Vzpomínky profesora Jana Úlehly, který vyučoval latině a řečtině

Gymnázium Bučovice vydalo ke stému výročí založení školy almanach (1902 – 2002), ve kterém se nachází nejenom podrobné osudy školy během staletí své činnosti, ale také vzpomínky studentů a učitelů na prožitá léta v naší škole. Příspěvky často popisují zdánlivě obyčejné příhody běžného života školy, ze kterých se však během plynoucích let stávají důležité obrazy školy v různých obdobích. Některé věci dnes vzbuzují pousmání, některé smutek či údiv, mnohdy ale lze z desítek let starých vzpomínek vyčíst postřehy platné i v dnešní době. Věřím tomu, že si v těchto úryvcích historie najdou své všichni, kdož projeví ochotu začíst se do následujících řádek.

O Bučovicích

Město Bučovice jsem poprvé uviděl 1.července 1913. Do té doby jsem Vlárskou tratí nepronikl tak daleko a nezahlédl jsem je ani z vlaku. To poslední úterý před ukončením školního roku a deset dní před naší svatbou bylo horké a deštivé. V neděli před ním na profesorské schůzi mně bučovský profesor Fabián Slabý z Čejče, tedy krajan, slíbil, že mě po Bučovicích provede. Učil tam již několik roků.

Slabý, muž vzdělaný a už zasvěcený do minulosti i přítomnosti svého působiště a jeho okolí ( však o něm i psal), vtipný a ironický, mně asi za dvě odpolední hodiny poukazoval všechno pozoruhodnější v tom malém městečku a pronikavě mě poučil o jeho lidech i životě. Hned naproti nádraží jsme prošli kolem Druckerovy továrny. Donedávna dělali dřevěné vysoké podpadky na dámské boty, nyní, když o ně přestal být zájem, přesedlali na výrobu procházkových pánských holí a vyváželi jich vagóny do Egypta. Za mostem přes říčku Litavu stál nevelký pivovar, v kterém přestali před několika lety vařit; jeho majitel pan Stiassny se však dobře živil výrobou sladu. To byl celý bučovský průmysl, založený na plodinách kraje, ječmeni a dřevě. Na druhé straně města jsem ještě zahlédl cihelnu s výbornou hlínou a mlýn pana Buriánka.

Pivovar ležel za Litávkou (v Bučovicích jí tak říkali, je skutečně malá) vpravo, na levé straně se zdvíhala masa zámku, prostá, spíš mohutná než zajímavá;zevně neprozrazovala poklady, které chová. Kousek dál už začínaly domy a mezi nimi obecná i měšťanská škola, upravená z textilní továrny, svědka bývalého kvetoucího průmyslu. Cesta dosud přímá láme se do ulice vlevo a po několika krocích ústí na náměstí. Co je ten půvabný poschoďový dům na rohu, s balkonem do náměstí, v pozdně barokním slohu? I ten připomíná slávu vyhynuvšího textilu; vybudovali si ho zámožní továrníci Strakoschové a jejich jméno nese.

Rozsáhlým náměstím jsme stoupali nahoru do mírného kopečka – celé městečko se zdvíhá od Litávky nahoru do návrší – k farnímu kostelu P. Marie Nanebevzaté, který jako výrazná dominanta ukončuje plochu náměstí empirovým průčelím s dvěma věžemi. Podle kostela a za ním ulicí vpravo – a stojíme před školským palácem, okrasou města. Dobře známe tu fasádu v jednoduchém, ale ušlechtilém baroku, uprostřed mírně vystupující risalit a v něm v druhém poschodí pět vysokých, nahoře kulatých oken ústavní auly. Jak bych ji neznal, myslím si dojatě, vždyť ji celičkou navrhoval tatínek Melich, když pracoval ve stavební kanceláři olomouckého Václava Wittnera;fotografii svého díla nám nechal na památku. Poslechl jsem rady svého zkušeného průvodce a ten den jsem do budovy nevkročil, abych se náhodou nesetkal s ředitelem Bohušem Kopeckým, divným patronem. Za neustávajícího deště jsme jen prošli svěží zelení zahrady, v níž škola půvabně leží na úpatí Kalvarie, a podle stylového empirového rodinného domku, který si tu v rohu školní zahrady, dávno před vybudováním reálky, postavil majitel textilky;vedle Strakoschů jich tu žilo asi pět.

