Chvála českého jazyka a literatury

Píšu, jako jeden z těch, o kterých paní profesorka píše, totiž maturantů ze Slavné oktávy 2006. (článek "Z pedagogické dílny -> Český jazyk") Na tento článek jsem narazil až teď na začátku nového školního roku, kdy už nejsem ve stavu studenta gymnázia v Bučovicích. A proč na něj chci reagovat? Třeba tohle čtete právě vy, kteří jste na zdejším gymnáziu nováčky a tímto způsobem zjišťujete, co lze od jednotlivých předmětů očekávat. Nebo jste rodič studentů či nastávajících studentů. Nebo jste aktuální "chovanci" gymnázia. Anebo kdokoliv jiný. Ano s vámi se všemi se chci podělit o svou zkušenost s výukou češtiny a literatury na našem gymnáziu.

Když se vnímavě začtete do textu o hodinách literatury od paní profesorky Kostrbové, zjistíte, že se nejedná o žádné bezduché fráze, suchý úřednický popis nebo dokonce o idealizované a nepravdivé informace. Jsou to slova psaná od srdce, s láskou k literatuře, s úctou ke studentům. Jsou to slova psaná profesionálkou, odbornicí a dobrým člověkem. Jsou to slova, kterým můžete navlas věřit. Paní profesorka píše o svých hodinách pravdivě, zmiňuje a nezamlčuje také úskalí výuky.

Odvažuji si říci, že neuznávám a kladně nehodnotím systém výuky češtiny a zvláště literatury na gymnáziu (dalo by se to vztáhnout na všechny střední školy, i když osobní zkušenost nemám, ale domnívám se, že systém je obdobný) a samozřejmě také zavrhuji vyvrcholení studia maturitní zkouškou z literatury v podobě, kterou jsem zažil. Jsou to ostrá slova, ale jsou již vyslovena. V následujících řádcích najdete odůvodnění: Jakožto pro člověka technicky zaměřeného (ovšem s obdivem a úctou k humanitním předmětům) bylo pro mě neskutečným problémem, zkouškou vůle a sebeovládání každé doslova "šprtání" do literatury. Pro člověka s nemechanickou a nefotografickou pamětí je učení literatury utrpením. Holt logika je bohužel úplně na nic. A k čemu vám pak je to marné a časově  a psychicky náročné vtloukání do hlavy seznamů autorů a děl, když si to stejně nemáte šanci zapamatovat a druhý den si stejně nic nepamatujete... V době vyspělých informačních technologií, snadného a efektivního přístupu k informacím všeho druhu se ještě učíme nazpaměť seznamy! Pro co? Pro jedničku? Pro radost rodičů či učitelů? Asi jen pro ty nesmyslné přijímačky na vysokou školu, které stejně 99% procent studentů nebude z literatury dělat.

Proč nevěnovat více času rozborům literárních děl, četbou, diskuzemi o literatuře, mluvenými projevy, samostatnými a neopsanými(!) pracemi o zajímavých knihách či autorech? Ideál. Ano, na rozvoj kvalitního mluveného a písemného projevu není prostor. Není čas a příležitost učit se obhájit svoje názory a postoje, není dáno prostoru plamenným diskuzím... A přitom si myslím, že to je v dnešní době potřeba a že v tom naše školství pokulhává. Místo učení se seznamů a myšlenek druhých zpaměti, by se mělo rozvíjet myšlení studentů samotných, jejich samostatný projev a tvořivost. Takový mám pocit po ukončení studia na gymnáziu já. S takovými problémy jsem se potýkal, nebudu vše házet jen na systém, ale také na svoji "přirozenou" lenost, která se, myslím, týká obecně většiny studentů gymnázia. Možná, že tato lenost pramení také z nechuti přizpůsobovat se nesmyslnému systému.

Ale přes všechny tyto "strasti" na hodiny češtiny a literatury nikdy nezapomenu. Paní profesorka Kostrbová vnáší mezi toto zatím "povinné zlo" světlo a daří se jí naplňovat nejvyšší učitelské ideály. Myslím, že se jí podařilo, naučit mnohé studenty (i mě) milovat literaturu a naši mateřštinu. Její hodiny jsou mimořádně zajímavé, zvláště pak představuje-li autora a dílo sobě blízké. Předkládala a doporučovala nám vždy kvalitní literaturu, která obohacuje dnešního člověka v mnoha ohledech. Ukázala nám bohatost literatury, aby si každý mohl vybrat podle svého gusta, podle vlastního zájmu. A celkovým svým působením pozitivně ovlivňovala a formovala náš hodnotový systém, který je v dnešní době hodně relativizován a pokřivován. Za to vše patří paní profesorce Kostrbové velikánský dík! A pokud se stále při učení do literatury trápíte, pokud jste stále nuceni používat taháky, pokud vám hodiny připadnou jako nekonečný diktát, při kterém vám musí dojít papír nebo upadnout ruka, nezoufejte! To vše jednou pomine a zůstane jen ten krásný pocit naplnění, vědění, užitečnosti a smyslu, ze kterého budete moci v budoucnosti čerpat stále...

Petr Mateleško, absolvent 2006