikovat a žít

 

Bráška

            Vzpomínám. Má dětská ruka bloudila po kopečku života... Konečky prstů jsem kopírovala sametové linie tvého vypouklého bříška. A ty ses smála.

            Vyšívaným kapesníkem jsem ničila kapky potu z tvého vysokého čela. Dlouhými štíhlými prsty jsi mě cvrnkla do nosu a políbila na líčko. Byla jsem hrdá na tu krásu, která přicházela skrze tvé oči. Byla má. Jenom má.

                       

            A pak ta krása zhasla. Usmívala ses, ale já jsem cítila, že tam někde uvnitř pláčeš. Seděla jsi v proutěném křesle a pozorovala rozestavění třpytivých hvězd. Tvé plné rty broukaly slanou dětskou ukolébavku.

            Vyšplhala jsem se k tobě: „Maminko! Maminko, proč pláčeš?“

            Pevně jsi mě objala a opřela svou utrápenou hlavu o mé rameno: „Ach, Haničko! Dítě moje!“

            Ale které dítě? Já? To, které teprve přijde? Ke komu jsi vlastně mluvila víc neslyšícím hlasem?

 

            Od toho večera jsi ale zase hrála všemi barvami štěstí. Ztěžka jsi usedla ke mně na palandu a pohladila po vlnitých vlasech.

            „Už brzy. Už brzy se ti narodí bratříček! Těšíš se?“

            Prudce jsem se posadila: „Moc!“

            „Já snad ještě víc! Jenom...“

            Dlouho jsi hledala slova. Dlouho jsi mlčela.

            „Jenom nebude jako ostatní miminka... bude nemocný,“ tvá slova těžkla.

            „Nemocný? Miminka se rodí nemocná?“ jak zvláštní to bylo.

            „Ano, některá ano,“ posmutněla jsi.

            „A kdy se uzdraví?“

            A opět. Opět jsi mlčela.

            „Nikdy.“

            „Nikdy? To bude pořád nemocné? Bude v nemocnici? U pana doktora? Proč?“

            „Někdy... někdy to tak bývá,“ to už jsi plakala.

            „Ale já nechci nemocného bratříčka! Já chci zdravého! A chci ho mít doma!“

            „Bude doma. Když se mu naučíme pomáhat...“

 

            Táta drsnou rukou pevně svíral moji dlaň. Kráčeli jsme sněhovou chodbou po lesknoucí podlaze. Pak mě lehce vysadil na žlutou kovovou židličku. Rudá květina přitom ztratila okvětní lístek. Zmizel za obrovskými dveřmi. Seděla jsem dlouho sama v obrovské tunelové místnosti, houpala nohama a pozorovala částečky, které tu nechala trnitá růže.

             Pak jsi vešla. Krásná jako vždy a v rukou drobný uzlíček. Táta tě pyšně podpíral. Přicupitala jsem. Sklonila ses a něžně odhrnula dětskou peřinku.

            „To je Pavlík! Tvůj bráška,“ řekl hrdě otec.

            A já? Já jen koukala. Věděla jsem, že miminka jsou zvláštní. Některá trošku nehezká. Ale tohle miminko bylo opravdu ošklivé. Mělo podivné oči, pusinku a obě ručičky. Nechtěla jsem si odvést domů takového bratříčka.

            „Chceš si ho pochovat?“ zeptala ses nadšeně.

            „Ne,“ rychle jsem couvla.

            „Neboj se, pojď, pomůžu ti!“ přidával se i táta.

            „Nechci!“

 

            Ty jsi ho však měla ráda. Milovala jsi ho.

            Já ne. Stávala jsem u postýlky a zamyšleně to rostoucí nemluvně pozorovala. Čím větší bylo, tím více se odlišovalo. A taky... Nelíbilo se mi. Nechápala jsem, jak ho můžeš láskyplně schovávat v náruči, hladit, laskat. Jak mu můžeš zpívat moji písničku?

            Vzalo mi tě. Už jsi neměla jenom mě. I když jsi byla se mnou, pořád mi tě kradlo. Plakalo, když jsi mi četla pohádku. Plakalo, když jsme si malovali. Plakalo, když jsem se koukali na televizi.

            Ale ta věc, která nás nejvíce vzdálila, bylo to, že ty bys za něj dýchala. Já jsem si přála, aby zmizelo. Bez nejmenšího studu.

 

            Přesto jsi byla trpělivá. Cítila jsi, že mi to ošklivé káčátko bylo cizí. Ale... nikdy jsi to neřekla. Nikdy jsi mi nic nevytkla. Nikdy ses nečertila.

            Jen jsi opakovala: „Je stejný jako my.“

 

            Nevěřila jsem ti. Děti v jeho věku běhaly, mluvily, hrály si. Pavlík byl jiný. Jeho kroky byly kolíbavé, řeč nesrozumitelná a místo her jen maloval a maloval.

            S odporem jsem sledovala slizké sliny, které mu ukapávaly na nesmyslné črty a krajkový ubrus. S nechutí jsem se dívala na jeho nahé tělo. Štítivě jsem se ho dotýkala. Dokonce jsem se ho bála. On mě měl rád. Možná, že jsi ho to tak naučila... Ale mně byla jeho náklonnost nepříjemná. Chtěl mě pohladit, ale byl hrubý, neohrabaný, bez citu. Čím více jsem se odtahovala, tím více mě tiskl a mačkal. Z odporu se zrodila nenávist.