Reálkou vyvrcholila naše procházka , polohou i ideově. Sestupovali jsme pak druhou stranou takřka za humny zpět k nádraží. Kráčeli jsme podle jiného panského sídla na mírné vyvýšenince ve velké zahradě. Jeho jméno Na Kaštýlku připomínalo historické místo i má slovný souzvuk se slovenskými kaštiely, které jsem později poznal na Slovensku, zvláště v Turci. Tou cestou jsme zahlédli další dvě opuštěné textilní továrny…

O budově gymnázia a zámku

Tři dominanty charakterizují pohled na Bučovice. Z nich jsme nejvíce přilnuli k tatínkově reálce. Podíváte-li se na její obrázek, hned postřehnete,že je zdařilé dílo. Přední trakt obrácený frontou jižním směrem k městu je rozdělen středním risalitem na tři části : střední má pět okenních os, krajní po šesti. V risalitu je trojdílný vchod s polokruhovým zakončením, rovněž polokruhovitě končí okna v jeho druhém poschodí, značně vyšší než ostatní, protože i tu celý risalit výrazně převyšuje krajní části; to vyvýšení zdůrazňují čtyři pylony nad jeho střešní římsou. Za těmito okny je položena slavnostní síň budovy, aula.

Na obou koncích hlavního traktu vybíhají dozadu dvě křídla po osmi osách, takže za budovou vzadu se utvořil otevřený dvůr. Celá budova je trojposchoďová, vkusně vyzdobena v řádu barokním, na risalitu bohatěji. Přízemí výrazně odděluje od pater horizontální linie hlavní římsy jako pevný sokl. Budova stojí volně v sadu a její dominantní postavení neoslabuje žádná jiná stavba.Ve vestibulu zdobeném štukou byla mramorová pamětní deska. Nádherně je vyzdobena štukou na stěnách i na stropě aula v druhém poschodí a visí v ní stylový lustr.

Kromě ředitelského bytu o třech pokojích s příslušenstvím v prvním poschodí a školníkova bytu v přízemí je v budově 45 školských místností. Schody ze žuly, chodby i třídy ( se samostatnými šatnami) prostranné a světlé, sprchy, letní tělocvična za budovou – to vše svědčí o tom, že budovu navrhoval architekt nejen umělecky cítící, ale i uvážlivý a pokrokový. Nevynechal ani velmi důležitou věc pro život ve škole- vodu.Protože město nemělo vodovod, zřídil zvláštní přívod vody pro školu: Do reservoáru pod střechou pumpoval vodu motor, umístěný nad studnou v samostatném domku.U vlažné vodičky, která vytékala rourkou od chlazení stroje, strávily naše děti mnoho krásných chvil, ve stínu mohutného ořechu, bujně rostoucího ze stále zavlažované půdy.

První ředitel Bohuš Kopecký novou budovu zaplnil znale a pečlivě pěkným a účelným vnitřním zařízením. Škola dostala do vínku, ještě než byla povolena, cenné kusy do přírodopisného kabinetu. Cestovatel po Africe dr. Emil Holub pro něj daroval přírodniny a dr. Rudolf Šebek svědomitě dohlížel na jejich prozatímní uložení. Sbírkám věnovalo dary ze svých duplikátů Zemské muzeum brněnské, knihami přispěli učitelské knihovně vděční rodáci.

Historickou a uměleckou cenou vše, co je v Bučovicích, předstihuje zámek. Zatoužíte-li uvidět štuky, které svou hodnotou mohou závodit s výzdobou sálů toskánských, janovských nebo benátských, nic platno, zajeďte do Bučovic, do zámeckých sálů Císařského, Venušina a Zaječího. Najdete tu štuky vyjímečné umělecké hodnoty a štukové plastiky výtvarně dokonalé. Zvláště plastická dekorace Císařského sálu nebyla u nás překonána. Jen v Hvězdě, muzeu A. Jiráska jsou štukové ozdoby na výši soudobého světového umění, ale i ty se bučovickým jen blíží, říká Zdeněk Wirth. Účin bučovických štuk zvyšuje pestrá polychromie, zlacení a užití sklíček a doplňují je malby provedené dovednýma rukama. Jen stěny sálu, kdysi pokryté nádhernými koberci, zůstaly holé; po kobercích zbyly jen háčky, na nichž byly pověšeny…

O řediteli Kopeckém

Úřední příkaz mně nařizoval: Přihlašte se do služby řediteli ústavu nejpozději 15.září (1913). Oblekl jsem si ovšem černé šaty, ještě maturitní císařský kabát, a šel jsem se představit svému šéfovi. Fabián Slabý mne připravil na toto setkání: Kopecký dělá žoviálního, aby nováčka nalapal, a pak mu dává práci. Platí na něho řádně dělat své, nebát se a být odměřený. Poprvé jsem prošel bujně vzrostlou zahradou k portálu tatínkovy školy. Vedle něho na zevní stěně vpravo vítal příchozího nápis vrytý na mramorové desce :Vědě a umění 1902.(…) Mírně vzrušen jsem vstupoval do vestibulu, ani jsem si nevšiml pamětní desky na stěně vpravo, vstoupil do prvního poschodí a na konci chodby vpravo jsem vešel do veselé a pěkně zařízené ředitelny o dvou místnostech. Přivítal mne muž střední postavy, dobře oblečený do šedých šatů, s výrazným knírem a bradkou; husté a divoce rostoucí obočí se mu klenulo nad sivě modrýma, pichlavýma očima. Účes si pěstoval svérázný ,vlasy rozčesané na cestičku, ale vždy tak ostříhané, že se zdálo, jakoby navrch hlavy na svých vlasech nosil paruku. Mírně řečeno, byl to muž afektovaný; nepřátelsky: Komediant. Kdo mohl, vyhnul se setkání s ním.

První rozmluva mne docela uspokojila. Krátce mně pověděl, jaký úkol mě čeká; mé osobní věci ho nezajímaly, nedotkl se jich, ani sporů ve sboru. Zvědavě jsem se díval, když po nedlouhém rozhovoru přistoupil ke dveřím a přitlačil na stiskátko zvonku , na koho zvoní? V sekundě se objevil školník, dobrý pan Votoupal (ten si pospíšil, pomyslil jsem si), a v pozoru vyslechl rozkaz :Rozsvěťte svíčky !Teprve tu chvíli jsem postřehl připravený stolní kříž a po jeho stranách dvě svíce. Před křížem jsem odříkal formuli přísahy, Kopecký už sám sfoukl plamínky, pana Votoupala podruhé nevolal. Vzpomněl jsem si na svou brněnskou přísahu.Ředitel František Kameníček nepotřeboval školníka, kříže ani svíci, nýbrž zavolal za svědka seniora sboru Jaroslava Rypáčka - a bylo to.… Mnohokrát jsem později uvažoval o Bohuši Kopeckém a pochopil, že bič do ruky mu tiskli i sami profesoři, smím-li je tak nazvat. Protože se středoškolských učitelů nedostávalo, povolávali také lidi nehotové a často i nehodné. Bučovští studenti jdouce do školy našli svého pana profesora spícího po noční pitce v příkopě. Jiný přišel do třídy ještě ne střízlivý v jedné botě černé a jedné hnědé. Přísný a přesný ředitel zuřil a bral do ruky knutu. Jak dbal o pořádek mezi učiteli, tak se staral o pořádek a čistotu v budově. Mnoho jsem se od něho naučil a vděčně jsem jako ředitel vzpomínal na jeho příklad.I negativně jsem získal : Nepěstoval jsem diktaturu ani jsem netýral školníky pochopiv, že dobro plodí dobro a zlo plodí zlo…

O studentech

Už po prvním týdnu jsem viděl, že bučovští žáci se zřetelně liší od brněnských, byli mnohem klidnější, takže ovládat třídu a udržovat ji v pozornosti nepůsobilo nesnází. Ale potřebovali intenzívnější metodickou práci; zůstávali za brněnskými duševně, neměli rozhled městských dětí ani předběžnou vyspělost z domu a ulice, jejich postřeh byl méně bystrý a úsudek pomalejší. Odrážel se v nich duch kraje. Bučovice leží na rozhraní Slováků a Hanáků a blíží se víc tomu hanáckému, ne tak řečově, nýbrž povahově: Jejich lidé jsou trošku těžkopádní, přitom vážní a přemýšliví. Tuším tehdy jsem začal užívat svého selského přirovnání, že je mně milejší volská práce, pomalejší a hlouběji zabírající, než koňská, hbitější, ale povrchnější, někdy překotná. U takových žáků, jako byli bučovští, učitele těšily pokroky, které mohl pozorovat výrazněji; ve vědomostech žáků na začátku a na konci je zřetelnější rozdíl. Dělník může měřit svou práci na počtu výrobků, kubících vykopané hlíny, na ploše obdělané půdy, kdežto u duševního pracovníka není kvantitativní míry. Vidí-li však přece jasněji výsledky své práce, byť na jednotky neměřitelné, těší ho to a posiluje. Nedivte se, že při takovém učení získávali naši žáci vědomosti vymezenější, ale solidní a trvalejší a že na nich mohli stavět. Čili jak věděli již staří Řekové: Polymathiá ú didaskei, mnoho učení nevzdělává. Tato moudrá zásada upadla od těch časů v zapomenutí, na škodu života i školy.