 

            Jarní slunce jasně zářilo. Ve vzduchu voněly jabloně a děti si šly hrát. Já musela jít s ním. Přinutila jsi mě. Cestu na hřiště jsem proměnila v nekonečno. Pavlík pobíhal kolem mne a bezprostředně se radoval. Vadilo mi to. Vadilo mi všechno, co dělal.

            Na hrací ploše zavládlo ticho. Ano, on měl zvláštní dar. Vždy upoutával nechtěnou pozornost. Výskal a chtěl si s každým hrát. Měl všechny rád. Možná, že jsi ho to tak naučila...

            Všechny děti byly ale stejné jako já. Některé se bály, jiné ho nesnášely. Posmívaly se mu, jindy ho urážely. Ukazovaly si na něj. Nehrály si s ním. To mu vadilo nejvíc.

             Ale já musela. Dokola a dokola jsem tvarovala zlatý písek. A on ho bořil a bořil. Smál se. Za každou bábovičku mě chtěl pusinkovat. Začaly se smát i mně.

 

            Vyrostla jsem. Už jsi mě do ničeho nenutila. Neměla jsi dvě děti. Existovala jsem buď já, nebo on. Se mnou jsi prožívala úplně jiný svět. Už jsi nás, pod záminkou krevního pouta, nesvazovala.

            Pavel byl vyšší. Mohutnější. Brýlatý, ošklivý chlapec. Ale pořád dítě. Pořád si maloval, pořád mu máma předčítala, pořád špatně mluvil.

            Jenže se změnil. Přestal mě mít rád? Nevím... Ale se zvláštním respektem se mi vyhýbal. Vzdalovali jsme se. Byla jsem ráda. Pavlovi to možná chybělo.

 

            Já. Já nás však nakonec rozdělila definitivně. Opírala jsem svá opálená záda o oprýskanou omítku našeho paneláku. Marek mě svou pichlavou tváří lechtal na krku. Když mě objímal, odcestovala jsem do bezpečí. Když mě líbal, vznášela jsem se do nebe. Nahradil mi tě. Nic o tobě, tátovi a Pavlíkovi nevěděl. S ním jsem si vytvořila nový svět. Hlavně bez...

            Po chodníku se kolíbal Pavel. Ani se na mne nepodíval. Buclatým prstem stiskl zvonek a zmizel.

            „To byl někdo od vás?“

            „Od nás? Ne,“ zrozpačitěla jsem.

            „Zvonil na váš zvonek...“ divil se Marek.

            „Ach tak! Ale ne, to je jen místní blázen! S námi nemá nic společného... vůbec nic.“

            Zevnitř vchodu se ozval zoufalý bolestný hlas. Pavel nezmizel. Stál jen za dveřmi. Poslouchal.

            Měl mě rád. Já mu ublížila. To, co možná celou tu dobu tušil, teď uslyšel.

 

            Zhroutil se mi svět.

            „Lhala jsi mi! Nechci holku s idiotem v rodině!“ Marek mě opustil.

            A opět. Opět jsem ho nenáviděla. Stejně, jako když přijel z porodnice.

 

            Ranní mlha pohlcovala celé sídliště. Zamyšleně jsem si foukala do dlaní. Byla zima. Nenáviděnou cestu do školy jsem si tedy zkracovala kolem panelových domů.

Sklepení...

Tam čekal ten odporný chlap.

Bylo to tak rychlé... Svou chlupatou tlapou mi ucpával ústa, zrychleně mi dýchal do ucha a věnoval mi pás páchnoucích polibků. Zhroutila jsem se.

            Pak si jen vzpomínám... Objevil se Pavel. Opět mě asi sledoval. Rád mě pronásledoval až do školy. Se mnou nikdy jít nesměl.                                                                       

Udeřil toho muže a hrozivě křičel. Násilník utekl.

            Pavel mě neohrabaně pohladil po bolavé hlavě. Podívala jsem se mu do očí. Tak jako nikdy před tím. Měl šilhavé oči, křivá ústa, usmrkaný nos. Ale měl mě rád. Poprvé jsem zjistila, že láska se naučit nemůže. Měl všechny rád, protože měl hodné srdce. Osud mu znetvořil tělo a mysl, ale o to krásnější mu stvořil duši. Uměl odpouštět, smát se a milovat. Opravdově milovat.

            Objala jsem ho. Vedla mě hrdost, že je můj bratr. Vedla mě láska, která se ve mně probudila. Vedla mě tvá slova: „Je stejný jako my.“

 

            Spletla ses, mami. Pavel a lidé, jemu podobní, nejsou jako my. Jsou daleko lepší. Žijí v zatracení a samotě. Čelí urážkám a odporu. Jsou ochuzeni o to, co je pro nás běžné. Přes všechno jsou schopni obrovského citu. Dávají lásku. Mají dar, který nám chybí. A mají sílu. Nemyslím tu fyzickou. Ale vnitřní sílu. Jsou správnými lidmi. Žijí na stejné planetě jako my. Patří k ní. Každý má právo žít.

           

            A já ti děkuji, maminko. Že jsi bojovala a dala Pavlovi šanci žít. Že jsi neodsoudila jeho ani mě. Že jsi vzorem pro ostatní. Že jsi velkou nadějí pro každého odlišného člověka. Že dáváš naději, že jednoho dne si budeme skutečně všichni rovni.