I sociální původ žáků se lišil od brněnského gymnázia. Jeho statistika odporuje tak často opakovanému tvrzení, že na střední škole studovaly jen děti bohatých. V Bučovicích byli zastoupeni téměř přesně synové živnostníků, obchodníků, rolníků, dělníků, intelektuálů; o něco méně domkářů. Polovina žáků , i nad ni, chodilo do školy denně pěšky přes pole nebo dojíždělo vlakem. V přespolnictví Bučovice bývaly mezi vedoucími i později. Mezi katolíky se ztrácela hrstka židů. Jejich počet se trochu zvýšil, když k nám na jeden rok přišli studenti ze zavřeného kyjovského gymnázia (1915 –16).

O privatistkách

Děvčata tehdy jako veřejné žákyně ještě nestudovala. Dívka se mohla zapsat jako privatistka, to znamená, že do školy vůbec nechodila a jen na konci každého semestru skládala zkoušky . Při tomto namáhavém studiu obstály jen dívky nadané a pilné, zvláště byli-li mezi zkoušejícími profesory muži, kteří neschvalovali ženské studium a nepřáli mu. Takovým odpůrcem děvčat na škole byl i ředitel Bohuš Kopecký a bedlivě dohlížel, aby examinátoři zkoušeli dívky náležitě přísně. Profesor Bursa žádal například v zeměpise vyjmenovat státy USA-od veřejných žáků nikoliv.

Ale vídeňské ministerstvo nakonec neodolalo hlasům žádajícím pro děvčata aspoň kousek spravedlnosti, slitovalo se nad ubohými privatistkami a v únoru 1910 povolilo, že smějí hospitovat ve vyučování. (…) V roce, kdy bučovská reálka měla poprvé všech sedm tříd, byly na ní zapsány čtyři privatistky a po roce pak i hospitovaly. Zdeňka Hálová a Elsa Šťastná odpadly, v roce, kdy jsme přišli do Bučovic, maturovaly privatistky poprvé – Marie Korčiánová a Olga Vlachová …

O Součkově papírnictví

Nežili jsme jen doma a ve škole, postupně jsme se vřadili i do života ve městě. Moje žena velmi brzy objevila známého z Olomouce. Pan Jan Souček, který ji nejednou obsluhoval v olomouckém Prombergrově knihkupectví a byl prokuristou v této významné moravské firmě i nakladatelské, si na bučovském náměstí otevřel knihkupectví; do té doby tam odborníka nebylo. Pan Souček dobře rozuměl knižnímu obchodu, sloužil svým zákazníkům zdvořile a ochotně a byl plný humoru, občas poněkud pošetilého. Fabián Slabý ho podle slovíčka, které často opakoval, pokřtil na Božínka. V papíru se pan šéf tolik nevyznal, zato mu výborně rozuměla jeho paní Růžena, která byla pečlivě připravena u kroměřížského Povondry. Měli bohatý a rozmanitý papírnický sortiment, jaký by se tak honem nenašel v jiném okresním městě. (…) .

Do Součkova malého krámku na náměstí jsme často chodívali, jistě alespoň jednou týdně, v pátek, kdy dostávali od svého pražského komisionáře zásilku, abychom s i prohlédli knižní novinky. Ten den se u Součků scházela intelektuálská beseda. Už nikdy později jsme nesledovali novou literaturu z vlastního názoru tak soustavně a pravidelně jako v Bučovicích; ovšem knih tehdy vycházelo ještě méně, než po převratu. Se Součkovými jsme se časem sblížili ještě důvěrněji, patřili mezi naše nejlepší přátele…